V roce 1825 začal podnikat jako nakladatel, založil malou tiskárnu, ale po dvou letech skončil bankrotem. Byl poté nucen psát velmi intenzivně, aby zaplatil své dluhy. Psal vlastně pro výdělek (což v jeho době nebylo obvyklé) a výhradně v noci. Psaní věnoval až 18 hodin denně, při tom konzumoval obrovské množství kávy (údajně až 60 šálků za den).
Vyznával politický legitimismus, byl monarchistou s celoživotními snahami proniknout do vyšší (aristokratické) společnosti. V roce 1831 začal ke svému jménu přidávat šlechtický přídomek a podepisovat se jako Honoré de Balzac. Vydělané peníze investoval do nákladného životního stylu, utrácel za přepychové obleky, nábytek, milenky. Hojně navštěvoval pařížské salóny, například Jamese von Rothschilda, Madame Récamier. Z této snahy vyplývaly i jeho neustálé finanční potíže, které se snažil řešit svou hektickou literární tvorbou. Několikrát se také pokusil o sebevraždu.
Jednou z nejdůležitějších žen Balzacova života byla Laure de Berny, se kterou se seznámil v roce 1822. O dvacet let starší milenka a rádkyně, která mu poskytovala i finanční pomoc v případě nouze. Inspirovala ho k vytvoření ženských postav (Madame de Mortsauf, Madame Firmiani) v některých románech. V roce 1825 započal poměr s ovdovělou vévodkyní d'Abrantès, která byla o 15 let starší než on.
V roce 1833 měl Balzac krátkou aféru s Marií du Fresnay, vdanou ženou tehdy ve věku 24 let. Z tohoto vztahu se 4. června 1834 narodilo jeho jediné dítě, dcera Marie-Caroline du Fresnay. Marie-Caroline se později provdala a rozvedla, přitom zůstala bezdětná. Zemřela následkem automobilové nehody ve věku 96 let Paříži. Ve své závěti ji Honoré de Balzac učinil svou dědičkou. Po její smrti přešlo toto dědictví na její synovce
Ve svých dílech projevil Balzac smysl pro detail, měl velkou znalost prostředí i postav, které vytvořil. Snažil se popsat všechny typy lidí ve společnosti a jejich životní situace. Dokázal tak vystihnout morální vlastnosti lidí v tehdejší francouzské společnosti. Šlo mu o historii mravů (histoire des moeurs).
Vrátit se zpět na úvod
Pocházel z pražské Malé Strany, narodil se v Újezdských kasárnách.Otec Antonín Neruda (1784–1857) byl vysloužilý dělostřelec, později trafikant. Matka Barbora, rozená Leitnerová (1795–1869), sama dříve ovdovělá, byla druhou manželkou vdovce Antonína Nerudy. V roce 1835 koupila matka dům v Zásmukách, kde rodina po čas žila. V roce 1838 získal otec povolení k pobytu v Praze, kde si otevřel krámek v pražském domě U Dvou slunců v Ostruhové (dnešní Nerudově) ulici, od roku 1841 trafiku.Když otec zemřel, přestěhoval se Jan Neruda s matkou do domu U Tří černých orlů (Nerudova 225/44).
Jeho první láskou byla Anna Holinová (1836–1910) z vlastenecky orientované rodiny malostranského sluhy Františka Holiny (* 1806). Věnoval jí řadu svých básní, někteří ji nazývali věčnou Nerudovou nevěstou. Díky jejímu otci se seznámil s B. Němcovou a K. J. Erbenem. Vztah s Annou Holinovou ztroskotal na Nerudově neochotě k manželství a na počínajícím vztahu ke Karolině Světlé.
Od roku 1874 bydlel na Starém Městě v domě čp. 1005/I v Konviktské ulici 30, odkud se odstěhoval v září roku 1883, a pak až do smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14. Roku 1880 onemocněl zánětem žil, od té doby jej pronásledovala až do smrti řada chorob. V roce 1888 uklouzl v zimě na náledí a roztříštil si čéšku. Nedocházel už ani do redakce Národních listů a fejetony od něj odnášel poslíček. Zemřel 22. srpna 1891 na zánět pobřišnice vyvolaný rakovinou střev.
Nerudova prozaická díla jsou velmi rozmanitá a rozsáhlá, z velké části spjata s Prahou. Jeho cílem bylo zachytit v krátkých obrazech konkrétních životních situací osobité vidění objektivní skutečnosti. Mezi jeho povídkami a fejetony existuje těsná spojitost, plynulý přechod. Některé fejetony můžeme řadit mezi povídky, a naopak některé části povídek mezi fejetony. Patrné je také přenesení motivů z fejetonů do povídek.
Nerudovo básnické dílo představovalo z počátku pohled zdola, s osobní citovou účastí. První sbírka nebyla doceněna ani Boženou Němcovou, Františkem Palackým či Josefem Václavem Fričem. Postupně se v Nerudově básních projevoval zájem o národ a jeho sebeuvědomění. Kvality Nerudovy poezie začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.
Vrátit se zpět na úvod
V roce 1801 se rodina přestěhovala do západoanglického lázeňského města Bath (toto prostředí se jí stalo inspirací pro mnohá díla). Po smrti otce v roce 1805 žily Jane, Cassandra a jejich matka s Frankem a jeho rodinou, a to až do roku 1809, kdy se znovu přestěhovaly, tentokrát do Chawtonu. Zde je jejich další bratr Edward usídlil v nedalekém domě (dnes zde existuje Muzeum Jane Austenové). V této době již byla etablována jako spisovatelka, pokud se to tak dá říct, protože její díla vycházela anonymně (až po její smrti bratr Henry přiznal veřejně její autorství).
Romány Jane Austenové jsou v kontextu světové literatury dílem ojedinělým a zcela nenapodobitelným, přičemž narativní výstavba jejich děje se dá chápat jako realistická i jako idealizující. Realismus tu vyplývá z dobře odpozorované kauzality jednání nejrůznějších představitelů tehdejší společnosti, idealismus potom z autorčiny optimistické víry ve šťastné konce, ke kterým se dostává často pomocí dobře načasovaných náhod. Unikátní a neopakovatelná je schopnost Austenové nahlížet na mezilidské vztahy optikou laskavé ironie a v popisu postav a jejich chování kongeniálně mixovat dohromady výstižnou a karikaturně podanou osobní charakteristiku s reálnými životními situacemi a s jemně naznačovaným morálním poselstvím. Zároveň jsou náměty jejích příběhů obdařeny jistou nadčasovostí, protože se zabývají milostnými a současně i existenčními problémy, které lidé v nějaké podobě vždy zažívají a budou zažívat.
Za základ jejího díla je možno považovat pět románů. Jako rané můžeme označit Pýchu a předsudek společně s Rozumem a citem, jako vrcholné Mansfieldské panství a Emmu, a jako pozdní Annu Elliotovou. Ostatní romány jsou buď inspirované jinými autory nebo žánry (Opatství Northanger a Lady Susan), nebo jsou nedokončené, případně byly dokončené někým jiným. Oba dva rané romány se soustřeďují především na zobrazení některých obecných aspektů mezilidských a zejména milostných vztahů, kdežto tři pozdější se zaměřují na vykreslení určitého postavení hrdinky a způsob, jakým toto postavení ovlivňuje její jednání a její možnosti.
Nejznámějším a bezpochyby nejoblíbenějším dílem je Pýcha a předsudek. Jeho jazyk je nejživější a nejvíce ironizující postavy i děj samotný, a jeho hrdinku můžeme chápat jako alter ego samotné autorky. Jak lze vyvodit z názvu románu, stěžejní myšlenkou je upozornění na to, že je běžné čelit ve vztazích různým nedorozuměním, předpojatostem nebo unáhleným odsudkům, autorka však optimisticky předpokládá, že vytrvalá a silná náklonnost se nakonec přes všechna tato nedorozumění přenese a odstraní je. U druhého z raných románů, Rozumu a citu, je na příkladu dvou povahově odlišných sester rozebrána úvaha, zda se vyplatí podléhat naplno svým emocím nebo zda je správnější korigovat je sebeovládáním, ohleduplností a uvážlivostí.
Romány Mansfieldské panství a Emma jsou rozsáhlé, detailně propracované fresky z tehdejšího života vyšších vrstev. Z hlediska společenského postavení jejich hrdinek je možno je označit za romány vzájemně antagonistické: zatímco Fanny z Mansfieldského panství je v závislém, téměř nesvéprávném postavení chudé příbuzné, která se ani nesmí přiznat ke své lásce, Emma zosobňuje sebevědomí společensky dobře postavené dívky, která vůči svému okolí hraje roli spíše nadřazenou, a čelit musí převážně jen neočekávaným důsledkům vlastních rozhodnutí. Zatímco Mansfieldské panství působí (ve své druhé polovině) jako nejdramatičtější ze všech románů, právě proto, že jeho téměř bezbranná hrdinka je vystavena intenzivnímu nátlaku svého okolí, stylově vytříbený, pomalu plynoucí děj Emmy jako by výraznější události postrádal - dramatický oblouk se totiž přesunul zvnějšku do hrdinčina nitra.
Vrátit se zpět na úvod
Narodil se v domě č. p. 103 v Lounech jako syn Jakuba Fridy (zemřel v listopadu 1874) a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frida žil do deseti let u svého strýce, faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Zde navštěvoval první ročníky obecné školy (1857–1861), do hlavní (měšťanské) školy chodil krátce v Kolíně v letech 1861–1862.
Roku 1898 získal vzácně udílené Vyznamenání za umění a vědu. V roce 1901 jej rakouský císař František Josef I. (mj. spolu s Antonínem Dvořákem) jmenoval doživotním členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni. Vrchlický zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, členem Polské společnosti tovaryšstva polského v Paříži a také čestným občanem mnoha českých měst, včetně rodných Loun. Roku 1893 byl jmenován profesorem evropské literatury na Univerzitě Karlově, získal čestný doktorát. Byl také členem České akademie věd a umění (jmenován císařem 20. dubna 1890). Tehdy (1903–1904) se setkal také s Milanem Rastislavem Štefánikem.
Jeho dílo obsahuje kolem 270 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Jeho básnické sbírky a dramata jsou vrcholnou ukázkou formální dokonalosti, avšak zároveň poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština je jazyk, který dokáže vyjádřit vše. Chtěl vytvořit poezii, která by se vyrovnala poezii evropské a přivedla tak českou literaturu na nový, vyšší stupeň.
Vrchlický nebyl za svého života ani po něm přijímán jednoznačně. Jeho orientace na náměty z cizích zemí a kultur se stala koncem sedmdesátých let popudem ke kritickým útokům obviňujícím Vrchlického z kosmopolitního přehlížení české tematiky, z opomíjení potřeb národního života. Eliška Krásnohorská uznávala jeho básnický talent, ale měla výhrady k romantickému způsobu zpracování cizích látek, které podle ní neodpovídalo potřebám boje za národní osvobození.
Počátkem devadesátých let, kdy byl všeobecně uznáván za největšího českého básníka a zahrnován oficiálními poctami, se dostal do konfliktu s generací mladých básníků a kritiků, kteří mu vytýkali ztrátu originálnosti, povrchnost a frázovitost. Byl vnímán jako symbol minulé doby v české literární tvorbě, což nesl velmi těžce. Proti jeho dílu vystoupili například také o tři roky starší Tomáš Garrigue Masaryk, jenž Vrchlického uznával jen jako dobrého překladatele, a F. X. Šalda.
Vrátit se zpět na úvod
Debutoval v časopise Paleček pod svým jménem povídkou Krásné zoubky (1873). V témže roce vydal úspěšnou novelu Duhový pták a díky stálé podpoře Josefa Václava Sládka se stal kmenovým autorem časopisu Lumír, v němž otiskoval většinu prací před jejich knižním vydáním. Skutečně uznávaným autorem se stal po vydání historického románu Ondřej Černyšev (knižně 1876, v předešlém roce vycházel na pokračování v Lumíru). Mezi dalšími zájmy se obrátil k magii a okultismu, navštěvoval i zednářskou společnost martinistů. Zeyer obdivoval středověké ideály, hrdiny a staré cestopisy, které se staly častou inspirací v jeho další tvorbě. V hrdinském eposu ve verších je Olgerd Gejštor z roku 1868, litevský rytíř přicestoval na Pražský hrad a vzplál láskou k české královně Anně Jagellonské. Řešil v něm i otázku morálky:Největší zbraní nevolníků je zrada.
Další náměty uvedla např. Maeldunova výprava (1896), nebo Kronika o svatém Brandanu (1886), v níž zpracovává život irského apoštola svatého Patrika. V díle V soumraku bohů (1898) se objevilo téma zápasu dohasínajícího pohanství, jeho řádů, zvyků a rituálů s počínajícím křesťanstvím, přinášejícím nové hodnoty a postoje – zejména odpuštění hříchů a soucit. Středověkou tematiku nalezneme i v Románu o věrném přátelství Amise a Amila, kde Zeyer zobrazil kontrast křesťanského světa, reprezentovaného rytířskou Francií, a pohanského severu, zastoupeného Islandem a tamními valkýrami.
Zeyer byl veliký cestovatel. V roce 1873 odcestoval za přítelem prof. Aloisem Kašparem do Ruska, kde působil v Petrohradu jako vychovatel u šlechtické rodiny Valujevových, s níž odjel do Bavorska. Do Čech se vrátil na matčino naléhání o rok později. S J. V. Sládkem podnikl cestu do Skandinávie. Později procestoval také Nizozemsko, Belgii, Španělsko, Polsko, v roce 1880 opět Rusko (zde se ocitl opět jako vychovatel, tentokrát v Simferopolu), matka opět naléhala na jeho návrat, 28. března 1881 dostal telegram o její smrti a vrátil se o měsíc později. Dále navštívil Slovinsko, Chorvatsko, roku 1884 jižní Itálii a Afriku (Tunis), dále pak Řecko, Turecko a Francii, roku 1889 byl na Kavkaze, a v dalších zemích. Roku 1892 obdržel Náprstkovu peněžitou cenu za tragédii Neklan a odjel potřetí do Ruska: cestoval přes Kyjev na Krym na Kavkaz, vystoupal na Ararat a navštívil Jerevan. Naposledy cestoval na východ do Ruska roku 1899.
Julius Zeyer po celý život sbíral starožitnosti a další památky výtvarného umění, které shromažďoval jednak ve své pražské vile v Horní Liboci (bydlel v Libocké ulici proti ohradní zdi obory Hvězda). Zdědil, ale především sám nakupoval nábytek a další zařízení interiéru, originály soch, obrazů a klenoty, zajímavá byla jeho sbírka šperků. Dále sbíral sádrové odlitky slavných středověkých či renesančních artefaktů, zejména krucifixy a madony. Na cestách kupoval drobná exotická díla mimoevropského původu, devocionálie a nádobí, zejména ze Středního Východu Dálného Východu, na kterých ho přitahovala mystika. Sbíral jednak jako dealer Náprstkova muzea i pro sebe, kolekce evropské provenience z části přešla do Národního muzea, exotika jsou uchovávána v Náprstkově muzeu, lidové umění v Národopisném muzeu a ostatní evropské předměty v Historickém muzeu. Další soubor se dostal do Městského muzea a galerie ve Vodňanech.
S matkou Zeyer bydlel dlouhá léta na Novém Městě v Havlíčkově ulici, protože naproti u nádraží bývala pila a sklad dřeva jejich firmy. Dále bydleli v novostavbě Hlávkova nadačního domu čp. 736/II ve Vodičkově ulici (se zahradou a průchodem do Jungmannovy ulice), než si dali postavit vilu v Liboci, v Libocké ulici 16 v zahradě, s výhledem na libocký kostel a proti ohradní zdi obory Hvězda. Poslední léta života prožil ve Vodňanech (1897–1899) a v samém závěru se uchýlil k blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi a Zdeně Hlávkové na jejich zámek v Lužanech. Pobýval také v Praze v domě čp. 1829/II na rohu Legerovy a Rumunské ulice u své sestry Heleny Jungfeldové (*1840), u níž zemřel 29. ledna 1901 po těžké srdeční nemoci. Ačkoliv si přál být pohřben na lesním hřbitově v Lomci u Vodňan, byl jako první pochován na Slavíně, kam bylo tělo uloženo 31. ledna 1901.
Vrátit se zpět na úvod