Božena Němcová, rodným jménem Barbora Novotná, později Barbora Panklová byla česká spisovatelka národního obrození. Někdy bývá řazena k pozdnímu romantismu nebo ranému realismu, většinou je však umisťována na rozhraní těchto dvou směrů, případně je označována za autorku, která se těmto zařazením vymyká. Božena Němcová, rodným jménem Barbora Novotná,[pozn. 2] později Barbora Panklová (4. února 1820 Vídeň?[1][pozn. 3] – 21. ledna 1862 Praha – Nové Město[4]) byla česká spisovatelka národního obrození. Někdy bývá řazena k pozdnímu romantismu nebo ranému realismu, většinou je však umisťována na rozhraní těchto dvou směrů, případně je označována za autorku, která se těmto zařazením vymyká.[5] Lze též uvažovat o souvislostech se sentimentální estetikou biedermeieru.[6] K jejím čtenáři nejoblíbenějším a nejčtenějším dílům patří prózy Babička (1855) a Divá Bára (1856) i její pohádky.[7] Božena Němcová také napsala obrazy ze života.
Vzdělání, zejména německé, získala v letech 1830–1833 ve Chvalkovicích, svůj český pravopis zdokonalovala až v dospělosti, během prvního pobytu v Praze.[8] Je spojována s emancipačními snahami ženskými i národními. Svým působením si vydobyla pozici české národní patronky a pomyslné strážkyně národní identity.[9] Kromě literárního díla Boženy Němcové je předmětem zájmu také její soukromí, zejména nešťastné manželství a vztahy s muži, ale také bída, politická perzekuce a zdravotní obtíže, jež vedly k její předčasné smrti.[10] Objevily se rovněž hypotézy o nemanželském původu spisovatelky z milostného vztahu šlechtických rodičů.[11]
Ve 20. století si Němcová udržovala stálou pozornost umělců i badatelů. Ve 30. a 40. letech 20. století se stala múzou avantgardních básníků, mimo jiné Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta a Františka Halase.[12] Přínos Němcové pro českou kulturu zdůrazňovaly osobnosti jako František Xaver Šalda nebo Václav Černý. Také komunističtí autoři jako Zdeněk Nejedlý (1927) a Julius Fučík (1940) ji označovali za klíčovou autorku českého národa v 19. století. Fučík ji vnímal jako zakladatelku novodobé české prózy.[13]
Od 50. let byla ovšem interpretace její tvorby zcela podřízena vládnoucí ideologii. Božena Němcová byla prezentována jako předchůdkyně socialistických myšlenek. Její díla, podobně jako spisy Aloise Jiráska a Josefa Kajetána Tyla, byla opakovaně vydávána a propagována prostřednictvím školní výuky, výstav a adaptací.[14] Pozici ve středu českého prozaického kánonu si Němcová udržela i po roce 1989, a její kniha Babička byla v Česku i na začátku třetího tisíciletí vnímána jako povinná školní četba.[15]
Martin C. Putna napsal, že se kolem Němcové vytvořil dvojí mýtus: na jedné straně obraz téměř mariánské ochranitelky národa, na druhé straně „antimýtus“ morálně nekonvenční spisovatelky, s bouřlivým milostným životem a touhou patřit k vyššímu světu.[16]
John Ronald Reuel Tolkien. Narozen 3. ledna 1892 Bloemfontein – 2. září 1973 Bournemouth) byl anglický spisovatel, filolog a univerzitní profesor, nejznámější jako autor Hobita a Pána prstenů. Na Univerzitě v Oxfordu působil v letech 1925–1945 jako profesor staré angličtiny, v letech 1945–1959 pak jako profesor anglického jazyka a literatury. Byl význačným jazykovědcem a znalcem staré angličtiny a staré severštiny. Spolu s nejbližším přítelem C. S. Lewisem byl členem literárního diskusního klubu Inklings.[2] 28. března 1972 obdržel od královny Alžběty II. Řád britského impéria.
Tolkien se narodil 3. ledna 1892 v Bloemfonteinu, hlavním městě Oranžského svobodného státu (dnes provincie Svobodný stát Jihoafrické republiky), Arthuru Tolkienovi, řediteli tamní bankovní pobočky, a jeho ženě Mabel Tolkienové (rozené Suffieldové). Tolkienova rodina pocházela z Pruska (z Kreuzburgu nedaleko města Königsberg a psala se původně Tolckin),[4] ale žila v Anglii už od konce 18. století. O příjmení Tolkien se John chybně domníval, že je poangličtěnou verzí Tollkiehn (tj. německy tollkühn, „šíleně odvážný“; jako Tollkühn byl v matrice zapsán i jeho předek Johann Benjamin Tolkien).[5] Jméno profesora Rashbolda v The Notion Club Papers (příběh z IX. svazku The History of Middle-earth) je vtipem narážejícím na tuto skutečnost, neboť v angličtině znamená totéž. O křestních jménech jeho otec Arthur 4. ledna 1892 napsal své matce: „… Bude mít první jméno ‚John‘ po dědečkovi, dohromady asi John Ronald Reuel. Mab chce, aby se jmenoval Ronald, a já chci zachovat Johna a Reuela…“[6] Tolkien měl pouze jednoho sourozence, bratra Hilaryho Arthura Reuela Tolkiena, který se narodil 17. února 1894.
Ve věku tří let odcestoval do Anglie spolu s matkou, která nemohla přivyknout africkému podnebí. Nejprve bydleli u příbuzných na farmě Bag End v Worcestershire, což bylo pravděpodobně inspirací pro název Dno pytle v jeho knihách. Otec však v Jižní Africe onemocněl revmatickou horečkou a zemřel na krvácení do mozku.[7] Ztráta živitele rodiny přinutila Tolkienovu matku krátce žít u jejích rodičů v Birminghamu, v roce 1896 se přestěhovali do vesnice Sarehole (nyní součást Birminghamu). Spolu s bratrem trávil hodiny zkoumáním starého vodního mlýna v Sarehole a močálu v Moseley. Zážitky z dětství byly později zdrojem inspirace pro scenérie v jeho knihách.
Mabel Tolkienová učila své dva syny a Ronald, jak se mu doma říkalo, byl dychtivým žákem. Získal rozsáhlé znalosti botaniky, ale nejoblíbenějšími hodinami byly lekce jazyků. Matka ho proto naučila velmi záhy základům latiny. Ve věku čtyř let uměl číst a brzy nato i psát. Krátce navštěvoval Školu svatého Filipa, absolvoval Školu krále Edwarda v Birminghamu i Exeterskou kolej v Oxfordu. V roce 1900 konvertovala matka spolu se svou sestrou navzdory bouřlivým protestům jejich převážně baptistické rodiny ke katolictví. V roce 1904, když bylo Tolkienovi 12 let, zemřela na cukrovku. Martyrium, které podstoupila pro svou víru, pociťoval po zbytek života jako závazek s hlubokým vlivem na vlastní katolictví. Tolkienův zápal pro víru lze doložit dopisy C. S. Lewisovi během jeho obrácení na křesťanství, v nichž vyjádřil své křesťanské hodnoty.
Jako sirotek byl vychováván knězem Francisem Xavierem Morganem z birminghamské Oratoře ve čtvrti Edgbaston, jemuž matka své syny před smrtí svěřila, aby jim poskytl dobrou katolickou výchovu. Zdejší architektuře dominovala 29 m vysoká budova známá jako Perrott’s Folly a blízko ní stojící pozdější viktoriánská věž, část edgbastonské vodárny, které pravděpodobně ovlivnily představy různých temných věží v jeho pracích. V 16 letech se zamiloval do Edith Brattové (později se stala předlohou pro postavu Lúthien) a navzdory mnoha překážkám se s ní oženil. Po celý zbytek života zůstala jeho jedinou láskou.
Narodil se v Oslu v rodině knihovnice, otec byl vášnivým čtenářem a vypravěčem. Má dva bratry. Mladého Joa ovšem nejvíce zajímal fotbal – působil v klubu Molde FK a chtěl se stát profesionálním hráčem ve stáji britských Tottenham Hotspur. Po natržení kolenního vaziva se svých plánů musel vzdát a začal intenzivně pracovat na svém vzdělání. Vystudoval ekonomii na Norges Handelshøyskole v Bergenu, stal se z něj burzovní makléř a později i finanční analytik v největší makléřské společnosti v Norsku. To bylo jeho denní zaměstnání, v noci nechával promlouvat divočejší stránku své osobnosti. Jeho další zálibou byla rocková hudba – věnoval se hře na kytaru a skládání písní v několika nepříliš úspěšných formacích. Potom s mladším bratrem Knutem založili vlastní skupinu a Di Derre se stali idoly norské rockové scény s rekordním počtem prodaných alb a až 180 odehranými koncerty ročně.
Timothée de Fombelle (* 1973 Paříž) je francouzský spisovatel. Pochází z rodiny architekta, je druhým z pěti dětí, část dětství prožil s rodinou v Africe. Jeho manželkou je herečka Laetitia de Fombelle, mají jednu dceru. Získal titul CAPES de lettres a pracoval jako učitel literatury. Od sedmnácti let psal a režíroval divadelní hry.[1] Jeho první knihou je dvojdílný Tobiáš Lolness, fantasy vyprávění o chlapci vysokém půldruhého milimetru a žijícím na stromě, určené větším dětem.[2] Kniha byla přeložena do dvaadvaceti jazyků.[3] V roce 2007 získal Tobiáš Lolness Andersenovu cenu a Velkou cenu mladých čtenářů. V roce 2017 vydal Timothée de Fombelle svoji první knihu pro dospělé, autobiograficky laděný Neverland.[4]
George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (25. června 1903 Motihari, Bengálsko – 21. ledna 1950 Londýn), byl britský novinář, esejista a spisovatel. Ve svých dílech se zabýval kritikou totalitarismu a vyzdvihováním ideálů demokratického socialismu.[2] Světovou popularitu si získaly jeho alegorické antiutopické romány Farma zvířat (1945) a 1984 (1949) popisující nehumánnost totalitních režimů. Mezi Orwellova úspěšná díla dále patří například Cesta k Wigan Pier (1937) nebo Hold Katalánsku (1938), ve kterém líčí své zážitky ze španělské občanské války