Markéta Davidová (* 3. ledna 1997 Jablonec nad Nisou) je česká biatlonistka, mistryně světa z vytrvalostního závodu na Mistrovství světa 2021 v Pokljuce a bronzová medailistka z Mistrovství světa 2020 ve smíšené štafetě v Anterselvě. V sezoně 2021/2022 se stala držitelkou malého křišťálového glóbu za vytrvalostní závod. Stala se také juniorskou světovou šampionkou ve stíhacím závodě a stříbrnou medailistkou ve sprintu z juniorského mistrovství světa 2018 v estonském Otepää. Je dvojnásobnou medailistkou z Mistrovství světa juniorů v biatlonu 2016 v rumunském Cheile Grădiştei v závodech dorostenců.[3] Na mistrovství Evropy juniorů v Novém Městě na Moravě zvítězila ve sprintu na 7,5 km a ve stíhacím závodu na 10 km a skončila 3. ve vytrvalostním závodu na 12,5 km. Ve světovém poháru ovládla ve své dosavadní kariéře tři individuální závody, z toho dva ve vytrvalostním závodu a jeden ve sprintu. Poprvé na vítězství dosáhla v Anterselvě během sezony 2018/2019. V letech 2019, 2020, 2021, 2022 a 2023 vyhrála českou anketu Biatlonista roku.
Markéta Davidová se narodila 3. ledna 1997[9] v Jablonci nad Nisou a žije v Janově nad Nisou. Jejím otcem je politik Daniel David, dlouholetý starosta Janova nad Nisou, dříve se věnující basketbalu, matka hrávala volejbal. V mládí vyhrávala Markéta Davidová závody v běhu na lyžích, s biatlonem začala roce 2010. První stupeň navštěvovala na Základní škole Arbesova v Jablonci nad Nisou, poté absolvovala osmileté Gymnázium U Balvanu tamtéž,[10] kde odmaturovala roku 2016.[11] Na Fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity v Praze vystudovala v roce 2019 bakalářský obor Zoorehabilitace a asistenční aktivity se zvířaty,[12][13] roku 2021 navazující magisterské studium v oboru Reprodukční biotechnologie[14] a v roce 2022 navazující magisterské studium v oboru Výživa zvířat a dietetika.[7] V roce 2019 byla také přijata na šestiletý obor na Fakultě veterinární hygieny a ekologie Veterinární univerzity Brno, kde si ale studium zatím pozastavila z důvodu časové náročnosti aktivit spojených s biatlonem. Se studiem musela začít do tří let, tedy do roku 2022, kdy podle tehdejších úvah zamýšlela po zimní olympiádě v Pekingu s biatlonem skončit.[15] K tomu však nedošlo. Je členkou oddílu SKP Kornspitz Jablonec.
Mezi dospělými zvítězila ve sprintu na 7,5 km v závodě IBU Cupu v Beitostolenu 27. listopadu 2016.[16] Byla nominována do sprintu v závodu světového poháru v Novém Městě na Moravě 16. prosince 2016.[17] Trenér reprezentace Ondřej Rybář zdůraznil, že to pro ni má být „příležitost si vyzkoušet, jak vypadá velký biatlon“. Nakonec se umístila na 69. místě.[18] Davidová se pak představila i v německém Ruhpoldingu, kde běžela druhý úsek ženské štafety. Ve sprintu se umístila na 28. místě, což znamenalo její první body ve světovém poháru. V následném stíhacím závodě obsadila 48. pozici.
2018/2019 Markéta Davidová na stupních vítězů v italské Anterselvě, 2019 Sezona 2018/2019 byla pro Markétu Davidovou zlomová. 6. prosince 2018 ve slovinské Pokljuce udělala jednu nepřesnost na střelnici ve vytrvalostním závodě na 15 kilometrů a díky rychlému běhu skončila třetí. Nestačila pouze na Ukrajinku Juliju Džymovou a Polku Moniku Hojniszovou.[22] O měsíc později v německém Oberhofu získala další bronzovou medaili ve světovém poháru. Štafetu rozjížděla Lucie Charvátová, která kvůli chybám na střelnici dokončila svůj úsek na 14. místě. Za ní jedoucí Veronika Vítková předávala na 12. místě Markétě Davidové, která předvedla dvě čisté střelby a na třetím úseku byla ze všech závodnic nejrychlejší. Českou štafetu tím Davidová dotáhla do boje o medaile a Evě Puskarčíkové předala na 4. místě. Ta se dostala před Francouzku Anaïs Bescondovou a odolala Norce Tiril Eckhoffové, která se Puskarčíkové rychle přibližovala. Češky téměř po dvou letech skončily na bronzové příčce.[23] Svůj životní závod Davidová zajela v italské Anterselvě. Do sprintu na 7,5 kilometru dne 24. ledna 2019 vyrážela pátá. Díky rychlému běhu a přesné střelbě dokončila závod s časem 21:40,7. V závodě se k Davidové nejvíce přiblížila Finka Kaisa Mäkäräinenová, která na Davidovou nestačila o 1,7 sekundy. Třetí místo obsadila Norka Olsbuová Røiselandová, která ztratila na vítěznou Davidovou 3,5 vteřiny.[24] Ve stejném podniku pak přidala druhé místo v závodě s hromadným startem, kdy nestačila jen na Němku Lauru Dahlmeierovou.[25] Další individuální medaili získala v kanadském Canmore, kde ve zkráceném vytrvalostním závodu jako jedna z mála čistě střílela.[26] Předstihla ji jen Norka Eckhoffová, která udělala jednu chybu při střelbě, ale běžela výrazně rychleji než Davidová. Tímto druhým místem se dostala s náskokem do čela celkového hodnocení vytrvalostních závodů. Závod s červeným dresem si vyzkoušela při mistrovství světa ve švédském Östersundu, ale malý křišťálový glóbus nakonec nezískala. 2019/2020 Do sezony 2019/2020 nastupovala Markéta Davidová jako hlavní hvězda českého týmu. První medaile se dočkala hned v prvním závodu sezony, kdy obsadila třetí místo ve sprintu v Östersundu. Další medaili získala v Annecy, kde skončila stejně jako v Östersundu třetí ve sprintu. Po první třech podnicích světového poháru, takzvaném trimestru, se pohybovala vysoko i v celkovém pořadí, ale vůbec se jí nepovedl druhý lednový trimestr, kde se například v Ruhpoldingu nedostala ani do stíhacího závodu. Chuť si napravila na mistrovství světa v Antholzu 2020, kdy sehrála velkou roli při třetím místě ve smíšeném závodu. Další medaili ve světovém poháru získala v dalším podniku světového poháru po mistrovství světa, kdy doma v Novém Městě na Moravě obsadila třetí místo ve sprintu. Sezonu dokončila jako čtrnáctá nejlepší biatlonistka sezony, což bylo zlepšení o sedm míst oproti sezoně 2018/2019.
Výsledky Markéty Davidové 
Johannes Thingnes Bø (* 16. května 1993 Stryn) je norský biatlonista, pětinásobný olympijský vítěz, sedmnáctinásobný mistr světa a čtyřnásobný vítěz celkového hodnocení světového poháru. Ve světovém poháru, na mistrovství světa a na olympijských hrách startoval dosud v 298 individuálních a kolektivních závodech. Ve světovém poháru ve své dosavadní kariéře zvítězil v šedesáti osmi individuálních a třiceti třech štafetových závodech. Na olympijských hrách vyhrál tři individuální a dva štafetové závody.
Johannes Bø je druhým nejmladším dítětem Klemeta Bøa a Aslaug Hildegunny Thingnes Bøové (oba narozeni v roce 1957), který se narodil a vyrostl v odlehlé vesnici Markane, která částečně spadá pod Stryn. Má tři bratry a jednu sestru. Jeho matka má ve Strynu vlastní fyzioterapeutickou ordinaci a jeho otec pracuje v továrně na produkci mléka ze skotu. Jeho o téměř pět let starší bratr Tarjei se rovněž věnuje biatlonu a je olympijským vítězem a několikanásobným mistrem světa z této disciplíny. Norský sportovní novinář, moderátor a fotograf Harald Endre Thingnes je Johannesův strýc z matčiny strany. Ve svém rodném městě navštěvoval střední školu (Stryn vidaregåande skule) a v květnu 2012 se pak přestěhoval do Lillehammeru, kde kromě jeho bratra Tarjeie žije a trénuje také mnoho dalších norských biatlonistů. 30. 6. 2018 uzavřel sňatek s Heddou Kløvstad Daehli a 13. ledna 2020 se mu narodil syn Gustav Bø.
Johannes Thingnes Bø se doposud zúčastnil tří zimních olympijských her a šesti mistrovství světa. S pěti zlatými, dvěma stříbrnými a jednou bronzovou medailí je v historických statistikách olympijských her klasifikován na druhém místě za krajanem Ole Einarem Bjørndalenem. Na zimních olympijských hrách debutoval jako 20letý v roce 2014 v Soči, kde nejlépe obsadil čtvrté místo s norskou mužskou štafetou. O čtyři roky později v Pchjongčchangu zvítězil ve vytrvalostním závodě a v mužské i smíšené štafetě obsadil stříbrnou pozici. Potřetí do olympijských závodů zasáhl na pekingské olympiádě, kde v otevíracím závodě v cílové rovince zajistil Norsku zlato ze smíšené štafety, aby následně vyhrál sprint. Třetí zlatou medaili přidal v mužské štafetě a nakonec ovládl závěrečný závod s hromadným startem, čímž se stal nejúspěšnějším biatlonistou bez ohledu na pohlaví z pekingské olympiády. Na mistrovství světa získal sedmnáct zlatých medailí, z toho deset v mužských a smíšených štafetách, resp. závodu dvojic. K nim přidal deset stříbrných a čtyři bronzové medaile, díky čemuž je druhým nejúspěšnějším mužem v historii biatlonových mistrovství světa. Poprvé zvítězil hned na svém premiérovém mistrovství v roce 2015 ve finském Kontiolahti, kde triumfoval ve sprintu. Na stejném mistrovství získal i stříbrnou medaili z mužské štafety a bronz se smíšenou štafetou. Na domácím Mistrovství světa v 2016 v Oslu spolu s Ole Einarem Bjørndalenem, bratrem Tarjeiem a Emil Hegle Svendsenem získal zlato v mužské štafetě a obhájil bronz se smíšenou štafetou. V závěrečném závodu s hromadným startem pak ukořistil zlatou medaili, když v dramatickém závěru porazil Francouze Martina Fourcada.[1] Bez jediného vítězství odešel z mistrovství z Hochfilzenu, kde nejlépe získal tři stříbrné medaili ze sprintu[2] navazujícího stíhacího závodu[3] Třetí stříbrný kov přidal v závodu s hromadným startem.[4] Naopak na Mistrovství světa 2019 v Östersundu zvítězil hned čtyřikrát, kromě individuálního sprintu triumfoval ve všech třech štafetových závodech, včetně vůbec prvního závodu smíšených dvojic zařazeného na program biatlonového mistrovství, kde nastoupil po boku Røiselandové. Jeho dosud nejúspěšnější účastí na světovém šampionátu se stal rok 2020, kdy v Antereselvě získal tři zlaté a tři stříbrné medaile, jeho nejhorším umístěním bylo páté místo ve sprintu. Na pokljuckém šampionátu bylo jeho nejlepším individuálním výsledek jenom třetí místo ze stíhacího závodu, triumfoval ale v mužské a smíšené štafetě.
Ve světovém poháru debutoval v lednu 2013 štafetovým závodem v Anterselvě, kde norská štafeta jeho vinou musela na trestné kolo a dojela desátá. Individuální premiéru si odbyl o měsíc později v domácím Oslu, kde ve sprintu i stíhacím závodě odsadil pozice v první třicítce. První stupně vítězů a zároveň i vítězství zaznamenal v sezóně 2013/2014, když ve francouzském Annecy ovládl po bezchybné střelbě sprint a následně i navazující stíhací závod, pokaždé s více než třicetisekundovým náskokem. První kariérní „hattrick“, tedy vítězství ve třech individuálních závodech během jedné pohárové zastávky zaznamenal v Kontiolahti, kde triumfoval v netradičně obou zařazených sprintech a stíhacím závodě. V celkovém hodnocení skončil na třetím místě pět bodů za druhým Svendsenem. Světovému poháru dominoval v sezoně 2018/2019, kdy ovládl šestnáct z pětadvaceti závodů jednotlivců, čímž překonal dosavadní rekord čtrnácti triumfů Martina Fourcada ze sezony 2016/2017. K nim přidal celkem pět štafetových úspěchů. Díky tomu poprvé ovládl celkového hodnocení světového poháru, když na druhého Loginova měl náskok přes 400 bodů. Zároveň zvítězil i v hodnocení všech jednotlivých disciplín.
Výsledky Johannese Boea 
Martin Fourcade (* 14. září 1988, Céret, Francie) je bývalý francouzský biatlonista, pětinásobný olympijský vítěz, třináctinásobný mistr světa a sedminásobný vítěz světového poháru, což z něj v tomto ohledu dělá rekordmana a předčil tím i slavného Nora Oleho Einara Björndalena. První velkou medaili vybojoval na Zimních olympijských hrách 2010 ve Vancouveru, kde skončil druhý v závodě s hromadným startem. Ačkoliv na mistrovství světa startoval poprvé v roce 2009, první medaile vybojoval na mistrovství světa 2011 v Chanty-Mansijsku. Zde se stal poprvé mistrem světa, když vyhrál stíhací závod, k tomu přidal stříbrnou medaili ze sprintu a smíšené štafetě dopomohl k bronzové medaili. O rok později, na mistrovství světa 2012 v Ruhpoldingu, dokázal zvítězit ve sprintu, stíhacím závodě a závodě s hromadným startem, a stal se tak trojnásobným mistrem světa. Na tomto šampionátu vybojoval s mužskou štafetou také druhé místo. Na světovém šampionátu 2013 v Novém Městě na Moravě vyhrál vytrvalostní závod a v dalších čtyřech závodech obsadil druhá místa. Na šampionátu ve finském Kontiolahti v roce 2015 nejprve vybojoval se smíšenou štafetou stříbrné medaile a poté dokázal zvítězit ve vytrvalostním závodě. Norský šampionát v Oslu v roce 2016 zahájil zlatou medailí ve smíšené štafetě a ve sprintu dokázal na smíšenou štafetu navázat, když po čisté střelbě závod ovládl. V následné stíhačce pak pozici na startu ze sprintu uhájil a vybojoval třetí zlato na šampionátu.[2] Čtvrtý nejcennější kov zaznamenal ve vytrvalostním závodě, kde dokázal triumfoval i s jednou trestnou minutou a v závodě s hromadným startem ukořistil stříbro. Na MS 2017 v rakouském Hochfilzenu získal stříbrnou medaili v závodě smíšených štafet, k té pak ve sprintu přidal medaili bronzovou, v navazujícím stíhacím závodě získal kov nejcennější, který značil desátý individuální triumf ze šampionátů a ve vytrvalostním závodě přidal další bronzovou medaili. Se štafetou pak obsadil druhou příčku a získal tak svou jubilejní desátou stříbrnou medaili ze světových šampionátů. Na MS 2020 v Anterselvě získal bronzovou medaili ve sprintu, ve vytrvalostním závodě vybojoval jedenáctý individuální titul mistra světa (vyrovnal tím rekord Björndalena) a s mužskou štafetou získal svoje další zlato, jediné zbývající. Francouzská štafeta vybojovala titul po 19 letech.
V celkovém hodnocení světového poháru zvítězil v sezónách 2011/12, 2012/13, 2013/14, 2014/15, 2015/16, a 2016/17 a 2017/18. V sezóně 2019/2020 skončil druhý. Před posledním závodem sezóny sice vedl celkové pořadí a závod také vyhrál, ale díky pravidlu škrtu dvou nejhorších výsledků se před něho o dva body dostal Johannes Thingnes Bø. Jeho bratrem je francouzský biatlonista Simon Fourcade, s nímž také obsadil v několika štafetových závodech stupně vítězů. V březnu 2020 oznámil přes sociální sítě konec své kariéry. Rozloučil se v Kontiolahti 83. vítězstvím přesně po 10 letech od svého prvního triumfu v stíhacím závodu v Kontiolahti. Soukromý život Martin Fourcade se narodil 14. září 1988 v Ceret ve Francii Gisèle a Marcel Fourcade. Má staršího bratra Simona, který byl také biatlonista, a mladšího bratra Brice. Se svojí manželkou Helene má dvě dcery Manon (narozena 10. září 2015) a Inès (narozena 23. března 2017) a syna Huga (narozen 2022).
Kariéra Začátky K biatlonu se Fourcade dostal v roce 2002 a na mezinárodní úrovni začal závodit v roce 2006, čímž šel ve stopách svého staršího bratra Simona Fourcada.[1] Francii reprezentoval na Mistrovství světa juniorů v biatlonu v letech 2007 a 2008, přičemž získal společně s Jeanem-Guillaumem Béatrixem a Yannem Guigonnetem bronzovou medaili ze štafety z šampionátu v italském Martellu 2007.[1][3] Prvním závodem ve světovém poháru v biatlonu se pro něj stal sprint v Oslu v březnu roku 2008. V závodě i díky 4 trestným okruhům obsadil 61. pozici, a jen těsně mu tak unikl stíhací závod, kam postupuje šedesát nejlepších závodníků ze sprintu. Tento sprint byl jeho jediným závodem v sezóně 2007/08.[1] Následující sezóna už byla pro něho mnohem úspěšnější. Své první body ve světovém poháru získal v rakouském Hochfilzenu, když se nejprve umístil na 36. místě v individuálním závodě a potom i na 10. pozici ve sprintu.[1] Jeho nejlepší výsledky v této sezóně přišly na mistrovství světa v roce 2009 v jihokorejském Pchjongčchangu, kde se ve všech závodech umístil v TOP 20 výsledkové listiny, včetně 8. místa ve stíhacím závodě a 4. místa v mužské štafetě.[1] Sezóna 2009/10 Výkon z minulé sezóny dokázal v ročníku 2009/10 ještě vylepšit, když konzistentně končil v závodech do 10. místa. Výsledky mu zajistily místo ve francouzském týmu pro olympiádu v kanadském Vancouveru, kde startoval i jeho bratr.[4] I po třech chybách v závodu s hromadným startem ukořistil stříbrnou medaili, když měl 2. nejrychlejší běžecký čas z celého startovního pole a nestačil jen na Ruse Jevgenije Usťugova.[5] Byly to jeho vůbec první individuální stupně vítězů ve světovém poháru. Svého prvního vítězství se dočkal v 7. podniku SP ve finském Kontiolahti, když triumfoval ve stíhacím závodě, ze kterého startoval po 3. příčce ve sprintu.[6][7] Hned na dalším podniku v norském Oslu si dokázal podmanit závod ve sprintu i stíhací závod.[1][8] Obě výhry ve stíhacím závodě nakonec v konečném účtování znamenaly, že Fourcade vyhrál o jediný bod hodnocení této disciplíny a získal tak svůj první malý glóbus.[8][9] V celkovém hodnocení SP skončil na 5. místě, 64 bodů před jeho bratrem Simonem, který si zajistil nejlepší výsledek v podobě 7. pozice.[10][11]
Sezóna 2010/11 Sezóna 2010/11 byla pro Francouze velmi úspěšnou, když se v úvodním podniku ve švédském Östersundu dostal ve všech 3 třech závodech do TOP 5 pořadí, včetně dvou 3. míst ze sprintu a vytrvalostního závodu. Po poněkud slabším účinkování ve slovinské Pokljuce a německém Oberhofu, se Fourcade umístil ve třech individuálních závodech v Ruhpoldingu vždy na druhém místě.[1][12]Později triumfoval v závodech v hromadném startu v Anterselvě v Itálii a americkém Fort Kentu.[1][13] Na šampionát v ruském Chanty-Mansijsku 2011 přijížděl jako jeden z velkých favoritů.[14] První události na mistrovství světa byla smíšená štafeta, kde dokázal předvést nejlepší mužský výkon v celém závodě a štafetu vyzvednout na posledním úseku z 5. místa na bronzovou příčku.[15] Ve sprintu si pak i před dvě chyby ve střelbě vleže připsal stříbrnou medaili, když měl nejrychlejší běžecký čas ze startovního pole a nestačil jen na německého závodníka Arnda Peiffera.[16] Následující den následoval stíhací závod, který dokázal Fourcade i přes 3 chyby na střelnici opanovat, když měl opět nejlepší běh ze všech biatlonistů.[17][18] V celkovém hodnocení světového poháru se umístil na 3. příčce, když: v hodnocení sprintu obsadil 4. místo, 2. ve stíhacím závodě, třetí ve vytrvalostním závodě a v hromadném závodě skončil jako druhý.[19] Sezóna 2011/12 Martin Fourcade v roce 2012 v závodě světového poháru v Hochfilzenu Do sezóny vkročil nejlépe možným způsobem, když během úvodního podniku v Östersundu triumfoval ve vytrvalostním závodu[20] a stíhačce, do které startoval po 4. místu ve sprintu.[21] Výsledky mu poprvé v kariéře přisoudily žlutý dres pro vedoucího závodníka celkového pořadí SP. V 5. podniku SP v českém Novém Městě na Moravě skončil třetí ve sprintu a na pódiu se objevil poprvé společně s bratrem Simonem, který dokončil závod na druhém místě za vítězným Norem Emilem Hegle Svendsenem. Bylo to poprvé v historii biatlonu, kdy 2 bratři stáli na pódiu pro tři nejlepší společně.[22] Následný stíhací závod dokončil na 2. místě, avšak jeho bratr byl ze 3. příčky v cíli suspendován na 4. místo, jelikož IBU se rozhodla povýšit německého závodníka Arnda Peiffera po problémech s nesestřeleným terčem (Peiffer udělal kolo navíc, ale neměl ho dělat).[23] Martin Fourcade v roce 2012 v závodě světového poháru v Kontiolahti Italské středisko Anterselva následně představovalo úžasný víkend pro francouzský tým, jelikož mužské i ženské štafety zvítězily a Fourcade dokončil sprint a závod s hromadným startem vždy na 3. pozici.[24][25] V hlavním městě Norsko Oslu, si pak žlutý trikot vzal domácí Emil Hegle Svendsen, i díky výsledkům Fourcada, který nedosáhl ani v jednom ze závodů na umístění v TOP 3.[26] I Přes extrémní podmínky ve finském Kontiolahti (až −18 °C), dokázal zvítězit ve sprintu, když se na trať dostal ze všech závodníku jako první.[27] Na světovém šampionátu v německém Ruhpoldingu vybojoval tři zlaté medaile, když triumfoval ve sprintu, v následné stíhačce a v závodu s hromadným startem.[28] Stal se teprve druhým biatlonistou, který získal tři zlaté medaile (netýmové) na jediném mistrovství světa po Ole Einarovi Bjørndalenovi z Norska (Hochfilzen 2005 a Pchjongčchang 2009).[29] Poprvé v kariéře ovládl celkové hodnocení SP a rovněž i hodnocení disciplín sprintu a stíhacího závodu.[30]
Sezóna 2012/13 Tradiční zastávku ve švédském Östersundu ozdobil dvěma triumfy, když nejprve ovládl vytrvalostní závod[31] a později i stíhací závod, do kterého startoval z 10. pozice.[32] V té době zlepšil svou střelbu na 89%.[1] V rakouském Hochfilzenu obsadil 2. místo ve sprintu, které nedokázal vylepšit ve stíhacím závodě, ve kterém dojel do cíle na 3. pozici.[33][34] Následovalo slabší období během závodů v Pokljuce a Oberhofu, ve kterých skončil nejlépe 2× na třetí pozici. V německém Ruhpoldingu však dokázal zvítězit ve sprintu a v závodu s hromadným startem.[35][36] Na úvod mistrovství světa v Novém Městě na Moravě se musel uspojit se dvěma druhými místy ve sprintu a ve stíhačce, když oba tyto závody ovládl Nor Emil Hegle Svendsen.[37][38] V druhém případě Fourcade ztratil zlato jen o jednu desetinu sekundy a zklamaný po závodě s trochou nadsázky uvedl: „Myslím si, že v létě během tréninku budu trénovat každý den o 2,4 cm více.“[38] Každopádně se dočkal i zlkaté medaile, když zvítězil ve vytrvalostním závodě a získal pátou zlatou medaili ze světových šampionátů.[39] K tomu ještě přidal dvě stříbrné medaile z týmových disciplín. Závěr sezóny byl pro Francouzce úspěšný, když nejprve ovládl stíhací závod v Oslu,[40] následně vytrvalostní závod a sprint v ruském Soči[41][42] a rovněž sprint a hromadným start v Chanty-Mansijsku.[43][44] Fourcade dokončil sezónu s více než 400 bodovým náskokem na Svendsena, který skončil druhý, a vyhrál tak svůj druhý velký glóbus za vítězství v celkovém hodnocení světového poháru.[45] Kromě toho vyhrál hodnocení všech individuálních disciplín, čímž se stal po krajanovi Raphaëlu Poiréem teprve druhým biatlonistou, jemuž se něco takového povedlo.[44]
Výsledky Martina Fourcada 
Tiril Kampenhaugová Eckhoffová (* 21. května 1990 Trondheim) je bývalá norská biatlonistka, celková vítězka hodnocení světového poháru ze sezóny 2020/2021, desetinásobná mistryně světa a olympijská vítězka ze závodu smíšených štafet ze sočské a pekingské olympiády. Je sedminásobnou medailistkou ze zimních olympijských her. V roce 2014 si kromě zlata ze smíšené štafety odvezla stříbro z ženské štafety a bronz ze závodu s hromadným startem. O čtyři roky později obhájila bronz ze závodu s hromadným startem žen a získala stříbro ze smíšené štafety. V individuálních závodech na mistrovství světa získala tři zlaté medaile, když ovládla sprinty v roce 2016 a 2021 a v druhém případě i následný stíhací závod. Je sedminásobnou mistryní světa ze ženských a smíšených štafet. Ve světovém poháru vyhrála ve své kariéře dvacet devět individuálních závodů, z toho třináct ve své nejlepší sezóně 2020/2021. Vůbec poprvé se radovala ve sprintu ve švédském Östersundu v roce 2014. Jednadvacetkrát zvítězila také s norskou ženskou nebo smíšenou štafetou. V březnu 2023 oznámila po roční pauze způsobené zdravotními problémy konec kariéry.[3] Výsledky Olympijské hry a mistrovství světa Eckhoffová reprezentovala Norsko na třech zimních olympijských hrách a šesti biatlonových mistrovství světa. Na olympijských hrách debutovala v roce 2014 v Soči, kde byla součástí vítězné norské smíšené štafety a rovněž získala stříbro z ženské štafety a bronz ze závodu s hromadným startem. O čtyři roky později v Pchjongčchangu dokázala obhájit bronzové umístění z hromadného startu a smíšených štafetách získala stříbro. Na pekingských hrách zkompletovala sbírku cenných kovů, když zlato podruhé vyhrála ve závodě smíšených štafet, stříbro ze závodu s hromadným startem a bronz ze stíhacího závodu. Na mistrovství světa debutovala v roce 2015 v Kontiolahti, kde skončila ve smíšené štafetě třetí. O rok později na domácím mistrovství v Oslu se stala mistryní světa, když ovládla sprint.[4]
„Tiril procházela v poslední době těžkým obdobím a stále není v pořádku. Nemůže se proto v nejbližší době účastnit tréninků ani závodů,“ uvedl norský biatlonový svaz v prohlášení. Povahu problémů neupřesnil. „Kdy se vrátí? To nyní netušíme. Je o ni dobře postaráno a dostává se jí veškeré pomoci, kterou dostat může. Samozřejmě všichni doufáme, že se brzy bude cítit lépe,“ uvedla lékařka reprezentace Aasne Fenne Hoksrudová. Dvaatřicetiletá Eckhoffová má z olympiád osm medailí včetně zlatých ze Soči i letošního Pekingu ve smíšené štafetě. Loni také vyhrála konečné hodnocení Světového poháru a v něm celkově 29 závodů. Během kritického období uvažovala i o konci kariéry. Světový pohár v biatlonu začne 29. listopadu v Kontiolahti. Na začátku března bude dějištěm Nové Město na Moravě, dva týdny po mistrovství světa v Oberhofu.
Eckhoffová se připojila ke krajance Marte Olsbuové Röiselandové, Němce Denise Herrmannové či Francouzce Anais Chevalierové-Bouchetové, které v minulých dnech před závěrečným soutěžním víkendem SP v Oslu oznámily, že po sezoně se závoděním také skončí. „Biatlon byl téměř odjakživa součástí mého života a je zvláštní si představit život bez něj,“ uvedla Eckhoffová na webu Norského biatlonového svazu. „Poslední rok jsem byla trochu stranou, takže mi to připadá jako přirozený vývoj a rozhodnutí. Je to zvláštní a trochu smutné. Svým způsobem je to ale také krásné,“ doplnila.
Eckhoffová připustila konec kariéry už v únorovém rozhovoru pro norskou televizi NRK. Po prodělaném koronaviru se na rozdíl od Olsbuové Röiselandové nedokázala v této sezoně vrátit do závodní stopy. Nejvíce ji trápily potíže se spánkem a je pod dohledem lékařských specialistů. Vedle dvou olympijských triumfů ze smíšených štafet získala Eckhoffová „pod pěti kruhy“ také tři stříbra a tři bronzy. Z celkových deseti zlatých medailí na mistrovství světa získala tři v individuálních závodech. Dohromady má ze světových šampionátů patnáct cenných kovů.
Naposledy se Eckhoffová představila v závodech vloni doma v Oslu, kde vyhrála sprint a stíhací závod. „Tehdy jsem ještě nevěděla, že to budou moje poslední biatlonové výhry. Mým plánem bylo pokračovat dál. Když teď ale odcházím, říkám si, že jsem to zakončila dvěma triumfy před fantastickým publikem, přáteli a mou rodinou. Konec mě mrzí, ale zároveň vím, že je to správné rozhodnutí. Jsem hrdá na to, čeho jsem dosáhla, a vždy budu na svou kariéru vzpomínat s úsměvem,“ dodala Eckhoffová.
Výsledky Tiril Eckhoffové 
Gabriela Soukalová, v letech 2016–2021 provdaná Koukalová, (* 1. listopadu 1989 Jablonec nad Nisou) je bývalá česká reprezentantka v biatlonu, celková vítězka Světového poháru v biatlonu 2015/16, dvojnásobná stříbrná medailistka ze Zimních olympijských her 2014, bronzová medailistka z týchž her, mistryně světa ve sprintu, stříbrná z vytrvalostního závodu a bronzová ve stíhacím závodu z Hochfilzenu 2017, světová šampionka ve smíšené štafetě a držitelka stříbrného kovu z vytrvalostního závodu v Kontiolahti 2015. Ve Světovém poháru dokázala individuálně vyhrát sedmnáct závodů, šestkrát pak stanula na nejvyšším stupni v týmových závodech. V juniorské kategorii se stala mistryní světa v závodě štafet. V roce 2017 se stala prvním biatlonistou, který vyhrál českou anketu Sportovec roku v kategorii jednotlivců, a popáté se umístila v elitní desítce nejlepších českých sportovců.[6][7] Poslední závody absolvovala na jaře 2017, v další sezóně nestartovala kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům a ke sportu se nevrátila ani v následujícím ročníku. V květnu 2019 oficiálně oznámila ukončení své sportovní kariéry.
Osobní život Pochází ze sportovní rodiny. Její matka Gabriela Soukalová je bývalá reprezentantka v běhu na lyžích, držitelka stříbrné medaile ze Zimních olympijských her 1984 v Sarajevu,[8] otec Karel Soukal je všestranný lyžař a trenér. Má čtyři polorodé sourozence (tři z otcova prvního manželství, jednoho z matčina prvního manželství) – dva bratry a dvě sestry.[9] Její nejstarší bratr Karel Soukal je římskokatolický a řeckokatolický kněz (biritualista), v roce 2016 žijící na faře v Čestlicích.[10][11][12] V dětství navštěvovala lidovou školu umění. Odmala se věnovala klasickému lyžování, ale v 9. třídě základní školy přešla k biatlonu.[8] Rodiče ji trénovali individuálně až do sezóny 2012–2013. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou (obor Propagační grafika)[13] a následně i tamní vyšší odbornou školu (specializace Ražená mince a medaile). Věnovala se také hře na klavír a ráda zpívá.[14] V létě 2014 navázala vztah s badmintonistou Petrem Koukalem.[15] Dne 13. května 2016 v nedostavěném gotickém chrámu v Panenském Týnci proběhla jejich svatba, která byla do poslední chvíle utajována.[16] Na jaře roku 2018 vydala autobiografii s názvem Jiná Gabriela Koukalová, kterou napsala společně s Martinem Moravcem. V knize vypráví o těžkých začátcích v biatlonovém světě, vztahu s Petrem Koukalem nebo o dlouholetých problémech s anorexií. V červnu 2019 byla Gabriela Koukalová potvrzena jako první účastnice 10. ročníku televizní taneční soutěže StarDance. Jejím tanečním partnerem se stal Martin Prágr. V září 2020 oznámila na svém instagramovém účtu, že s manželem podali žádost o rozvod.[17] Během října v rozhovorech sdělila, že je již rozvedená.[18] V únoru 2021 uvedla, že má nového přítele Miloše Kadeřábka,[19] a v březnu 2021 oznámila, že se vrací k příjmení Soukalová.[20] Dne 16. září 2021 se Soukalové a Kadeřábkovi narodila dcera Izabela Gabriela.[21]
Sportovní kariéra V sezóně 2008/2009 vyhrála jako členka českého štafetového týmu juniorské Mistrovství světa v Kanadě.[22] V sezóně 2009/10 reprezentovala Českou republiku na Zimních olympijských hrách ve Vancouveru 2010 v individuálním závodě, kde obsadila 60. místo, ve štafetách dosáhl český tým 16. příčky. V sezónách 2010/2011 a 2011/2012 ve Světovém poháru nezaznamenala výraznější výsledky. V závěru druhé z nich onemocněla mononukleózou a vynechala pět měsíců přípravy.[23] Sezóna 2012/2013: První vítězství ve Světovém poháru a bronz se smíšenou štafetou Od sezóny 2012/2013 přešla do tréninkové skupiny Jindřicha Šikoly.[24] Po boku nové tréninkové partnerky, dlouhodobé české jedničky Veroniky Vítkové, se zařadila do světové špičky. Dne 14. prosince 2012 vyhrála první závod ve Světovém poháru, když triumfovala ve sprintu ve slovinské Pokljuce,[25] druhý den v sobotu ve stíhacím závodě obsadila těsně druhé místo[26] a v neděli 16. prosince dosáhla na třetí místo v hromadném závodě.[27] Kvůli nemoci vynechala Světový pohár v Oberhofu a v Anterselvě nenastoupila do štafetového závodu kvůli obavám z opětovného nástupu nemoci.[28] Na Mistrovství světa v Novém Městě na Moravě, přes obavy v jaké formě bude startovat po nemoci, obsadila v každém závodě umístění mezi první dvacítkou. V posunu na stupně vítězů jí zabránila především pomalá (opatrná) střelba, která se jí ne vždy vydařila. Dosáhla však úspěchu jako členka bronzové smíšené štafety, ve které běžela druhý úsek.[29][30][31] Dne 14. března 2013 dosáhla v ruském Chanty-Mansijsku druhého vítězství ve Světovém poháru, opět ve sprintu.[32] O dva dny později vyhrála i stíhací závod.[33] Úspěšný víkend završila triumfem v závodě s hromadným startem.[34] Tyto výsledky jí vynesly šestou příčku v celkovém hodnocení Světového poháru, když za sebou nechala i takové hvězdy, jako Němku Miriam Gössnerovou nebo slovenskou biatlonistku Anastasii Kuzminovou.[34] Sezóna 2013/2014: Dvě stříbrné medaile ze ZOH a zisk malého glóbu Na olympijskou sezónu 2013/14 se od srpna připravovala s mužským reprezentačním týmem vedeným Ondřejem Rybářem.[35] Sezónu zahájila ve švédském Östersundu dvěma vítězstvími v řadě. Nejprve pomohla k vítězství smíšené štafetě[36] a poté triumfovala v individuálním závodě na 15 km.[37] Natáhla tak svou šňůru výher ve Světovém poháru na pět závodů v řadě.[37] Dlouho se držela v čele celkového hodnocení Světového poháru. Začátkem ledna jí sice na jeden den sesadila Ukrajinka Valj Semerenková,[38] hned v následujícím závodě si však vzala vedení zpět, což podpořila dvěma vítězstvími následující týden v německém Ruhpoldingu. Zde vyhrála nejprve vytrvalostní závod, čímž si zajistila i malý glóbus za celkové vítězství v této disciplíně,[39] a poté triumfovala i ve stíhacím závodě.[40] O vedení ve Světovém poháru přišla až na posledním podniku před olympiádou, v italské Anterselvě. Tady jí potkala smůla, když ve sprinterském závodě se jí rozpadl závěr zbraně, nemohla řádně odstřílet a nakonec byla dokonce kvůli špatné manipulaci se zbraní diskvalifikována.[41] Nemohla tedy nastoupit ani do stíhacího závodu.[41] Do čela celkového hodnocení se tak dostala Norka Tora Bergerová, Gabriela Soukalová klesla až na čtvrté místo.[42]
Při slavnostním předávaní medailí ze smíšené štafety na ZOH v ruské Soči Zimní olympijské hry 2014 v Soči zahájila 28. místem ve sprintu (původně se umístila na 29. příčce), když na první střelecké položce hned třikrát minula terč.[43][44] V následném stíhacím závodě skončila čtvrtá. Tentokrát ze dvaceti ran minula jen jednou, ale ztráta ze sprintu byla příliš vysoká. Po poslední střelbě odjížděla ze střelnice těsně čtvrtá za Norkou Torou Bergerovou. Na finiš však neměla síly, Norka jí rychle ujela a předjela ji i Slovinka Teja Gregorinová. I když ještě předjela po poslední střelbě druhou Ukrajinku Valj Semerenkovou, na medaili to již nestačilo.[45] Ve vytrvalostním závodě dokončila závod po dvou chybách na střelnici opět jako čtvrtá, čímž si udržela vedení v hodnocení disciplíny a získala tak malý křišťálový glóbus.[46] Vytoužené medaile se dočkala až v závodě s hromadným startem na 12,5 km, kde vybojovala stříbro. Nestačila pouze na Bělorusku Darju Domračevovou, která vybojovala v Soči již své třetí zlato. Obě závodnice jednou minuly terč, ale Běloruska byla v běhu rychlejší.[47] Druhou stříbrnou medaili získala jako členka smíšené štafety. Běžela druhý úsek, štafetu přebírala od Veroniky Vítkové na třetím místě. I když musela na střelbě vleže třikrát dobíjet a jen těsně se tak vyhnula trestnému kolu, předávala na prvním místě těsně před Norkou. Její mužští kolegové Jaroslav Soukup a Ondřej Moravec pak přivezli štafetu do cíle na druhém místě právě za Nory.[48] V rámci závodu ženských štafet se s českým družstvem ve složení Puskarčíková, Soukalová, Landová, Vítková umístila původně na čtvrté příčce.[49] Ruský tým, který původně skončil druhý, byl ale kvůli dopingu později diskvalifikován, což v květnu 2022 definitivně potvrdil Mezinárodní olympijský výbor, který Češkám, jež se podle upravených výsledků umístily na třetím místě, přidělil bronzové medaile.[50]
Po olympiádě vynechala kvůli nemoci 7. podnik sezóny SP ve slovinské Pokljuce, čímž takřka přišla o šanci zvítězit v celkovém hodnocení Světového poháru.[51] Prvním závodem od olympiády v Soči se pro ní staly dva sprinty v Kontiolahti ve Finsku, v nichž obsadila 7. a 3. místo.[52] V následné stíhačce obsadila, i kvůli špatné střelbě (7 chyb na střelnici) 29. místo.[53] Při závěrečném podniku v norském lyžařském středisku Holmenkollenu nejprve obsadila po bezchybné střelbě v úvodním sprintu 5. místo[54] a následném stíhacím závodě po 6 trestných okruzích obsadila čtrnáctou pozici.[55] Posledním závodem sezóny – jako už bylo zvykem – byl závod s hromadným startem na 12,5 kilometrů, ve kterém Soukalová po 5 omylech na střelnici obsadila 17. pozici a v konečném hodnocení poháru uhájila čtvrtou příčku.[56]
Výsledky Gabriely Koukalové 
Příběh Dvojnásobný mistr světa, držitel malého křišťálového glóbu. Vyzyvatel Johannese Bø, možný nástupce Martina Fourcada. To je Emilien Jacquelin. Pětadvacetiletý Francouz z Grenoblu nejprve neuvažoval o biatlonové cestě. Věnoval se sice běhu na lyžích, svou budoucnost ale viděl v cyklistice. Sen účastnit se Tour de France mu v sedmnácti letech překazila mononukleóza. Nakonec se rozhodl spojit běžecký talent s výzvou v podobě střelby. Potenciál ukázal brzy. V roce 2014 debutoval třetím místem jako dorostenec na šampionátu v Presque Isle. O rok později už coby junior vybojoval bronz se štafetou. Zlom nastal pro Jacquelina na začátku sezony 2017/18. Díky vítězství v IBU Cupu dostal příležitost ve Světovém poháru, kde své první starty proměnil v body 35. a 37. místem. Sezonu 2018/19 zahájil už jako člen A týmu. Výraznější výsledky zaznamenal jen se štafetou, se kterou dvakrát vystoupal na stupně vítězů. Individuálních úspěchů mezi elitou se dočkal o rok později. Nejúspěšnější zastávkou sezony 2019/20 se pro Jacquelina stal šampionát v Antholzi, kde se postaral o velké překvapení. V závěrečném kole stíhacího závodu totiž porazil Johannese Bøho a stal se mistrem světa. Další titul přidal s mužskou štafetou, třetí byl v závodě smíšených dvojic. Medaili (opět bronz) vybojoval také v závodu s hromadným startem. Závěr životní sezony pro Jacquelina znamenal posun ze čtyřiadvacátého na páté místo celkového hodnocení a malý křišťálový glóbus za stíhací závod. Martin Fourcade mladšímu krajanovi předpovídal velkou budoucnost: „Emilien je talent, má obrovský potenciál. Jakmile získá stabilitu, bude těžké ho porazit.“ Neklid v souvislosti s výkonnostním progresem mladého Francouze vyjádřil i Siegfried Mazet. Obavy byly oprávněné. V roce 2021 Jacquelin na Pokljuce obhájil mistrovský titul ve stíhacím závodě a po prvním trimestru sezóny 2021/22 je dokonce v čele celkového hodnocení Světového poháru.
Příběh Dvojnásobný mistr světa, držitel malého křišťálového glóbu. Vyzyvatel Johannese Bø, možný nástupce Martina Fourcada. To je Emilien Jacquelin. Pětadvacetiletý Francouz z Grenoblu nejprve neuvažoval o biatlonové cestě. Věnoval se sice běhu na lyžích, svou budoucnost ale viděl v cyklistice. Sen účastnit se Tour de France mu v sedmnácti letech překazila mononukleóza. Nakonec se rozhodl spojit běžecký talent s výzvou v podobě střelby. Potenciál ukázal brzy. V roce 2014 debutoval třetím místem jako dorostenec na šampionátu v Presque Isle. O rok později už coby junior vybojoval bronz se štafetou. Zlom nastal pro Jacquelina na začátku sezony 2017/18. Díky vítězství v IBU Cupu dostal příležitost ve Světovém poháru, kde své první starty proměnil v body 35. a 37. místem. Sezonu 2018/19 zahájil už jako člen A týmu. Výraznější výsledky zaznamenal jen se štafetou, se kterou dvakrát vystoupal na stupně vítězů. Individuálních úspěchů mezi elitou se dočkal o rok později. Nejúspěšnější zastávkou sezony 2019/20 se pro Jacquelina stal šampionát v Antholzi, kde se postaral o velké překvapení. V závěrečném kole stíhacího závodu totiž porazil Johannese Bøho a stal se mistrem světa. Další titul přidal s mužskou štafetou, třetí byl v závodě smíšených dvojic. Medaili (opět bronz) vybojoval také v závodu s hromadným startem. Závěr životní sezony pro Jacquelina znamenal posun ze čtyřiadvacátého na páté místo celkového hodnocení a malý křišťálový glóbus za stíhací závod. Martin Fourcade mladšímu krajanovi předpovídal velkou budoucnost: „Emilien je talent, má obrovský potenciál. Jakmile získá stabilitu, bude těžké ho porazit.“ Neklid v souvislosti s výkonnostním progresem mladého Francouze vyjádřil i Siegfried Mazet. Obavy byly oprávněné. V roce 2021 Jacquelin na Pokljuce obhájil mistrovský titul ve stíhacím závodě a po prvním trimestru sezóny 2021/22 je dokonce v čele celkového hodnocení Světového poháru.
Příběh Dvojnásobný mistr světa, držitel malého křišťálového glóbu. Vyzyvatel Johannese Bø, možný nástupce Martina Fourcada. To je Emilien Jacquelin. Pětadvacetiletý Francouz z Grenoblu nejprve neuvažoval o biatlonové cestě. Věnoval se sice běhu na lyžích, svou budoucnost ale viděl v cyklistice. Sen účastnit se Tour de France mu v sedmnácti letech překazila mononukleóza. Nakonec se rozhodl spojit běžecký talent s výzvou v podobě střelby. Potenciál ukázal brzy. V roce 2014 debutoval třetím místem jako dorostenec na šampionátu v Presque Isle. O rok později už coby junior vybojoval bronz se štafetou. Zlom nastal pro Jacquelina na začátku sezony 2017/18. Díky vítězství v IBU Cupu dostal příležitost ve Světovém poháru, kde své první starty proměnil v body 35. a 37. místem. Sezonu 2018/19 zahájil už jako člen A týmu. Výraznější výsledky zaznamenal jen se štafetou, se kterou dvakrát vystoupal na stupně vítězů. Individuálních úspěchů mezi elitou se dočkal o rok později. Nejúspěšnější zastávkou sezony 2019/20 se pro Jacquelina stal šampionát v Antholzi, kde se postaral o velké překvapení. V závěrečném kole stíhacího závodu totiž porazil Johannese Bøho a stal se mistrem světa. Další titul přidal s mužskou štafetou, třetí byl v závodě smíšených dvojic. Medaili (opět bronz) vybojoval také v závodu s hromadným startem. Závěr životní sezony pro Jacquelina znamenal posun ze čtyřiadvacátého na páté místo celkového hodnocení a malý křišťálový glóbus za stíhací závod. Martin Fourcade mladšímu krajanovi předpovídal velkou budoucnost: „Emilien je talent, má obrovský potenciál. Jakmile získá stabilitu, bude těžké ho porazit.“ Neklid v souvislosti s výkonnostním progresem mladého Francouze vyjádřil i Siegfried Mazet. Obavy byly oprávněné. V roce 2021 Jacquelin na Pokljuce obhájil mistrovský titul ve stíhacím závodě a po prvním trimestru sezóny 2021/22 je dokonce v čele celkového hodnocení Světového poháru.
Výsledky Emiliena Jacquelina 
Dorothea Wiererová, nepřechýleně Dorothea Wierer (* 3. dubna 1990 Bruneck), je italská biatlonistka, čtyřnásobná mistryně světa, dvojnásobná vítězka světového poháru a trojnásobná bronzová medailistka ze Zimních olympijských her 2014, 2018 a 2022. Je držitelkou dvou velkých křišťálových glóbů za celkové vítězství v hodnocení světového poháru z let 2018/2019 a 2019/2020. Stala se tak druhou biatlonistkou v historii, která dokázala obhájit velký křišťálový glóbus. Ve světovém poháru ve své dosavadní kariéře vyhrála šestnáct individuálních závodů, první z nich prosinci 2015 ve švédském Östersundu, kde ovládla vytrvalostní závod.[1] Pětkrát triumfovala jako členka italské ženské, resp. smíšené štafety. Výsledky Olympijské hry a mistrovství světa Wiererová je desetinásobnou účastnicí mistrovství světa v biatlonu a rovněž účastnicí tří zimních olympijských her. Dokázala získat celkem tři tituly mistryně světa v individuálních závodech na mistrovství světa a tři bronzové olympijské medaile. Pod olympijskými kruhy závodila poprvé v Soči, kde jako členka smíšené italské smíšené štafety vybojovala bronzovou medaili. O čtyři roky později v Pchjongčchangu dokázala italský výběr umístění obhájit. V roce 2022 dokázala ve sprintu vybojovat první individuální olympijský cenný kov. Na světových šampionátech debutovala jako 20letá v roce 2011 v Chanty-Mansijsku, kde nejlépe obsadila čtvrté místo v ženské štafetě a deváté ve stíhacím závodě. Na stupně vítězů vystoupala poprvé na Mistrovství světa 2013 v Novém Městě na Moravě jako členka italské ženské štafety. O dva roky později ve finském Kontiolahti toto umístění obhájila. První individuální medaile z mistrovství se dočkala v norském Oslu v roce 2016, kde ve stíhacím závodě dojela na druhém místě. Na östersundském Mistrovství světa 2019 zkompletovala sbírku medailí – bronzovou medaili získala ze smíšených štafet, stříbrnou medaili ze závodu smíšených dvojic společně s Lukasem Hoferem a v závodě s hromadným startem vybojovala své první zlato, díky čemuž se stala první Italkou v historii, která získala nejcennější kov na světovém šampionátu.[2] Nejúspěšnější šampionát představovala účast na domácím Mistrovství světa 2020 v Anterselvě, kde se radovala ve stíhacím a následně i vytrvalostním závodě. Dvě stříbrné medaile přidala ze smíšené štafety a závodu s hromadným startem.
Dorothea Wiererová, nepřechýleně Dorothea Wierer (* 3. dubna 1990 Bruneck), je italská biatlonistka, čtyřnásobná mistryně světa, dvojnásobná vítězka světového poháru a trojnásobná bronzová medailistka ze Zimních olympijských her 2014, 2018 a 2022. Je držitelkou dvou velkých křišťálových glóbů za celkové vítězství v hodnocení světového poháru z let 2018/2019 a 2019/2020. Stala se tak druhou biatlonistkou v historii, která dokázala obhájit velký křišťálový glóbus. Ve světovém poháru ve své dosavadní kariéře vyhrála šestnáct individuálních závodů, první z nich prosinci 2015 ve švédském Östersundu, kde ovládla vytrvalostní závod.[1] Pětkrát triumfovala jako členka italské ženské, resp. smíšené štafety. Výsledky Olympijské hry a mistrovství světa Wiererová je desetinásobnou účastnicí mistrovství světa v biatlonu a rovněž účastnicí tří zimních olympijských her. Dokázala získat celkem tři tituly mistryně světa v individuálních závodech na mistrovství světa a tři bronzové olympijské medaile. Pod olympijskými kruhy závodila poprvé v Soči, kde jako členka smíšené italské smíšené štafety vybojovala bronzovou medaili. O čtyři roky později v Pchjongčchangu dokázala italský výběr umístění obhájit. V roce 2022 dokázala ve sprintu vybojovat první individuální olympijský cenný kov. Na světových šampionátech debutovala jako 20letá v roce 2011 v Chanty-Mansijsku, kde nejlépe obsadila čtvrté místo v ženské štafetě a deváté ve stíhacím závodě. Na stupně vítězů vystoupala poprvé na Mistrovství světa 2013 v Novém Městě na Moravě jako členka italské ženské štafety. O dva roky později ve finském Kontiolahti toto umístění obhájila. První individuální medaile z mistrovství se dočkala v norském Oslu v roce 2016, kde ve stíhacím závodě dojela na druhém místě. Na östersundském Mistrovství světa 2019 zkompletovala sbírku medailí – bronzovou medaili získala ze smíšených štafet, stříbrnou medaili ze závodu smíšených dvojic společně s Lukasem Hoferem a v závodě s hromadným startem vybojovala své první zlato, díky čemuž se stala první Italkou v historii, která získala nejcennější kov na světovém šampionátu.[2] Nejúspěšnější šampionát představovala účast na domácím Mistrovství světa 2020 v Anterselvě, kde se radovala ve stíhacím a následně i vytrvalostním závodě. Dvě stříbrné medaile přidala ze smíšené štafety a závodu s hromadným startem.
Dorothea Wiererová, nepřechýleně Dorothea Wierer (* 3. dubna 1990 Bruneck), je italská biatlonistka, čtyřnásobná mistryně světa, dvojnásobná vítězka světového poháru a trojnásobná bronzová medailistka ze Zimních olympijských her 2014, 2018 a 2022. Je držitelkou dvou velkých křišťálových glóbů za celkové vítězství v hodnocení světového poháru z let 2018/2019 a 2019/2020. Stala se tak druhou biatlonistkou v historii, která dokázala obhájit velký křišťálový glóbus. Ve světovém poháru ve své dosavadní kariéře vyhrála šestnáct individuálních závodů, první z nich prosinci 2015 ve švédském Östersundu, kde ovládla vytrvalostní závod.[1] Pětkrát triumfovala jako členka italské ženské, resp. smíšené štafety. Výsledky Olympijské hry a mistrovství světa Wiererová je desetinásobnou účastnicí mistrovství světa v biatlonu a rovněž účastnicí tří zimních olympijských her. Dokázala získat celkem tři tituly mistryně světa v individuálních závodech na mistrovství světa a tři bronzové olympijské medaile. Pod olympijskými kruhy závodila poprvé v Soči, kde jako členka smíšené italské smíšené štafety vybojovala bronzovou medaili. O čtyři roky později v Pchjongčchangu dokázala italský výběr umístění obhájit. V roce 2022 dokázala ve sprintu vybojovat první individuální olympijský cenný kov. Na světových šampionátech debutovala jako 20letá v roce 2011 v Chanty-Mansijsku, kde nejlépe obsadila čtvrté místo v ženské štafetě a deváté ve stíhacím závodě. Na stupně vítězů vystoupala poprvé na Mistrovství světa 2013 v Novém Městě na Moravě jako členka italské ženské štafety. O dva roky později ve finském Kontiolahti toto umístění obhájila. První individuální medaile z mistrovství se dočkala v norském Oslu v roce 2016, kde ve stíhacím závodě dojela na druhém místě. Na östersundském Mistrovství světa 2019 zkompletovala sbírku medailí – bronzovou medaili získala ze smíšených štafet, stříbrnou medaili ze závodu smíšených dvojic společně s Lukasem Hoferem a v závodě s hromadným startem vybojovala své první zlato, díky čemuž se stala první Italkou v historii, která získala nejcennější kov na světovém šampionátu.[2] Nejúspěšnější šampionát představovala účast na domácím Mistrovství světa 2020 v Anterselvě, kde se radovala ve stíhacím a následně i vytrvalostním závodě. Dvě stříbrné medaile přidala ze smíšené štafety a závodu s hromadným startem.
Výsledky Dorothey Wiererové Pro případné doplňující dotazy mě můžete kontaktovat na mém instagramu.
Petra Heřmanová Ⓒ