Spisovatelé

• Edgar Allan Poe
• Charles Baudelaire
• Josef Šlejhar
• Stephane Mallarmé
• Božena Němcová

Edgar Allan Poe

Byl americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru. Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Další díla lze považovat za ranou science fiction, z jeho pera pochází i několik humoristických příběhů. Svým dílem definoval podobu moderní americké literatury. Narodil se 19. ledna 1809 v Bostonu, Massachusetts.

Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholismem a opustil rodinu roku 1810. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu[1] a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalii a bratra Williama, který stejně jako otec propadl alkoholismu a předčasně zemřel.

Od roku 1831 do roku 1835 žil v Baltimore u své tety. V roce 1833 se setkal s prvním úspěchem, když získal hlavní cenu na soutěži organizované baltimorským týdeníkem Saturday Visitor se svým příběhem Rukopis nalezený v láhvi. V roce 1836 se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií Clemm. Zemřela na tuberkulózu o jedenáct let později v roce 1847. Poe vyjádřil svůj zármutek v básni Annabel Lee.

V roce 1835 se vrátil do Richmondu, kde psal povídky a recenze pro literární měsíčník Southern Literary Messenger. Později pracoval jako redaktor časopisu Gentlemen’s Magazine (Graham’s Magazine). Alkohol a drogy způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese a ohrožovaly i jeho zaměstnání, přestože jeho přičiněním časopisy zvýšily svou prestiž. Nízký plat ho nutil hledat vedlejší příjmy svou vlastní literární tvorbou.[3]

Postupně si získával jméno v literárních kruzích jako úspěšný vypravěč. Ve svých povídkách stále více využíval prvky napětí a hororu, vyznačovaly se hlubokou psychologickou analýzou postav. Čtenářský úspěch zaznamenaly hlavně povídky Jáma a kyvadlo a Zlatý brouk, která byla krátce po vydání zdramatizována. V roce 1843 časopis Saturday Evening Post zveřejnil jeho životopis a podobiznu.[1] Poe se kromě vlastní tvorby věnoval i literární teorii, psal eseje na téma básnických principů, metody psaní, jazykových prostředků a podobně.

náhrobní kámen na místě původního hrobu E.A.Poea v Baltimore V roce 1844 se s manželkou usadil v New Yorku, kde předpokládal snazší možnost obživy. Žili v malém venkovském domě ve Fordhamu severně od města (nyní v Bronxu). Pracoval zde pro časopis Evening Mirror, který v lednu 1845 uveřejnil Havrana, báseň kterou doslova ohromil tehdejší veřejnost. Poe tehdy zažil krátké období slávy a mondénních úspěchů. Ve městě Providence měl před dvěma tisíci posluchači přednášku ke své eseji o básnickém principu, v níž představil své pojetí poezie. Rodný Richmond na jeho počest uspořádal slavnostní recepci, které se však nemohl zúčastnit, protože neměl vhodné oblečení.[1] Jeho alkoholové a drogové dluhy jej však z onoho postavení brzy stačily uvrhnout zpět do zoufalé bídy.

Poeova smrt byla hodna děl, kterým se věnoval. Zemřel za nejasných okolností. Dne 3. října 1849 byl nalezen opilý (a zřejmě i pod vlivem omamných látek) na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral.[1] Zemřel na krvácení do mozku v ranních hodinách 7. října 1849. Pohřbu na presbyteriánském hřbitově v Baltimore se zúčastnili čtyři lidé. Náhrobní kámen, který objednal v roce 1860 básníkův bratranec Neilson Poe, se nešťastnou náhodou rozbil dřív, než mohl být umístěn na hrob.[3] V roce 1865 byla uspořádána sbírka na nový náhrobní kámen s epitafem, který připomíná jeho nejslavnější báseň Havran: Quoth Raven, Nevermore (Havran říká: „Už nikdy!“).

Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do sirotčince v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina Allanů,

Charles Baudelaire

Josef Šlejhar

Josef Karel Šlejhar se narodil jako nejstarší ze čtyř dětí. Jeho otec Arnošt Šlejhar byl obchodník s bavlnou, matka Josefa, rozená Ulmannová.[1] [p 1] [p 2][3] Pro neshody mezi rodiči byl vychováván babičkou Karolinou Ulmannovou, mlynářkou v Dolní Branné u Vrchlabí. V letech 1877 až 1881 vystudoval reálku v Pardubicích. Po třech letech studia chemie na pražské technice studia pro nemoc zanechal. Vystřídal mnoho zaměstnání, pracoval jako technický úředník v cukrovaru, byl sedlákem na zděděném statku v Dolní Kalné. Měl celý život existenční i rodinné problémy.[4]

Manželství Dolní Kalná, bývalý statek J. K. Šlejhara, 1931 Dne 9. února 1892 se ve vinohradském kostele sv. Ludmily oženil s Johannou Nepomuckou (* 1869), dcerou vinohradského řezníka Františka Nepomuckého.[5] Rodina Josefa Karla Šlejhara bydlela na pražských Vinohradech, kde se jim roku 1893 narodila dcera Johanna, v letech 1894 a 1896 synové Josef a Arnošt.[6][p 3] Celkem se manželům narodilo sedm dětí, ze kterých přežily jen tři.[7]

Roku 1892 se Šlejharovi odstěhovali k rodičům do Staré Paky. Šlejharova povídka, uveřejněná v Květech v březnu 1893 a nazvaná Sezima, vyvolala kritickou reakci novopackých občanů. Ti zveřejnili v Národních listech otevřený dopis Šlejharovi, ve kterém se vůči jeho popisům místních občanů ohrazují a spisovatele nazývají "nedoukem" a o práci samotné píší, že "...je výpotkem chorého mozku a výmyslem šílence..."[8] Po konfliktu v Nové Pace se rodina v roce 1895 usídlila na statku v Dolní Kalné, který Josef Karel Šlejhar zdědil po dědečkovi z otcovy strany. Hospodaření se ztrátami a silné rozpory mezi manželi vedly k rozpadu manželství, rozvodu (na jaře 1901) a Šlejharově odchodu ze statku.[p 4] Dolní Kalná je nejen místem, kde Josef Karel Šlejhar hospodařil a kde došlo k rozpadu jeho manželství. Obec inspirovala jeho dílo, zejména romány Lípa a Vraždění.[9]

Po rozvodu Od roku 1901 až do své smrti byl Josef Karel Šlejhar učitelem na obchodních školách v Hradci Králové, Kolíně a od roku 1906 v Praze[10]. V roce 1908 byl Josef Karel Šlejhar opět policejně přihlášen na Vinohradech, už jako rozvedený. V roce 1911 žil, podle policejní přihlášky, ve společné domácnosti se svými třemi dětmi.[11]

V Praze se znovu oženil, sňatek však byl podle tehdejší legislativy neplatný.[3] Jeho syn Karel Uhlíř (1909–1987), pozdější brněnský lékař, proto nesl jméno své matky, Marie Uhlířové,[7] a otec není vůbec v matrice uveden.[12] Poslední bydliště měl Josef Karel Šlejhar na Vinohradech, v dnešní Dykově ulici. Zemřel v nemocnici na Královských Vinohradech na rakovinu žaludku a byl pohřben na pražském Vinohradském hřbitově.[2][3]

Stephane Mallarmé

(18. března 1842 Paříž – 9. září 1898 Valvins) byl francouzský básník a esejista. Bývá řazen mezi prokleté básníky a považován za nejvýraznějšího představitele symbolismu. Ve svém bytě pořádal od roku 1880 literární salony (zval literáty, hudebníky, malíře…). Jeho tvorba je symbiózou hudby, malířství a poezie – verše mají navodit hudebnost, grafické členění celé básně i jednotlivých veršů pak výtvarný dojem. Báseň má bez ohledu na obsah či formu vyvolávat dojmy. Za důležitou považuje inspiraci – sen, který vsugeruje dojmy. „Báseň je tajemství, k němuž čtenář musí hledat klíč.“ „Účinek básně není daný obsahem, formou, ale dojmem, který vzbudí.“

Mallarmého dílo je dílem cizeléra - neprodukoval básnické sbírky, ale spíše jednotlivé básně. Mnohá díla nedokončil (drama Igitur), jiná přepracovával a posléze opustil (drama Herodias). Existuje řada Mallarmého básní, které sám nazýval popěvky, a které se výrazněji neliší od produkce generace Parnasistů. Mallarmé vycházel stylově z Baudelaira, jeho celoživotním vzorem bylo ale dílo Edgara Allana Poea, které překládal do francouzštiny. Oběma autorům se postupně vzdálil důrazem na maximální prokomponovanost relativně krátkých veršových útvarů. Mezi vrcholná Mallarmého díla pak patří jednotlivé sonety, které nesou prostě jména svých úvodních strof (Výšinám dávám zář nehtu s onyxem...; Když vyvstala z obliny a vzepětí..., Krajka, jež ruší sama sebe...). Mallarmé je koncipoval jako hermetická, do sebe se zavíjející sdělení, často ve formě jediné, bohatě rozvinuté věty, dokonale propracované, psané širokodechým vázaným veršem.

Pro pochopení Mallarmého díla je dobré znát jeho zájem o filosofii a lingvistiku, o to, jak se liší jazyk hovoru a básně. Většina Mallarmého díla se dotýká toho nejpodstatnějšího s čím se lidská existence v životě potkává: metafyzické zkušenosti. Proto bývá Mallarmé považován za nejvýznamnějšího francouzského symbolistního básníka první generace tohoto směru.

Pro svou zašifrovanost však mohou při nepečlivém čtení působit pouze jako ornamentální jazykové hry. Ve svém vrcholném díle, poémě Vrh kostek, nikdy nezruší náhodu, Mallarmé rezignoval na vázaný verš a kromě zcela volné textové "partitury" experimentoval i s roztříštěním narace.

České překlady Do češtiny Mallarmého poezii překládali mimo jiné Jaroslav Vrchlický, Emanuel z Lešehradu, Vítězslav Nezval, František Hrubín, Ota Nechutová anebo Jan M. Tomeš. Herodias (1871) – původně koncipováno jako drama, existuje tzv. Starý předzpěv k Herodiadě, samotná báseň Herodias a apendix Zpěv sv. Jana. Na postavě mladistvé matky princezny Salome traktuje Mallarmé mladistvou touhu po čistotě – ducha i těla – ničenou veškerou realitou okolo nás. Zpěv sv. Jana je záznamem vlastní dekapitace coby symbolu přechodu do vyššího stupně poznání. Báseň Herodias použil skladatel Paul Hindemith jako textový podklad ke stejnojmennému melodramu. Smuteční přípitek (Náhrobek Théophila Gautiera) (1873), nejdelší z řady "náhrobků" anebo "poct" (slovo "tombeau" má ve francouzštině dvojí význam), dalšího typicky mallarméovského útvaru. Zde rozvíjí ve vysokém stupni abstrakce své téma neukončitelnosti a marnosti lidského snažení uprostřed náhodného běhu věcí. Faunovo pozdní odpoledne (1876), ekloga – původně zamýšleno jako drama. Faun si v básni evokuje milostné prožitky s nymfami. Bez ohledu na skutečnost rozvíjí dál své představy... Faunem se inspiroval mimo jiné Claude Debussy: napsal podle něj stejnojmennou symfonickou báseň. Vrh kostek nikdy nezruší náhodu (1914, posmrtně) – Poéma obkružuje motiv ztroskotavšího mořeplavce – předobrazem byl Vasco da Gamma. Ztroskotání je ale pojímáno šířeji a ztroskotancem je zároveň sám básník na své pouti za vyšším řádem věcí, za souhvězdím. Náhoda je pak skaliskem, o které jeho snaha vždy znova ztroskotává. Bloudění je cíl pouti.

Božena Němcová

Božena Němcová, rodným jménem Barbora Novotná,[pozn. 2] později Barbora Panklová (4. února 1820 Vídeň?[1][pozn. 3] – 21. ledna 1862 Praha – Nové Město[4]) byla česká spisovatelka národního obrození. Někdy bývá řazena k pozdnímu romantismu nebo ranému realismu, většinou je však umisťována na rozhraní těchto dvou směrů, případně je označována za autorku, která se těmto zařazením vymyká.[5] Lze též uvažovat o souvislostech se sentimentální estetikou biedermeieru.[6] K jejím čtenáři nejoblíbenějším a nejčtenějším dílům patří prózy Babička (1855) a Divá Bára (1856) i její pohádky.[7] Božena Němcová také napsala obrazy ze života. Vzdělání, zejména německé, získala v letech 1830–1833 ve Chvalkovicích, svůj český pravopis zdokonalovala až v dospělosti, během prvního pobytu v Praze.[8] Je spojována s emancipačními snahami ženskými i národními. Svým působením si vydobyla pozici české národní patronky a pomyslné strážkyně národní identity.

Druhou teorií, podporovanou například historikem Jaroslavem Šůlou, je však, že se Božena Němcová narodila 2. května 1818 ve Slezsku. Hlavním podkladem této teorie jsou záznamy ze školní matriky v České Skalici. Barbora navštěvovala tuto školu v letech 1824–1830, což činí rok narození 1820 nepravděpodobným. Záznam o narození z Vídně z roku 1820 podle této teorie patří jinému nemanželskému dítěti Terezie Novotné.[18][17] Existují ovšem také spekulace o původu Boženy Němcové jako nemanželské dcery aristokratických rodičů.

Ještě před svou svatbou se Pankl a Novotná s dcerou Barborou přestěhovali do Ratibořic na panství vévodkyně Kateřiny Zaháňské, kde pak otec pracoval jako štolba, matka získala zaměstnání pradleny. Tam se za nimi později na čas přistěhovala i její tehdy 55letá matka a babička Barbory – Marie Magdalena Novotná, rozená Čudová (nar. 1770 v Dobrušce-Křovicích, zemřela v roce 1841 ve Vídni). Babička malou Barunku velmi ovlivnila; v dospělosti si ji Božena Němcová velmi zidealizovala. Jak již bylo uvedeno, navštěvovala Barbora Panklová v letech 1824–1830 školu v České Skalici. Poté byla dána „na vychování“ do Chvalkovic do rodiny tamějšího správce panství Augustina Hocha, aby se dále učila němčině a „panským mravům“. Zde strávila tři roky, než se opět vrátil do Ratibořic.a

Podobizna Boženy Němcové (datum vzniku není známo) Již v roce 1837 jí rodiče našli ženicha Josefa Němce (1805, Nový Bydžov – 1879, Tábor[20]), podstatně staršího než ona sama. Svatba se uskutečnila 12. září 1837 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici.[21] Nevěstu vedl k oltáři Johann Pankl, matka Terezie Panklová, roz. Novotná, se svatby nezúčastnila.[22]

Josef Němec, s kterým měla tři syny a dceru,[23] pracoval jako respicient finanční stráže. Němec byl český vlastenec a publikoval pod pseudonymem Bořivoj N. Bydžovský.[22] Jeho nadřízení s ostražitostí sledovali jeho projevy češství a někdy malou služební horlivost. V souvislosti s tím byl často služebně překládán, a s ním se musela stěhovat i jeho rodina. Manželství nebylo od počátku šťastné. Rok po svatbě byl Josef Němec přeložen do Josefova, kde se manželům narodilo první dítě – syn Hynek. Poté rodina odešla do Litomyšle, kde se roku 1839 narodil druhý syn, Karel.

Od roku 1840 se Němcová léčila u doktora Josefa Čejky, se kterým se spřátelila, a který ji seznámil s tehdejšími vlastenecky smýšlejícími českými spisovateli. V roce 1840 se celá rodina přestěhovala do Polné, 14 km severovýchodně od Jihlavy, kde byl Němec jmenován respicientem finanční expozitury.[23] Rodina se mužovým prostřednictvím sblížila s místními obrozenci, v čele s hostinským a starostou města Antonínem Pittnerem. Navštěvovali ochotnické divadlo, četli české noviny Květy a Českou včelu. Podle dopisu, který Božena Němcová napsala Ludvíku rytíři z Rittersberka, v Polné poprvé dostala do ruky české knihy. První z nich byla kniha přeložená Jakubem Malým z angličtiny do češtiny, pravděpodobně dílo amerického romantického spisovatele Washingtona Irvinga Tales of the Alhambra.[23] Němcovým se v Polné narodila dcera Theodora, která byla pokřtěna 19. června 1841.[24][23] V polovině roku 1842 se přestěhovali do Prahy, kam byl Josef Němec přeložen a povýšen do vyšší funkce. V Praze se 2. října 1842 narodil třetí syn Jaroslav.[23]

Praha, Slovanský ostrov, pomník Boženy Němcové (Karel Pokorný a Jaroslav Fragner, 1955) V Praze začala Božena Němcová pod vlivem básníků Václava Bolemíra Nebeského a Karla Jaromíra Erbena psát česky. Její první báseň, Ženám českým, byla na přímluvu Nebeského otištěna 5. dubna 1843 v Květech. Se vzdělaným Václavem Bolemírem Nebeským se Němcová citově sblížila,[25] ale Nebeský jejich milenecký vztah záhy ukončil (jak o tom svědčí jeho korespondence) a odešel do Vídně dokončit svá studia. Němcová se po jeho odchodu těžce roznemohla a trápily ji vysoké horečky. Roku 1843 se s manželem odstěhovali do Domažlic, kde Němcová působila jako prakticky první národní buditel. Na fasádě domu na náměstí Míru č. 120 je pamětní deska s textem Zde žila Božena Němcová, první spisovatelka česká, o Domažlicko nad jiné zasloužilá. Sestry sestře. 1895. Roku 1847 se Němcovi z Domažlic odstěhovali. Roku 1848 byl Josef Němec obviněn ze spiknutí proti státu, došlo k nucenému stěhování z místa na místo a počátkem roku 1850 byl na vlastní žádost přeložen do Uher. Němcová se společně se čtyřmi dětmi přestěhovala do Prahy, kde okamžitě navázala styky s literárně činnými vlastenci.

V padesátých letech oslovil Boženu Němcovou, s návrhem založení vlastního výchovného a vzdělávacího ústavu pro české dívky, Josef Wenzig. Když ta pro jiné umělecké plány odmítla, ujala se myšlenky Honorata Zapová.[pozn. 4][26][27][28]

Členkou Českomoravského bratrstva Ještě před odchodem Josefa Němce do Uher, po pobytu v Domažlicích a Všerubech, se rodina na čas (od července 1848 do února 1850) ocitla v Nymburku, kde se Boženě Němcové dostal do rukou časopis Týdenník s článkem Co jest komunismus? Jeho autorem byl katolický kněz a utopický socialista František Matouš Klácel. Boženu Němcovou článek natolik zaujal, že spolu se svým manželem projevila zájem vstoupit do Klácelova Českomoravského bratrstva, což bylo rakouským úřadům krajně podezřelé – utopické společenství bratrské a sesterské lásky.[25] Klácel si potom s Němcovou dopisoval a adresoval jí sedmatřicet dopisů, které v roce 1849 publikoval v Moravských novinách, a později je vydal tiskem pod názvem Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu.[25] Prostřednictvím Českomoravského bratrstva se Božena Němcová seznámila se svým dalším milencem, MUDr. Janem Helceletem, jemuž říkala „bratr Ivan“.[25]

V září 1851 pobývala Němcová s dětmi v lázních Na Horách u České Třebové, kam ji pozval Klácel. Zde se opět setkala i s Helceletem, ale zřejmě mezi nimi došlo k rozporům, jelikož od té chvíle Helcelet ve své korespondenci s přáteli nazýval Němcovou posměšně „slezinou“ (stěžovala si na chorobu tohoto orgánu).[25] Českomoravské bratrstvo, které mělo pěstovat lásku, se nakonec rozpadlo; svou roli v tom zřejmě hrála i Klácelova žárlivost na vztah Němcové s Helceletem. Roku 1851 se Božena Němcová zamilovala do lékaře Dušana Lambla, který ošetřoval jejího syna Hynka. Vztah rychle skončil, když Josef Němec nalezl u manželky Lamblův milostný dopis.[25] Koncem srpna 1852 odjela Němcová za manželem do Balašských Ďarmot v Uhrách, při tom navštívila kromě Moravy také Banskou Štiavnici a Sliač.[29] Na Slovensko, kde sbírala podklady o zvycích, kultuře a jazyce tamějšího venkovského lidu, se v 50. letech opakovaně vracela. Tyto cesty a pobyt na Slovensku finančně podporoval hrabě Jan Nepomuk Karel (Hanuš) Kolowrat-Krakowský. V následujících letech podnikla několik dalších cest také do Uher. Dne 19. října 1853 zemřel její syn Hynek na tuberkulózu. (O závažnosti onemocnění se Božena Němcová poprvé dozvěděla až v srpnu 1853, neboť synové Hynek a Karel zůstali v Praze a ona pobývala s manželem od května do poloviny října 1853 v Balašských Ďarmotech. Protože její korespondence byla policií zdržována, či nebyla doručena, stačila se vrátit až k umírajícímu.[29])