Oblíbení spisovatelé

Tolkien

Brown

Christie

Verne

King

J.R.R Tolkien

John Ronald Reuel Tolkien, CBE ([ˈdʒɒn ˈɹɒnəld 'ɹuːl ˈtɒlkiːn], 3. ledna 1892 Bloemfontein – 2. září 1973 Bournemouth) byl anglický spisovatel, filolog a univerzitní profesor, nejznámější jako autor Hobita a Pána prstenů. Na Univerzitě v Oxfordu působil v letech 1925–1945 jako profesor staré angličtiny, v letech 1945–1959 pak jako profesor anglického jazyka a literatury. Byl význačným jazykovědcem a znalcem staré angličtiny a staré severštiny. Spolu s nejbližším přítelem C. S. Lewisem byl členem literárního diskusního klubu Inklings („Tušitelé“ nebo „Inkousťata“).[2] 28. března 1972 obdržel od královny Alžběty II. Řád britského impéria.

Kromě Hobita, Pána prstenů, vědeckých pojednání a překladů zahrnuje Tolkienovo dílo množství textů z pozůstalosti o historii fiktivního světa Středozemě, v níž se Hobit a Pán prstenů odehrávají. Část z nich pod názvem Silmarillion uspořádal a vydal autorův syn Christopher. Tolkien pro všechny tyto příběhy používal slovo legendárium. Zbylá Tolkienova díla jsou pohádky a příběhy původně vyprávěné jeho dětem a nevztahují se přímo ke Středozemi. Pro neutuchající popularitu a vliv je Tolkien často považován za nejdůležitějšího z otců žánru moderní hrdinské fantasy.

Tolkien se narodil 3. ledna 1892 v Bloemfonteinu, hlavním městě Oranžského svobodného státu (dnes provincie Svobodný stát Jihoafrické republiky), Arthuru Tolkienovi, řediteli tamní bankovní pobočky, a jeho ženě Mabel Tolkienové (rozené Suffieldové). Tolkienova rodina pocházela z Pruska (z Kreuzburgu nedaleko města Königsberg a psala se původně Tolckin),[4] ale žila v Anglii už od konce 18. století. O příjmení Tolkien se John chybně domníval, že je poangličtěnou verzí Tollkiehn (tj. německy tollkühn, „šíleně odvážný“; jako Tollkühn byl v matrice zapsán i jeho předek Johann Benjamin Tolkien).[5] Jméno profesora Rashbolda v The Notion Club Papers (příběh z IX. svazku The History of Middle-earth) je vtipem narážejícím na tuto skutečnost, neboť v angličtině znamená totéž. O křestních jménech jeho otec Arthur 4. ledna 1892 napsal své matce: „… Bude mít první jméno ‚John‘ po dědečkovi, dohromady asi John Ronald Reuel. Mab chce, aby se jmenoval Ronald, a já chci zachovat Johna a Reuela…

Tolkien měl pouze jednoho sourozence, bratra Hilaryho Arthura Reuela Tolkiena, který se narodil 17. února 1894. Ve věku tří let odcestoval do Anglie spolu s matkou, která nemohla přivyknout africkému podnebí. Nejprve bydleli u příbuzných na farmě Bag End v Worcestershire, což bylo pravděpodobně inspirací pro název Dno pytle v jeho knihách. Otec však v Jižní Africe onemocněl revmatickou horečkou a zemřel na krvácení do mozku.[7] Ztráta živitele rodiny přinutila Tolkienovu matku krátce žít u jejích rodičů v Birminghamu, v roce 1896 se přestěhovali do vesnice Sarehole (nyní součást Birminghamu). Spolu s bratrem trávil hodiny zkoumáním starého vodního mlýna v Sarehole a močálu v Moseley. Zážitky z dětství byly později zdrojem inspirace pro scenérie v jeho knihách.zpět na úvod

Dan Brown

Dan Brown (* 22. června 1964 Exeter, New Hampshire, USA) je americký spisovatel thrillerů, proslulý bestsellerem Šifra mistra Leonarda. Je synem středoškolského profesora matematiky Richarda G. Browna, který v roce 1989 získal prezidentskou cenu za vynikající učitelství matematiky[1] jako nejlepší středoškolský vyučující matematiky ve státě New Hampshire, a hudebnice. Brown vystudoval elitní internátní střední školu Phillips Exeter Academy, kde jeho otec učil, a r. 1986 absolvoval vysokou školu Amherst College. Nějakou dobu učil angličtinu na Phillips Exeter Academy, než se stal spisovatelem na plný úvazek. Zajímá se o kryptografii. Jeho manželka Blythe je historička umění a malířka.Tvorba Dana Browna se neustále pohybuje na hraně mezi fikcí a skutečností. Čtenář většinou neví, ve které oblasti se právě nachází a autor hranici záměrně rozmazává. Knihy Dana Browna jsou psány nesmírně čtivým způsobem. Čtenáře prakticky nutí, aby byla kniha přečtena téměř „jedním dechem“. Brown však často využívá a rozmělňuje motivy „vypůjčené“ z děl jiných autorů, například z díla spisovatele Umberta Eca.

Po absolvování Amherstu se Brown začal věnovat hudební kariéře, vytvářel efekty se syntezátorem a sám produkoval dětskou kazetu s názvem SynthAnimals, která obsahovala sbírku skladeb jako „Happy Frogs“ a „Suzuki Elephants“; prodalo se ho několik set kopií. Hudba byla přirovnávána ke Gary Glitterovi.[15] Poté založil vlastní nahrávací společnost s názvem Dalliance a v roce 1990 sám vydal CD s názvem Perspective, zaměřené na trh pro dospělé, kterého se také prodalo několik set kopií. V roce 1991 se přestěhoval do Hollywoodu, aby se mohl věnovat kariéře zpěváka, skladatele a pianisty. Aby se uživil, učil třídy na přípravné škole v Beverly Hills.[16][17] Vstoupil také do Národní akademie skladatelů a účastnil se mnoha jejích akcí. Právě tam se setkal se svou ženou Blythe Newlonovou, která byla ředitelkou pro rozvoj umělců akademie. Ačkoli to oficiálně nebylo součástí její práce, vzala na sebe zdánlivě neobvyklý úkol pomáhat propagovat Brownovy projekty; psala tiskové zprávy, organizovala propagační akce a dávala mu kontakt s lidmi, kteří by mu mohli pomoci v kariéře. Ona a Brown si také vytvořili osobní vztah, i když to nebylo všem jejich společníkům známo až do roku 1993, kdy se Brown přestěhoval zpět do New Hampshire, a zjistilo se, že Newlon ho bude doprovázet. Vzali se v roce 1997 v Pea Porridge Pond, poblíž Conway, New Hampshire.[18] V roce 1994 Brown vydal CD s názvem Angels & Demons. Jeho předlohou byl stejný ambigram od umělce Johna Langdona, který později použil pro román Angels & Demons. Zápisky na vložce také znovu připisovaly jeho manželce její zapojení a děkovaly jí „za to, že je mou neúnavnou spoluautorkou, koproducentkou, druhým inženýrem, významnou další osobou a terapeutkou“.[18] CD obsahovalo písně jako „Here in These Fields“ a náboženskou baladu „All I Believe“.

Psaní Hlavní článek: Robert Langdon (série knih) Na dovolené na Tahiti v roce 1993,[11] Brown četl román Sidneyho Sheldona The Doomsday Conspiracy, a byl inspirován, aby se stal spisovatelem thrillerů.[11][27][28] Začal pracovat na Digitální pevnosti, její velkou část zasadil do Sevilly, kde studoval v roce 1985. Se svou ženou také napsal humornou knihu 187 mužů, kterým je třeba se vyhnout: Průvodce přežitím pro romanticky frustrovanou ženu pod pseudonymem. "Danielle Brown".[29] Profil autorky knihy zní: "Danielle Brownová v současné době žije v Nové Anglii: učí školu, píše knihy a vyhýbá se mužům." Autorská práva na knihu jsou připisována Brownovi.[30] V roce 1996 Brown přestal učit, aby se stal spisovatelem na plný úvazek. Digitální pevnost byla vydána v roce 1998. Jeho manželka Blythe dělala velkou část propagace knihy, psala tiskové zprávy, rezervovala Browna v talk show a zajišťovala tiskové rozhovory. O několik měsíců později Brown a jeho manželka vydali The Bald Book, další humornou knihu. To bylo oficiálně připsáno jeho manželce, ačkoli zástupce vydavatele řekl, že to bylo primárně napsáno Brownem. Brown následně napsal Angels & Demons a Deception Point, které vyšly v roce 2000 a 2001, přičemž první z nich byla první s hlavní postavou, odborníkem na symboliku Harvardu Robertem Langdonem.[31] Brownovy první tři romány měly malý úspěch, s méně než 10 000 výtisky v každém z jejich prvních tisků. Jeho čtvrtý román, Da Vinciho kód, se stal bestsellerem a během prvního týdne vydání v roce 2003 se dostal na první místo v seznamu New York Times Bestseller. Je to jedna z nejpopulárnějších knih všech dob, s 81 miliony výtisků. prodávané po celém světě od roku 2009.[32][33] Jeho úspěch pomohl zvýšit prodej Brownových dřívějších knih.

V roce 2004 byly všechny čtyři jeho romány ve stejném týdnu na seznamu New York Times[34] a v roce 2005 se dostal na seznam 100 nejvlivnějších lidí roku časopisu Time. Časopis Forbes umístil Browna na 12. místo na jejich seznamu "Celebrity 100" v roce 2005 a odhadoval jeho roční příjem na 76,5 milionu USD. Podle článku publikovaného v The Times je odhadovaný příjem Browna po prodeji Da Vinciho kódu 250 milionů dolarů.[35] Brownův třetí román s Robertem Langdonem, The Lost Symbol, byl propuštěn 15. září 2009.[36] Podle vydavatele se první den knihy prodalo přes jeden milion ve verzích vázaných knih a e-knih v USA, Velké Británii a Kanadě, což vedlo k vytištění 600 000 výtisků v pevné vazbě navíc k pěti milionům prvního tisku.[37] Příběh se odehrává ve Washingtonu D.C. po dobu dvanácti hodin a vystupují v něm svobodní zednáři. Kniha také obsahuje mnoho prvků, díky kterým se Da Vinciho kód stal bestsellerem číslo jedna.zpět na úvod

Agatha Cristie

Agatha Mary Clarissa lady Mallowanová, rozená Millerová, obvykle známá jako Agatha Christie (někdy i přechýleně Christieová, 15. září 1890, Spojené království – 12. ledna 1976. Spojené království), občas používající pseudonym Mary Westmacott, byla anglická spisovatelka, autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů. Je označována za nejvlivnější autorku detektivní literatury ve 20. století,[3] někdy také za nejznámější spisovatelku všech dob, popřípadě dokonce nejznámějšího spisovatele vůbec.[4] Jako autorka byla Agatha Christie neobyčejně produktivní a publikovala 78 detektivních románů, přibližně 150 povídek, 6 „běžných“ románů a 19 divadelních her. Její díla byla přeložena do více než stovky jazyků a prodalo se více než dvě miliardy výtisků.[4] V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare,[5] podle jiných odhadů Shakespeara dokonce překonává.[4]

K jejím nejpopuším dílům, které přetvořily žánr a překvapují stále další generace čtenářů svými neočekávanými zvraty, patří především Vražda Rogera Ackroyda, Vražda v Orient expresu, Smrt na Nilu a Vraždy podle abecedy. Román A pak nezbyl žádný (Deset malých černoušků) patří mezi nejprodávanější romány v historii a hra Past na myši drží rekord nejdéle hraného představení.[6] Do obecného kulturního povědomí vstoupily také její literární postavy, především pak dva vyšetřovatelé – Hercule Poirot a slečna Marplová. Díla Agathy Christie si získala popularitu nejen díky svým komplikovaným zápletkám a složitým zločinům, ale také důrazem na psychologii postav a na úvahy nad různorodými motivacemi lidí ve světě, bez ohledu na věk, gender či společenské postavení. Její texty jsou často označovány za nadčasové, jen málo dotčené dobovými kulturními stereotypy a předsudky, a proto přístupné i moderním čtenářům.[7] Jednou z příčin neutuchající popularity jsou také četné filmové a seriálové adaptace autorčiných děl, především pak filmové zpracování poirotovských příběhů s Peterem Ustinovem z 80. let, seriálová adaptace s Davidem Suchetem vysílaná v letech 1989–2013 či vysokorozpočtová a komerčně úspěšná zpracování Kennetha Branagha; oblíbené jsou také adaptace příběhů slečny Marplové, od čtyř filmů v podání Margaret Rutherfordové v 70. letech, přes zpracování s Joan Hicksonovou na přelomu 80. a 90. let až po nejmladší seriál s Geraldine McEwanovou a později Julií McKenzie v hlavní roli.[8]

Narodila se v typické viktoriánské rodině, a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů. Roku 1906 odjela do Paříže studovat hudbu a zdokonalit se ve francouzštině. Zde zjistila, že má talent na zpěv a klavír, pro ostýchavost před publikem a nedostatečně silný hlas však od kariéry pěvkyně upustila. Dne 24. prosince 1914 se provdala za důstojníka Archibalda Christieho. V průběhu první světové války A. Christie pracovala jako dobrovolná sestra a lékárnice v Ashfieldu. Zkušeností získaných během těchto let při práci s léky, často i s jedy, využila později při psaní detektivek. Roku 1919 se jí narodila dcera Rosalind. Roku 1926 se po smrti své matky a kvůli manželské krizi nervově zhroutila. V té době došlo k jejímu slavnému zmizení. Po dobu jedenácti dnů byla nezvěstná a ani po jejím nalezení v hotelu v Harrogate se tento incident nikdy plně nevyjasnil. Na motivy autorčina zmizení vznikl i film Agatha (1979) v hlavní roli s Vanesou Redgraveovou, Dustinem Hoffmanem a Timothy Daltonem.

Roku 1928 bylo její manželství s Archibaldem Christie rozvedeno, nicméně jako již zavedená autorka (první kniha Záhada na zámku Styles jí vyšla v Británii roku 1921, v USA knižně a v Británii na pokračování již roku 1920)[9] netrpěla finančními problémy. Roku 1928 se vydala do Bagdádu a mimo jiné navštívila i slavné archeologické vykopávky v Uru, kde se seznámila s archeologem sirem Leonardem Woolleym a jeho ženou Catherine. Při opětovné návštěvě Uru v roce 1930 poznala i asistenta Wooleyho a svého druhého manžela Maxe Mallowana. Během první i druhé světové války A. Christie pracovala jako dobrovolnice ve výdejně léků. V roce 1956 byla jmenována C.B.E. (Velitel britského impéria) a roku 1971 jí královna Alžběta II. udělila titul „dáma britského impéria“, z nějž vyplývalo právo na titul dáma. Díky tomu, že byl její druhý manžel Max roku 1968 pasován na rytíře, a tak se stal sirem, mohla užívat titul lady.[10] Odkaz Během života autorky bylo jejímu dílu, i přes jeho značnou popularitu, věnováno jen málo pozornosti ze strany literární vědy. Sama Agatha Christie vnímala jako případné jen úvahy nad tím, jak její práce naplňují svou hlavní funkci, tedy pobavení čtenáře; i proto byla zaražená, když se v roce 1967 objevilo první akademické zhodnocení její tvorby, které vydal americký literární kritik Gordon Ramsey. Po autorčině smrti se nicméně začaly objevovat další a další publikace zabývající se její tvorbou z teoretického hlediska, na přelomu 70. a 80. let vydali své texty H. R. F. Keating, Robert Barnard a Charles Osborne. I přes původní neochotu zabývat se detektivkou jakožto „nízkým“ žánrem byli badatelé zaujati vlivem Agathy Christie na přetváření a formování žánru a její schopností oslovit čtenáře bez ohledu na generaci, společenskou třídu a vzdělání.[11]

Agatha Christie je světově nejznámější spisovatelka detektivních příběhů a také nejlépe prodávaným autorem svého žánru. Jejích knih se prodalo již přes 2 miliardy výtisků v angličtině a 1 miliarda v dalších minimálně 103 jazykových mutacích.[4] Často patří k nejprodávanějším autorům také v zemích mimo anglicky mluvící svět – ve Francii například v prodejnosti překonává i Émila Zolu, nejprodávanějšího domácího autora.[12] Christie publikovala 84 románů (z toho 78 detektivních a 6 společenských či psychologických románů), přibližně 150 povídek a 19 divadelních her.[4] V některých dílech porušovala nepsaná pravidla o stavbě detektivního románu – Vražda Rogera Ackroyda, díky které získala již v roce 1926 značný věhlas, je známá svým překvapivým, provokativním rozuzlením. Na rozdíl od detektivních příběhů doylovského typu jsou však v textech Agathy Christie na závěr čtenáři předložena všechna fakta, z nichž bylo možné odvodit, kdo vraždu spáchal. Indicie jsou přitom „ukryty všem na očích“, a přestože forenzní analýza (otisky prstů, balistika) může být rovněž přítomna, obvykle funguje jen jako prostředek pro zúžení okruhu podezřelých, nikoliv jako hlavní důkaz.[13] Příběhy nicméně nelze označit za čistě mechanické sbírání indicií. Roli někdy hraje také intuice nebo analogie naznačená odkazem k jinému literárnímu dílu. V pozdním románu Viděla jsem vraždu je například zločin odhalen pomocí analogie s tradičním křesťanským příběhem o zlu, nikoliv racionální dedukcí, která pak slouží pouze k potvrzení nastolených předpokladů.[14]zpět na úvod

Jules Verne

Jules Gabriel Verne (výslovnost: žil vern, v IPA [ʒyl vɛʁn]) (8. února 1828 Nantes – 24. března 1905 Amiens) byl francouzský spisovatel dobrodružné literatury. Je považován za jednoho ze zakladatelů žánru vědeckofantastické literatury. Jeho knihy jsou dodnes oblíbeny převážně mezi mládeží. Je po něm pojmenován kráter Jules Verne na odvrácené straně Měsíce.[2]

Dětství Jules Gabriel Verne[3] se narodil 8. února 1828 v domě číslo 4 v ulici Olivier-de-Clisson na ostrůvku Île Feydeau ve městě Nantes jako první z pěti dětí pařížského právníka Pierra Vernea a Sophie Allote de la Fuÿe, která pocházela z nantské rodiny námořníků. Jules měl mladšího bratra Pierra Paula (1829–1897) a tři sestry:[4] Annu Augustine (nar. 1836), Mathildu Augustine Rosalie (nar. 1839) a Marii Sophie (nar. 1842). V roce 1834 byl poslán do penzionátu při škole, kterou vedla paní Sambinová.[5] O rok později nastoupil s bratrem do školy Saint-Stanislas, která byla vedena v přísném katolickém duchu. Byl velmi nadaným žákem – obdržel několik ocenění, např. za zeměpis, latinu či řečtinu. Další roky školy strávil v semináři Saint-Donatien, který popsal ve svém nedokončeném románu Kněz v roce 1839 (Un prêtre en 1839).

Roku 1839 se nechal – dle legendy – najmout ve věku jedenácti let jako plavčík na loď do Indie, jeho rodiče to však zjistili a cestě zabránili. Údajně chtěl splnit slib a dovézt sestřenici Caroline Tronsonové korálový náhrdelník. Otci musel slíbit, že od této doby bude cestovat jen ve svých snech. Dle jeho vzpomínek však tato legenda nemusí být úplně mimo realitu – údajně nastoupil na palubu plachetnice, důkladně ji prozkoumal a vše si „osahal“. Mezi lety 1844 a 1846 navštěvoval s bratrem Paulem Lycée Royal (dnes Clemenceau). Maturitu složil 29. července 1846 v Rennes.

Studia Roku 1847 odjel Jules na žádost otce do Paříže studovat práva. Zamiloval se do Rose Herminie Arnaud Grossetière a začal skládat první básně, ve kterých ji opěvoval. Idylka měla bohužel krátké trvání – rodiče Herminie těžce snášeli, že o ni má zájem mladý student bez jisté budoucnosti. Zaslíbili ji jinému, za kterého se provdala 19. července 1848. Jules si svůj vztek vybíjel psaním. Tento sňatek se odrazil v celé řadě jeho pozdějších literárních postav – dívek, které byly provdány proti své vůli. Spisovatel Jules Verne projevoval ve svých dílech určitou zášť vůči rodnému kraji a tamním lidem. Roku 1848 se definitivně usadil v Paříži, kam si s sebou vzal ještě nedokončený román Kněz v roce 1839, divadelní hry včetně dvou tragédií a své básně. Nastěhoval se do nájemního bytu v ulici l'Ancienne Comédie, který sdílel s Édouardem Bonamym, který byl stejně jako on student a pocházel také z Nantes. Do Paříže přijel Verne v době vrcholící únorové revoluce 1848, kdy se v ulicích stavěly barikády. Své dojmy popisoval v dopisech domů.

Jeho strýc Châteaubourg jej brzo uvedl do literárních salónů, které pak s gustem navštěvoval. Nadchnul se pro divadlo a pustil se do psaní her, které ale zůstaly z větší části nevydané až do roku 2005. Vrhl se na četbu Victora Huga, Alexandra Dumase, Alfreda de Vigny, Alfreda de Musset, ale z dramatiků preferoval zejména Shakespeara a Molièra. Z jeho současníků ho nejvíce ovlivnil Victor Hugo: „Byl jsem navýsost pod vlivem Victora Huga, velmi nadšený opakovanou četbou jeho díla. V té době jsem mohl recitovat z hlavy celé pasáže z Notre Dame de Paris, ale byly to jeho divadelní hry, které mě ovlivnily nejvíce, a právě pod tímto vlivem, asi ve věku sedmnácti let, jsem napsal nemálo tragédií a komedií, nepočítaje v to romány.“ V této době psal rodičům hlavně o svých finančních problémech. Nicméně v březnu 1849 upoutala jeho pozornost cholera, která postihla Paříž. Byl také povolán do zbraně, což nesl velmi nelibě a projevil tak svůj antimilitaristický postoj, který jej až do konce života neopustil.zpět na úvod

Stephen King

Stephen Edwin King (* 21. září 1947 Portland, Maine) je americký spisovatel, jeden z nejproduktivnějších a čtenářsky nejúspěšnějších autorů konce 20. století. Některá díla vydal pod pseudonymem Richard Bachman. Známý se stal především jako tvůrce hororové literatury, publikoval však také thrillery, detektivky nebo fantasy. Řada jeho knih a povídek byla zfilmována. Mezi jeho populární díla patří knihy Carrie, To, Mrtvá zóna, Osvícení a série Temná věž, ve filmovém zpracování prosluly především na jeho dílech postavené snímky Vykoupení z věznice Shawshank a Zelená míle (oba tyto snímky režíroval Frank Darabont). Jeho kniha Pod kupolí se v roce 2013 dostala na obrazovky americké televizní stanice CBS v seriálové podobě. V roce 1986 režíroval film Vzpoura strojů, k četným snímkům pak napsal scénář, například Kočičí oko (1985), Creepshow (1982) či Hřbitov domácích zvířátek (1989). V některých filmech, jako je Creepshow (1982), Zhubni! (1996), Spisovatelé (2012), také hrál.

Biografie Jeho kariéra spisovatele začala prakticky už v roce 1959, kdy se svým starším adoptovaným bratrem Davidem vydali místní noviny Dave's Rag (5 centů za výtisk). Od roku 1962 studoval na Lisbon High School v Lisbon Falls ve státe Maine, kde se svým přítelem Chrisem Chesleyem vydali v roce 1963 sbírku 18 jednostránkových povídek pod názvem People, Places and Things: Volume I.[3] O rok později publikoval dvoudílnou knihu The Star Invaders. První dílo, které bylo veřejně publikováno, byla povídka I was a Teenage Grave Robber (Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů) a vyšla v časopise Comics Review v roce 1965. V roce 1966 ukončil úspěšně studium na střední škole a dostal stipendium na univerzitu.[4] Roku 1970 absolvoval University of Maine, obory angličtina a tvůrčí psaní se zaměřením na učitelství. Rok nemohl najít práci učitele, a tak pracoval v prádelně a psal povídky, které prodával do pánských časopisů. V lednu 1971 se oženil s Tabithou Spruce. Seznámili se v univerzitní knihovně ve městě Orono, kde oba pracovali během studia. První povídku Skleněná podlaha mu vydali v časopise Startling Mystery Stories.[5] Povídky, které napsal na počátku tvorby, byly časem vydány v knize Noční směna (Night Shift).[6] Na podzim 1971 začal učit na střední škole v Hampdenu, i když finanční situace rodiny se tím příliš nezlepšila. Na jaře 1973 prodal svůj první román, Carrie, který mu brzy vynesl velký honorář za prodej paperbackových práv a stal se bestsellerem. Po tomto románu se začal psaním živit. Přestěhoval se na jih Maine poblíž matky, která onemocněla. Do její smrti napsal knihu Prokletí Salemu (Salem's Lot), která se stala dalším finančním úspěchem – za prvních devět měsíců se prodalo 1,33 milionu výtisků.[7]

Kingův dům v Bangoru Po smrti matky žil v Boulderu ve státě Colorado, kam umístil děj další knihy, Osvícení (The Shining). V roce 1975 se vrátil do Maine, kde se usadil v oblasti jezer v západním Maine. Na tomto místě dokončil knihu Svědectví (The Stand) a Mrtvou zónu (Dead Zone). Po několika stěhováních po Maine si roku 1980 pořídil druhý dům v blízkosti Bangoru, kam se nastěhoval, aby mohl vyučovat tvůrčí psaní na univerzitě Maine.[8] Zimy začali Kingovi s již dospělými dětmi trávit na Floridě.[9] S manželkou Tabitou mají tři děti: Naomi Rachelovou, Joea Hilla a Owena Phillipa. Je i dědečkem tří vnoučat. Jeho předkové pocházejí z Irska a Skotska. Měří asi 193 cm a váží okolo 90 kg. Má modré oči, světlou pleť a husté tmavé vlasy. Kvůli těžké oční vadě nosí již od dětství brýle. Společně s manželkou se zapojil do mnoha charitativních akcí a zajišťuje stipendia pro středoškoláky.[10] Na chvíli se stal i režisérem, a to ve filmu Maximum Overdrive podle jeho povídky Trucks v roce 1985.[11] V roce 2000 vydal knihu O psaní – Memoáry o řemesle (On Writing: A Memoir of the Craft). První polovina knihy obsahuje jeho životopis, včetně popisu prožitku blízké smrti při autonehodě a následného zotavování; druhá pak pomyslný návod pro začínající spisovatele. Kniha získala ocenění Bram Stoker Award v kategorii non-fiction a stala se oblíbenou součástí výuky v kurzech tvůrčího psaní ve Spojených státech i mimo ně.[12]

Pseudonyma King vydal pět krátkých románů — Rage (1977), The Long Walk (1979), Roadwork (1981), The Running Man (1982) a Thinner (1984) — pod pseudonymem Richard Bachman. Vysvětluje: „Udělal jsem to, protože v začátcích mé kariéry panoval ve vydavatelském byznysu pocit, že jedna kniha ročně by byla všechna, kterou veřejnost přijala... nakonec na to veřejnost dospěla, protože můžete změnit své jméno, ale svůj styl opravdu zamaskovat nemůžete.“[49] Bachmanovo příjmení je odvozeno od kapely Bachman-Turner Overdrive a jeho křestní jméno je kývnutím na Richarda Starka, pseudonym Donald E. Westlake, kterým publikoval svou temnější tvorbu. [50] Bachmanovy knihy jsou odvážnější než Kingovo obvyklé jízdné; King nazval své alter-ego "tmavým tónem, zoufalý...ne moc milý chlap." Člen Literary Guild chválil Thinnera jako „jak by Stephen King psal, kdyby Stephen King opravdu mohl psát.“[21] Bachmana odhalil jako Kingův pseudonym Steve Brown, úředník knihkupectví ve Washingtonu D.C., který si všiml stylových podobností mezi Kingem a Bachmanem a našel záznamy vydavatele v Library of Congress, která jmenovala Kinga jako autora Rage.[51] King oznámil Bachmanovu smrt na „rakovinu pseudonymu“. King uvažoval, že „Richard Bachman nezačal svou kariéru jako klam, ale jako chráněné místo, kde jsem mohl publikovat několik raných knih, které by se podle mě čtenářům mohly líbit. často... Vzal na sebe svou vlastní realitu, to je vše, a když byla jeho obálka prozrazena, zemřel.“[52] V roce 1996, kdy vyšla kniha Zoufalství, byl vydán doprovodný román Regulátoři jako „objevený rukopis“ od Bachmana. V roce 2006 King oznámil, že objevil další Bachmanův román, Blaze, který vyšel v následujícím roce. Originál rukopisu byl držen na University of Maine po mnoho let a byl pokryt četnými Kingovými experty. King přepsal původní rukopis z roku 1973 pro své vydání.[53] King používal jiné pseudonymy. V roce 1972 vyšla povídka „The Fifth Quarter“ pod jménem John Swithen (postava Carrie) v Cavalier.[54] Charlie the Choo-Choo: From the World of The Dark Tower vyšel v roce 2016 pod pseudonymem Beryl Evans a ilustroval Ned Dameron.[55] Je adaptován z fiktivní knihy ústřední pro děj King's The Dark Tower III: The Waste Lands.[56]

90. léta: Čtyři po půlnoci do srdcí v Atlantidě V roce 1990 King publikoval Four Past Midnight, sbírku čtyř novel se společným tématem času. V roce 1991 vydal Needful Things, svůj první román od doby, kdy dosáhl střízlivosti, označovaný jako „The Last Castle Rock Story“.[15] V roce 1992 publikoval Gerald's Game a Dolores Claiborne, dva romány o ženách volně propojených zatměním Slunce.[58] Druhý román je vyprávěn titulní postavou v nepřerušeném monologu; Mark Singer to popsal jako „morálně strhující vyznání z pozemských úst šestašedesátiletého rodáka z pobřežního ostrova Maine s životem tvrdým jako žula, ale bez zrnka sebelítosti“. King řekl, že postavu Claiborna založil na své matce.[21] V roce 1996 King publikoval Zelenou míli, příběh odsouzeného na smrt, jako sériový román o šesti částech. Mělo tu čest držet první, čtvrtou, desátou, dvanáctou, čtrnáctou a patnáctou pozici na brožovaném seznamu bestsellerů New York Times.[21] V roce 1998 vydal Bag of Bones, svou první knihu se Scribnerem o nedávno ovdovělém spisovateli. Několik recenzentů říkalo, že to ukázalo Kingovo zrání jako spisovatele; Charles de Lint napsal: „Neopustil strašidelnost a děsy, které z něj udělaly obchodní jméno, ale nyní je používá uvážlivěji... Současný král má mnohem větší přehled o lidských podmínkách než jeho mladší já. a ještě lépe všechny dovednosti potřebné k tomu, abyste se o to s námi podělili.“[59] Bag of Bones vyhrál ceny Brama Stokera a Augusta Derletha.[60][61] V roce 1999 vydal knihu Dívka, která milovala Toma Gordona, o dívce, která se ztratí v lesích a nachází útěchu v poslechu vysílání zápasů Boston Red Sox, a Hearts in Atlantis, knihu spojených novel a povídek o příchodu věku v 60. letech 20. století. Později téhož roku byl King hospitalizován poté, co ho srazil řidič dodávky. Při přemýšlení o incidentu řekl: "Napadá mě, že mě málem zabila postava z jednoho z mých vlastních románů. Je to skoro legrační." Řekl, že jeho zdravotním sestrám bylo „řeknuto v nejistých termínech, nedělejte si žádné srandičky z Misery“.[62]zpět na úvod