Johann Wolfgang Goethe, od roku 1782 von Goethe (28. srpna 1749 Frankfurt nad Mohanem – 22. března 1832 Výmar, Sasko-výmarské vévodství), byl německý básník, prozaik, dramatik a politik.
Narodil se ve svobodném říšském městě Frankfurtu nad Mohanem jako syn velmi zámožné rodiny. Vystudoval práva v Lipsku a ve Štrasburku. Krátce působil jako koncipient na Říšském komorním soudu ve Wetzlaru.
roce 1775 se usadil ve Výmaru, hlavním městě malého, ale kulturně důležitého Sasko-výmarského vévodství. Zde působil jako právník, byl dvorním radou a ministrem státní správy. V mládí se seznámil s Johannem Gottfriedem Herderem, jejich přátelství a Herderova filosofie ovlivnily jeho tvorbu. V raném období své literární činnosti byl čelným představitelem hnutí Sturm und Drang. Hodně cestoval, při návštěvě Itálie, zvláště Říma a tehdy samostatné Sicílie (Palermo), se seznámil s antikou, kterou pokládal za vrchol kultury. Také antické Řecko považoval za nedostižný vzor. Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, resp. západočeská lázeňská místa, především Teplice a Karlovy Vary. Později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se v roce 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Sbíral nerosty a minerály.
V letech 1765 až 1768 studoval Goethe v Lipsku. Chodil na přednášky poetiky Christiana Fürchtegotta Gellerta a účastnil se cvičení stylistiky. Také se účastnil malířského vyučování u Adama Friedricha Oesera, ředitele Lipské akademie. Zamiloval se do Kätchen Schönkopf a opěvoval tuto lásku ve veselých rozverných verších rokokové tradice (básnický cyklus Annette). Hostinec Auerbachs Keller a tamější pověst o Faustovi na něj udělaly takový dojem, že použil tento hostinec jako jediné konkrétní existující místo ve svém velkém dramatu Faust I. Náhlé onemocnění prudkým krvácením (hematorea), které jej přivedlo na okraj smrti, si vynutilo přerušení studia a návrat do Frankfurtu (28. srpna 1768).
Zpět na úvodJohann Christoph Friedrich von Schiller (10. listopadu 1759, Marbach am Neckar – 9. května 1805, Výmar) byl německý spisovatel, básník, dramatik, estetik a historik. Byl vedoucím představitelem německé klasiky a stal se čestným občanem První Francouzské republiky. Jeho dramatické dílo patetickým způsobem hájí svobodu a práva člověka a lidské bratrství. Jeho názory se utvářely pod vlivem Rousseaua, Lessinga a hnutí Sturm und Drang. V estetice vychází z Immanuela Kanta. Umění považoval za prostředek formování harmonické osobnosti, která svobodně tvoří dobro. Podle něj pouze umění pomáhá člověku získat skutečnou svobodu.
Roku 1772 složil Friedrich Schiller zemské zkoušky a otevřel si tak cestu ke studiu. Ačkoliv chtěl studovat teologii, musel na rozkaz vévody nastoupit do vojenské akademie Karlsschule, aby se stal lékařem (felčarem). Tam prožil celé mládí – žil zde od svých třinácti do jednadvaceti let. Za celou tu dobu neměl jedinou dovolenou, své sourozence neviděl ani jednou a své rodiče jen krátce při jejich návštěvách na akademii, u kterých ale byli přítomni i dozorci. Vojenský pořádek akademie zastupoval rodinu.
Schillerův vývoj byl poměry na vojenské škole velmi ovlivněn, vzpíral se vojenskému drilu a jeho školní výsledky byly čím dál horší. Teprve poté, co se soustředil na medicínu (1776/7), nabyl Schiller sebevědomí a začal na sobě usilovně pracovat. Nadšeně poslouchal přednášky profesora Jacoba Friedricha von Abela, který vyučoval filozofii. Abel pobízel své žáky, aby sami mysleli, a pokoušel se z nich vychovat osvícenské a „dobré“ lidi. Popisoval jim ideu génia, který poslouchá jen své city a veškerá pravidla se mu protiví. Šestnáctiletý Schiller, který už léta psal básně a cítil, že býti básníkem je jeho životní povolání, pochopil, že to Abelova slova jen potvrzují. Zapálený básník na škole také založil tajný spolek poezie. Po uvedení jeho prvního dramatu Loupežníci roku 1782, díky kterému se stal slavným jej stihl zákaz publikování a pro nepovolenou návštěvu reprízy představení hry byl na čtrnáct dní uvězněn, což vedlo ke Schillerovu útěku do Mannheimu, kde pracoval jako novinář.
Schiller je znám především jako dramatik. V jeho prvních tragédiích se projevuje vliv preromantického německého hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) s důrazem na emoce. V dramatech výmarské klasiky pak Schiller spojuje osvícenské i romantické prvky úsilím o skloubení osvícenské rozumovosti s romantické citovostí. V centru jeho dramat stojí silný jedinec, na kterého působí různé společenské a dějinné síly a který je vystaven svodům moci i vlastní pýchy. Pro své hry Schiller většinou volí historické látky se vztahem k významným dějinným přelomům. Schiller sice nepovažoval za hlavní oblast své literární činnosti poezii, přesto je jeho básnická tvorba rozsáhlá. Obsahuje intimní. přírodní a reflexivní lyriku, humorné a satirické básně, epigramy, společensko-kritickou poezii a především balady, z nichž nejvýznamnější vznikly roku 1797 v rámci spolupráce a přátelského soutěžení s Goethem. Nedílnou součástí Schillerova díla jsou i jeho povídky, nedokončený román, eseje, historiografické a filosofické spisy a také překlady.
Zpět na úvodRobert Toru Kiyosaki (japonsky: 清崎徹, narozen 8. dubna 1947 Havaj, USA) je americký podnikatel a autor knih, známý svým bestsellerem Bohatý táta, chudý táta.
Robert Toru Kiyosaki se narodil na Havajských ostrovech. Je japonský Američan čtvrté generace, který pochází z prominentní chudé učitelské rodiny. Jeho otec byl představitelem školství ve státě Havaj. Jako malý chlapec se seznámil se svým celoživotním přítelem Mikem, jehož otec zasvěcoval oba chlapce již od malička do tajů podnikání a investic. Právě zde začíná příběh největšího Kiyosakiho knižního bestselleru „Bohatý táta, chudý táta“. Po střední škole nastoupil Robert na námořní obchodní akademii v New Yorku a po promoci vstoupil do námořní pěchoty a odešel do Vietnamu jako důstojník a pilot vrtulníku. Jeho obchodní kariéra začala až po návratu z války. Nejprve pracoval jako prodavač kopírek ve firmě Xerox. V roce 1977 založil společnost, která zavedla na trh první velcronylonovou peněženku pro surfaře. Ačkoli byla ze začátku firma úspěšná a produkt vydělal přes milión dolarů, brzy poté zkrachovala. Jak sám Robert uvádí – jeho aktiva byla větší, než kolik byl v té době schopen zvládnout. Po prvotním neúspěchu si sehnal licenci na výrobu peněženek a trik s logy známých heavymetalových hudebních skupin jako Iron Maiden, Judas Priest apod. Produkt byl opět úspěšný, ale firma nedokázala dlouhodobě konkurovat a nakonec byl Robert nucen spojit svůj podnik s konkurencí a poskytnout jí licenci. Po zkušenostech, které získal, založil úspěšnou mezinárodní společnost Rich Dad Company, Inc., která prodává vzdělávací produkty a knihy na téma „jak zbohatnout“ po celém světě. Mezi další Robertův byznys patří dnes především nemovitosti a také rozvoj menších společností, přesto jeho opravdovou vášní je vyučování. Robert společně se svou manželkou Kim odešel ve věku 47 let do důchodu. Jeho životním krédem je: „Nepracujte pro peníze, nechte peníze, ať pracují pro vás“.
R. Kiyosaki je autorem stolní hry Cashflow, na kterou v Americe získal patent. Robert vychází z poznatků: když člověk čte, zapamatujete si v průměru 10–20 % obsahu když člověk poslouchá přednášku, zapamatuje si jen 20–30 % když člověk něco aktivně dělá, zapamatuje si až 60–70 %. Na základě těchto poznatků se rozhodl Robert Kiyosaki vytvořit stolní hru Cashflow, která pomáhá lidem porozumět funkci peněz v jejich životě. Hlavní výhodou této hry je možnost hrát ve 2–7 hráčích a tím podporovat diskusi o penězích mezi známými, v rodině nebo v práci. Hraní Hra je sestavena z Hrací desky, kartiček „Nicotnosti“, „Trh“, „Malý obchod“ a „Velký obchod“, hrací karty, na které si člověk dělá vlastní účetnictví, kostek obdobných jako z Člověče, nezlob se! a figurek vymodelovaných do tvaru krysy. Hrací plocha je rozdělena na 2 dráhy – Krysí závod a Rychlodráhu bohatých. Každý hráč začíná jako v reálném životě, na nule – v Krysím závodě. Krysí závod se neustále točí kolem „Nicotností“, což jsou běžné výdaje, které vás v životě nikam finančně nedostanou, menších obchodních příležitostí, spekulací a vyplácení zaměstnanecké výplaty. Na této dráze je vaším úkolem nahromadit z menších obchodních příležitostí dostatečný pasívní příjem, aby pokryl všechny vaše měsíční výdaje. Měsíční výdaje si v této hře vybíráte společně se zaměstnáním, které chcete zastupovat. Jakmile se vám podaří nahromadit vyšší pasívní příjem, než jsou vaše celkové měsíční výdaje, vstupujete na Rychlodráhu bohatých. Tímto krokem se váš pasívní příjem automaticky vynásobí 100 a vy z hodu na hod získáváte možnost podílet se na velmi lukrativních obchodních příležitostech. Cíle hry mohou být 2: buď přesun z Krysího závodu nebo koupě vlastního snu, který si člověk určí na začátku hry. Záleží na domluvě hráčů. Hra v mnoha lidech vyvolává silné emoce, neboť se na hru přenášejí některé lidské vlastnosti související s jejich finančním životem.
Knihy Je také autorem mnoha knih, z nichž jsou nejznámější tyto: Bohaté dítě, chytré dítě Bohatý táta radí jak investovat Bohatý táta, chudý táta Bohatý táta, chudý táta pro mladé Bohatá žena Bohatý bratr, bohatá sestra Cashflow kvadrant Co máte vědět, než začnete podnikat Do důchodu mladý a bohatý Kam se poděly mé peníze Proroctví Škola byznysu Zvyšte své finanční IQ Proč chceme, abyste byli bohatí Chcete-li být bohatí a šťastní, nechoďte do školy? Nefér výhoda Byznys pro 21. století Konspirace mocných a bohatých: Osm nových zákonů peněz Proč jedničkáři pracují pro trojkaře
Zpět na úvodGeorge Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blaire (25. června 1903 Motihari, Bengálsko – 21. ledna 1950 Londýn), byl britský novinář, esejista a spisovatel. Ve svých dílech se zabýval kritikou totalitarismu a vyzdvihováním ideálů demokratického socialismu. Světovou popularitu si získaly jeho alegorické antiutopické romány Farma zvířat (1945) a 1984 (1949) popisující nehumánnost totalitních režimů. Mezi Orwellova úspěšná díla dále patří například Cesta k Wigan Pier (1937) nebo Hold Katalánsku (1938), ve kterém líčí své zážitky ze španělské občanské války.
George Orwell se narodil v Indii, jež byla tehdy součástí Britského impéria, a jeho otec Richard Walmesley Blair (1857–1939) zde pracoval jako úředník. Když bylo Orwellovi kolem jednoho roku, odvezla ho jeho matka Ida Mabel Blairová (1875–1943) do Anglie. Otce viděl až za několik let. Měl dvě sestry, starší Marjorie (1898–1946) a mladší Avril (1908–1978). Vyrůstal v Oxfordshiru a podle místní říčky Orwell si později zvolil pseudonym. Svou rodinu později popsal jako „nižší vyšší střední třídu“. Vystudoval soukromou střední školu a prestižní Eton College. Jelikož mu rodiče nemohli platit studium na univerzitě, začal v roce 1922 pracovat pro Indickou imperiální policii v tehdejší Britské Indii (v Barmě). Zde jsou počátky jeho nenávisti k imperialismu a také se zde začal klonit k levicové politice. Své zážitky popsal v románové prvotině Barmské dny (anglicky Burmese Days) vydané v roce 1934. V roce 1927 se Orwell vrátil zpět do Anglie, začal psát eseje a pracovat jako novinář. Nějakou dobu žil na ulici jako tulák a pohyboval se mezi spodinou společnosti. Zkušenost zúročil například v knize Na dně v Paříži a Londýně (anglicky Down and Out in Paris and London) vydané v roce 1933. Politické události v Evropě se ho silně osobně dotýkaly, a tak se stal socialistou, antifašistou a kritikem všech nedemokratických politických tendencí. Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM (Dělnické strany marxistického sjednocení). Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize Hold Katalánsku, v níž líčí i těžké zranění z 20. května 1937, kdy byl zasažen do krku fašistickým odstřelovačem. V roce 1938 žil půl roku v Maroku. Do roku 1940 psal recenze na knihy pro Nový anglický týdeník. Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943. Těsně před svou smrtí roku 1949 napsal svůj nejznámější román 1984. Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let.
Psal knihy o diktaturách, sám se totiž cítil být socialistou, což dokazuje jeho citát: „Každou řádku, kterou jsem od roku 1936 napsal a která stojí za zmínku, jsem přímo či nepřímo psal proti totalitarismu a pro demokratický socialismus, jak jej chápu.“ Jeho náboženské názory byly složité, problematické. Byl členem anglikánské církve a pravidelně se účastnil bohoslužeb. Obě jeho svatby i pohřeb vedl na jeho přání anglikánský kněz. Ve svém literárním díle (zejm. v románu Farářova dcera) však církev i náboženství spíše kritizoval z pozic levicového ateismu. Orwellův životopisec Stephen Ingle k tomu napsal, že „spisovatel George Orwell se holedbal svým ateismem, zatímco člověk Eric Blair si uchoval hluboce zakořeněnou zbožnost“.
Jeho knihy a eseje se netýkají jen politiky, ale komentují život své doby a zabývají se sociálními tématy. Magazín The Times ho v roce 2008 zařadil na druhé místo v seznamu 50 nejvýznamnějších britských spisovatelů od roku 1945.V komunistickém Československu byl Orwell na seznamu zakázaných autorů, jeho knihy nemohly oficiálně vycházet. Jeho knihy v češtině vycházely v exilových nakladatelstvích a současně se v Československu opisovaly a šířily formou samizdatu.
Romány: Na dně v Paříži a Londýně, Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství 1935 (Down and Out in Paris and London, 1933) – Orwellovy zážitky z doby, kdy se jako tulák pohyboval mezi chudými Barmské dny, Volvox Globator 1998, ISBN 80-7207-164-5 (Burmese Days, 1934) – život v malé koloniální barmské vesnici rozvíří příjezd mladé anglické dámy. Orwell knihu napsal na základě svých zkušeností při pobytu v Barmě v letech 1922–1927 Farářova dcera, Volvox Globator 2000, ISBN 80-7207-337-0 (A Clergyman's Daughter, 1935) – zamyšlení nad smyslem víry v Boha a nechtěný útěk dcery vesnického faráře do zcela odlišného prostředí Bože chraň aspidistru, Volvox Globator a KGB 2001 ISBN 80-7207-395-8 (Keep the Aspidistra Flying, 1936) Cesta k Wigan Pier, Argo 2011 (The Road to Wigan Pier, 1937) – první část tvoří reportáž o životních podmínkách horníků na severu Anglie, v druhé části Orwell popisuje svůj vztah k socialismu Hold Katalánsku, Odeon 1991 (Homage to Catalonia, 1938) – zážitky ze svého působení ve španělské občanské válce Nadechnout se, Odeon 2003, ISBN 80-207-1136-8 (Coming Up For Air, 1939) – méně známý román ze střední Anglie, líčící útěk do vzpomínek a střet s realitou. V roce 2021 byl román zpracován v Českém rozhlasu Brno jako desetidílná četba na pokračování z překladu Petra Kopeckého pro rozhlas upravil Marek Horoščák, dramaturgie Alena Blažejovská, v režii Radima Nejedlého četl Petr Kubes. Válečný deník – zážitky z života v Anglii během 2. světové války Farma zvířat, nakladatelství I. L. Kober 1946 (Animal Farm, 1945) 1984, Index 1984, Naše vojsko 1991 (Nineteen Eighty-Four, 1949)
Zpět na úvodJan Neruda (9. července 1834 Praha-Malá Strana – 22. srpna 1891 Praha-Nové Město) byl český básník, prozaik, novinář, dramatik, literární a divadelní kritik, vůdčí osobnost generace májovců.
Mládí Pocházel z pražské Malé Strany, narodil se v Újezdských kasárnách. Otec Antonín Neruda (1784–1857) byl vysloužilý dělostřelec, později trafikant. Matka Barbora, rozená Leitnerová (1795–1869), sama dříve ovdovělá, byla druhou manželkou vdovce Antonína Nerudy. V roce 1835 koupila matka dům v Zásmukách, kde rodina po čas žila. V roce 1838 získal otec povolení k pobytu v Praze, kde si otevřel krámek v pražském domě U Dvou slunců v Ostruhové (dnešní Nerudově) ulici, od roku 1841 trafiku. Když otec zemřel, přestěhoval se Jan Neruda s matkou do domu U Tří černých orlů (Nerudova 225/44). Studia Od roku 1841 byl žákem metropolitní školy u Sv. Víta, v letech 1842–1846 navštěvoval malostranskou německou hlavní školu. Středoškolská studia začal na malostranském gymnáziu, v letech 1851–1853 na Akademickém gymnáziu, kde maturoval. Po třech semestrech absolvoval na právnické a filozofické fakultě, během studií si přivydělával jako furýr (poddůstojník obstarávající účty) a armádní účetní. Neukončená studia v roce 1857 opustil a učil na různých školách češtinu a němčinu. Novinář Asi od roku 1856 pracoval v redakcích německých a českých listů. V roce 1860 se stal redaktorem českého deníku Čas, ze kterého roku 1862 přešel do deníku Hlas. Hlas byl roku 1865 sloučen s Národními listy a Jan Neruda se stal až do smrti jejich fejetonistou. Spolupracoval též s časopisy, zejména s Květy a Lumírem. Cesty Podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, obsahují různé postřehy, které jej představují jako dobrého pozorovatele. Osobní život Jeho první láskou byla Anna Holinová (1836–1910) z vlastenecky orientované rodiny malostranského sluhy Františka Holiny (* 1806). Věnoval jí řadu svých básní, někteří ji nazývali věčnou Nerudovou nevěstou. Díky jejímu otci se seznámil s B. Němcovou a K. J. Erbenem. Jejich vztah ztroskotal na Nerudově neochotě k manželství a na počínajícím vztahu ke Karolíně Světlé. Jeho druhou, ale platonickou láskou byla spisovatelka Karolína Světlá. Ta jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Když mu pak jednou hrozilo vězení pro dlužníky, prodala Karolína Světlá rodinný šperk a peníze mu půjčila. Celá událost se ale dostala na veřejnost a rozzlobený manžel Karolíny Světlé, prof. Petr Mužák, jej donutil, aby mu vydal všechny dopisy, které dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl slib, že se s Nerudou už nikdy nesejde[8]. Tak navždy skončilo přátelství Karolíny Světlé s Janem Nerudou. V roce 1865 se znovu zamiloval, tentokrát do patnáctileté dívky Terezie Marie Macháčkové (1847–1865), dcery statkáře a cukrovarníka Josefa Macháčka z Králova Dvora, kde básník často pobýval o letních prázdninách. Jejich vztah přerušila dívčina předčasná smrt. Jako zralý muž se spíše platonicky zamiloval do jisté Anny Tiché, která v tu dobu byla velmi mladá. Neruda sám se vzhledem ke značnému věkovému rozdílu rozhodl vztah ukončit. Měl vřelý vztah k matce, se kterou také až do její smrti v roce 1869 žil. Její smrt ho velmi zasáhla, což se odrazilo také v jeho tvorbě. Matka působila jako hospodyně u v Čechách pobývajícího francouzského paleontologa Joachima Barrande, který se stal i jakýmsi Nerudovým otcovským protektorem. Barrandeho projektantská práce na pražské železnici byla i zdrojem Nerudova zájmu o sociální prostředí této stavby, z něhož čerpal motivy zejména v šestidílném cyklu próz Trhani. Po celý život básníka provázela hmotná nouze, přestože byl nesmírně plodným a uznávaným žurnalistou. Jednou týdně psal fejeton do Národních listů, působil jako divadelní referent a literární kritik, redigoval několik populárně-naučných časopisů. Poslední léta života Od roku 1874 bydlel na Starém Městě v domě čp. 1005/I v Konviktské ulici 30, odkud se odstěhoval v září roku 1883, a pak až do smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14. Roku 1880 onemocněl zánětem žil, od té doby jej pronásledovala až do smrti řada chorob. V roce 1888 uklouzl v zimě na náledí a roztříštil si čéšku. Nedocházel už ani do redakce Národních listů a fejetony od něj odnášel poslíček. Zemřel 22. srpna 1891 na zánět pobřišnice vyvolaný rakovinou střev. Byl pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Jeho pohřeb se stal společenskou událostí a manifestací národního cítění.
Jan Neruda se stal vůdcem generace, jež se na jaře 1858 v almanachu Máj přihlásila k odkazu K. H. Máchy (Hálek, Světlá, Heyduk, Mayer, Barák aj.). Postoj, že Neruda byl zastíněn Hálkem, je chybný. Toto klišé, které prezentoval již na konci 19. století Svatopluk Machar, se v české literatuře drží přes sto let.[zdroj?] Žurnalistická činnost Nejrozsáhlejší část Nerudova díla tvoří činnost žurnalistická. Neruda začal svoji žurnalistickou kariéru již na konci 50. let. Nejprve psal pro německé liberální časopisy – Tagesbote aus Böhmen, Prager Morgenpost). Od roku 1859 spolupracoval také se zábavným časopisem Obrazy života. Jeho žurnalistická činnost se však plně rozvinula až na počátku 60. let, kdy začaly vycházet české noviny. V roce 1860 vstoupil do redakce českého Času, odkud kvůli jeho politickému zaměření v roce 1862 odchází a stává se členem redakce časopisu Hlas, který byl orientovaný demokraticky. O tři roky později došlo ke sloučení Hlasu s Národními listy, zde působil jako fejetonista, literární a divadelní kritik. Setrval zde až do smrti. Mimo to krátce spolupracoval s V. Hálkem v časopise Květy a Lumír. Nejvýraznější oblastí Nerudovy žurnalistické tvorby jsou fejetony. Psal je po celou dobu jeho práce v novinách, až do smrti. Velmi často je podepisoval trojúhelníkem. Koncipoval je jako svébytné a umělecky zaměřené žurnalistické útvary. Všímal si všedních věcí, běžných i mimořádných událostí pražského života či společnosti, ke kterým zaujímal určitý postoj, tím se snažil o zlepšení české kultury. Své fejetony shromáždil do pětisvazkového knižního výběru nazvaného Fejetony. První z pěti svazků vyšly Studie,krátké a kratší (1876), první oddíl. V tom samém roce následoval druhý oddíl Studií, krátkých a kratších. V následujícím roce byl vydán další svazek fejetonů Žerty, hravé i dravé. Na základě mnoha Nerudových cest po zahraničí vznikly dva svazky fejetonů, které zahrnují – Pařížské obrázky (1864), Obrazy z ciziny (1879). Prozaik Nerudova prozaická díla jsou velmi rozmanitá a rozsáhlá, z velké části spjata s Prahou. Jeho cílem bylo zachytit v krátkých obrazech konkrétních životních situací osobité vidění objektivní skutečnosti. Mezi jeho povídkami a fejetony existuje těsná spojitost, plynulý přechod. Některé fejetony můžeme řadit mezi povídky, a naopak některé části povídek mezi fejetony. Patrné je také přenesení motivů z fejetonů do povídek. Vrcholné Povídky malostranské, zobrazující na jedné straně idyličnost, na druhé straně člověka uvězněného v předsudcích a konvencích, překonaly žánrový realismus a důvěru realistů v jednoznačnost poznávané skutečnosti. Neruda tak otevřel cestu k moderní povídce. Básník Ukázky z první básnické sbírky Hřbitovní kvítí zveřejnil v Lumíru pod pseudonymem Janko Hovora v roce 1854. Nerudovo básnické dílo představovalo z počátku pohled zdola, s osobní citovou účastí. První sbírka nebyla doceněna ani Boženou Němcovou, Františkem Palackým či Josefem Václavem Fričem. Postupně se v Nerudově básních projevoval zájem o národ a jeho sebeuvědomění. Kvality Nerudovy poezie začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve. Jazyk Nerudova literárního díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen.
Zpět na úvod