Významný představitel českého romantického básnictví a jeden z největších českých básníků, právem je pokládán za zakladatele moderní české poezie. Narodil se jako Ignác Mácha roku 1810 v Praze na Újezdě. Otec byl mlynářský pomocník, matka pocházela z muzikantské rodiny a syn po ní zdědil hudební vnímavost.
Studoval na gymnáziu, později filozofii a práva. Zajímal se o divadlo, ochotnicky hrál v Kajetánském divadle. Krom divadla se zajímal i o historii a politické dění. Roku 1832 ukončil Mácha filosofii a pod vlivem Jungmannových přednášek začal psát české verše uveřejňované většinou v časopisech. Studium práv dokončil roku 1836. Poté nastoupil na místo advokátního praktikanta v Litoměřicích. 1.10.1836 se Máchovi narodil syn, ale Mácha již o pouhý měsíc později zemřel na infekci. Smrt ho potkala těsně před svatbou s Lori Šomkovou a nedlouho poté, co se v tisku objevily první kritiky Máje.
Ve svých dílech se nechal Mácha inspirovat především Shakespearem, Goethem, Byronem, Hájkem a Herderem. Svým dílům dával rozličnou podobu, mnohá z nich však zůstala nedokončena. Vznikla řada náčrtů historických povídek, z nichž pouze jedna (Křivoklad) byla dokončena a za autorova života vydána (r. 1834). Původně byla zamýšlena jako součást většího povídkového cyklu (tetralogie) – Kat – z doby Václava IV. Karel Hynek Mácha zamýšlel napsat celý cyklus Obrazů ze života mého z nichž dokončil a vydal pouze dva. Je též autorem povídky Márinka (1834) a Cikáni (knižně až v 50. letech).
Nejznámější a literárně nejcennější je Máchova lyricko-epická báseň o čtyřech zpěvech a dvou intermezz Máj (1836). Její kompozice rozčleňuje smysl příběhu vloženého do májové přírody. Uprostřed krásné májové přírody, manifestující lásku, se uskutečňuje postupné osamocování všech tří romantických hrdinů básně, Jarmily, Viléma a Hynka.
Karel Hynek Mácha byl už za svého života v kruhu svých přátel pokládán za výjimečnou básnickou osobnost. Jeho dílo bylo vykládáno rozličnými způsoby a stalo se inspirací mnoha básníkům, kteří přišli po něm.
zpět na úvod
Karel Jaromír Erben (* 7.11.1811 Miletín, † 21.11.1870 Praha) byl významným sběratel lidové slovesnosti, kterou přenášel do literatury, vydavatel folklórních textů, starých literárních památek a archivních dokumentů, překladatel a básník.
Narodil se jako jedno z dvojčat. Pocházel z chudé venkovské rodiny. Na svět si přinesl chatrné zdraví, stejně jako jeho sourozenci, z nichž skoro všichni zemřeli v útlém věku.
Studoval v Hradci Králové a v Praze. Právnické vzdělání ho sice vzdalovalo od literatury, ale seznámení s Františkem Palackým mu umožnilo dostat se k takovým zaměstnáním, která byla bližší jeho zájmům. Pracoval jako sekretář Českého muzea a od roku 1851 jako archivář města Prahy byl pomocníkem F. Palackého. Jeho život byl poznamenaný nemocemi a starostmi o hmotné zajištění rodiny. Zemřel 21. listopadu roku 1870 v domě U Tří tykví na Starém Městě v Praze v Michalské ulici.
Vedle historických dokumentů vydával díla staré české literatury, např. „Sebrané spisy české“ od Mistra Jana Husa, vydával i překlady starých děl ruské literatury – „Nestorův letopis ruský“, „Slovo o pluku Igorově“. Podílel se na vydání druhého dílu „Výboru z literatury české“.
Důležitost a těžiště svého zájmu však spatřoval ve folklóru, především v českých lidových písních. Erben pořádal hojné cesty na venkov, které mu umožňovaly sbírat lidovou slovesnost. Vydal „Písně národní v Čechách I.-III“. (1842-45) – první vydání nemělo žádné vyhraněné členění, druhé vydání bylo podstatně rozšířeno a vyšlo pod názvem „Prostonárodní české písně a říkadla“ (1864). V tomto vydání jsou již písně rozčleněny podle období lidského života, podle období roku atd. Karel Jaromír Erben sbíral i lidové pohádky a pokusil se o vydání jakousi slovanskou čítanku „Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních“ (1865), kterou vydal znovu ve zkrácené podobě r. 1869 „Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských“. K. J. Erben byl podnícen evropským rozvojem studia lidové slovesnosti, zvláště mu byli za příklad bratři Grimmové. Erben byl přesvědčen, že národní literatura by měla vycházet z etnického základu, který je obsažen v lidových písních, pověstech a zvycích.
zpět na úvod
* 4. 2. 1820, Vídeň, Rakousko - † 21. 1. 1862, Nové Město, Praha Původ této spisovatelky, jedné z výrazných autorek české obrozenecké éry a zakladatelky novodobé české prózy, je zahalen tajemstvím (podle některých odborníků je nemanželskou dcerou kněžny Kateřiny Zaháňské, nebo její sestry Dorothey a nejistota panuje i okolo jejího roku narození). Dle oficiálních pramenů se Němcová narodila jako Barbora Novotná (později Barbora Panklová) ve Vídni, vyrůstala v rodině Panklových v Ratibořicích u České Skalice. Výrazně ji ovlivnila rodinná výchova babičky Magdalény Novotné - prosté venkovské ženy. Jako sedmnáctiletá byla provdána za finančního úředníka Josefa Němce, který byl často služebně překládán. Spolu s ním a čtyřmi dětmi pobývala v Josefově, v Litomyšli, v Polné, Domažlicích, v Uherských Ďarmotech a v Praze. Manželství Josefa a Boženy Němcových však příliš šťastné nebylo, zejména kvůli hrubé a panovačné povaze J. Němce.
Božena Němcová se díky osobnímu půvabu, přirozenému talentu a společenské angažovanosti stýkala s mnoha představiteli české kultury a představiteli vlastenecké inteligence, do jejichž společnosti pronikla během svého pobytu v Praze v létech 1842-1845. Tato léta jsou dobou jejího velkého duševního a vzdělanostního vývoje. Na Chodsku (1845-48) Němcová zase přišla do styku s lidovým světem a tradicemi, venkovský lid si ji velmi oblíbil.
Když byl Němcové manžel přeložen po obvinění ze spiknutí do Uher, odstěhovala se i s dětmi do Prahy, kde opět navázala styky s vlasteneckými spisovateli. Tímto krokem sice vyřešila nesoulad v manželství, ale žila v bídě.
Svého manžela nicméně několikrát v Uhrách navštívila. V roce 1853 zemřel její nejstarší syn Hynek a tato událost měla velký vliv na její chatrné zdraví. V roce 1861 se Němcová definitivně rozešla s manželem a odcestovala do Litomyšle redigovat své spisy, ale to se jí už nepovedlo. Koncem listopadu ji z Litomyšle do Prahy odvezl její manžel. Vánoce strávila se svými dětmi, o necelý měsíc později však zemřela. Je pochována v Praze na vyšehradském hřbitově.
Božena Němcová přispívala do řady časopisů básněmi, povídkami, cestopisnými črty, pohádkami a hádankami. Lidová vyprávění B. Němcovou inspirovala k sedmi svazkům Národních báchorek a pověstí a deseti svazkům Slovenských pohádek a pověstí, které jsou vesměs působivou beletrizací pohádkových námětů. Božena Němcová je také autorkou cestopisných a národopisných črtů (Obrázky z okolí Domažlického), realistických povídek z venkovského prostředí (Divá Bára, Pohorská vesnice, Karla, Pan učitel, V Zámku a v podzámčí, Baruška, Chudí lidé, Chýže pod horami) a vrcholné románové kronikářské povídky Babička.
zpět na úvod
Karolina Světlá pocházela z jedné z větví zámožné rodiny Rottovy (firma V. J. Rott v Praze).Jejím otcem byl obchodník Eustach Jakub Rott(1795–1869), matka Anna, rozená Vogelová (1811–1882). O babičce Kateřině Vogelové napsala Karolina Světlá povídku Purkmistrovic Katynka. Jejím dědou byl Eustach Antonín Rott(1768–1815). Měla sestru Sofii (provdaná Sofie Podlipská, spisovatelka a překladatelka, 1833–1897) a bratra Jindřicha[5] (1837–1906).
V mládí se jí dostalo vzdělání; kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s Janem Nerudou (jejich platonický vztah vyzradila přítelkyně Karoliny Světlé Marie Němečková) a s Boženou Němcovou, ze zahraničních literátů její tvorbu ovlivnila francouzská spisovatelka George Sandová. Mimo to však její dílo ovlivnila i smrt její jediné dcery (podobně jako u Boženy Němcové, které zemřel syn Hynek roku 1853).
Dne 7. ledna 1852 se vdala za svého učitele hry na klavír Petra Mužáka (1821–1892), který ji také uvedl do kruhů české společnosti, kde se sblížila s Boženou Němcovou. Literárně začala tvořit koncem 50. let, kdy překonávala krizi způsobenou smrtí svého jediného dítěte, tříměsíční dcery Boženky (1852–1853). Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem bylo inspirací pro její pseudonym a život v Podještědí, kam jezdila na léto, pro její tvorbu.
Od roku 1875 trpěla oční chorobou a musela svá díla diktovat. Její sekretářkou a společnicí byla její neteř Anežka Čermáková-Sluková.
Karolina Světlá byla členkou několika emancipačních spolků. Roku 1871 založila tzv. Ženský výrobní spolek český, který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klub dam, společně s Vojtěchem Náprstkem. Působila i jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti.
zpět na úvodVáclav Kliment Klicpera byl dramatik, prozaik, básník, zakladatel novodobého českého dramatu.
Václav Kliment Klicpera pocházel z početné rodiny krejčího a kostelníka. Sám se také učil krejčím a řezníkem, řemesla však zanechal.
Teprve v patnácti letech vstoupil V. K. Klicpera na staroměstské gymnázium. Po maturitě vystudoval filosofii na vysoké škole v Praze. V té době už také hrával ochotnicky divadlo v rodišti i v okolí. Pro studentskou divadelní družinu psal žertovné divadelní deklamovánky i kratší hry.
V roce 1816 se v Praze hrála ochotnicky Klicperova první rytířská činohra Zdeněk ze Zásmuk.
Po vystudování filozofie se V. K. Klicpera stal gymnazijním profesorem v Hradci Králové, kde působil až do roku 1846. V těchto letech ve spolupráci s dalšími buditeli založil v Hradci ochotnické divadlo a literární a kulturní středisko, v němž vyrůstal např. i J. K. Tyl.
zpět na úvod