Byl to americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru. Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Další díla lze považovat za ranou science fiction, z jeho pera pochází i několik humoristických příběhů. Svým dílem definoval podobu moderní americké literatury.
Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholismem a opustil rodinu roku 1810. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalii a bratra Williama, který stejně jako otec propadl alkoholismu a předčasně zemřel.
Od roku 1831 do roku 1835 žil v Baltimore u své tety. V roce 1833 se setkal s prvním úspěchem, když získal hlavní cenu na soutěži organizované baltimorským týdeníkem Saturday Visitor se svým příběhem Rukopis nalezený v láhvi. V roce 1836 se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií Clemm. Zemřela na tuberkulózu o jedenáct let později v roce 1847. Poe vyjádřil svůj zármutek v básni Annabel Lee.
V roce 1835 se vrátil do Richmondu, kde psal povídky a recenze pro literární měsíčník Southern Literary Messenger. Později pracoval jako redaktor časopisu Gentlemen’s Magazine (Graham’s Magazine). Alkohol a drogy způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese a ohrožovaly i jeho zaměstnání, přestože jeho přičiněním časopisy zvýšily svou prestiž. Nízký plat ho nutil hledat vedlejší příjmy svou vlastní literární tvorbou.
Postupně si získával jméno v literárních kruzích jako úspěšný vypravěč. Ve svých povídkách stále více využíval prvky napětí a hororu, vyznačovaly se hlubokou psychologickou analýzou postav. Čtenářský úspěch zaznamenaly hlavně povídky Jáma a kyvadlo a Zlatý brouk, která byla krátce po vydání zdramatizována. V roce 1843 časopis Saturday Evening Post zveřejnil jeho životopis a podobiznu. Poe se kromě vlastní tvorby věnoval i literární teorii, psal eseje na téma básnických principů, metody psaní, jazykových prostředků a podobně.
George Sandová pocházela ze šlechtického rodu. Její otec Maurice Dupin de Francueil byl důstojník Napoleonovy armády a vnuk francouzského maršála Hermana Moritze von Sachsen, známého jako Maréchal de Saxe, který byl nemanželským synem polského krále a saského kurfiřta Augusta II. Silného. Roku 1822, tedy ve věku 18 let, se Amandine Aurore Lucile Dupin de Francueil provdala za advokáta Françoise Casimira Dudevanta, se kterým pak měla dvě děti, Maurice Sanda, celým křestním jménem Jean-François-Maurice-Arnauld (1823–1889), a Solange Sand (1828–1899).
George Sandová se stala proslulou také svým sexuálním životem, který byl mnoha lidem známější než její dílo. Měla postupně vztah s Alfredem de Musset, Franzem Lisztem, Prosperem Mériméem a především s Fryderykem Chopinem, o něhož obětavě pečovala a rozešla se s ním až krátce před jeho smrtí (1849). Známým se stal i její poměr s herečkou Marií Dorvalovou. Byla také blízkou přítelkyní romanopisce Honoré de Balzaca i malíře Eugène Delacroix.
Původně zněl autorský pseudonym Jules Sand. Vytvořil jej spisovatel Henri de Latouche pro román Rose et Blanche. Mladá autorka toto dílo pouze načrtla, zpracoval je však její tehdejší přítel, spisovatel Jules Sandeau. Aby mu nebyl přisuzován nový, výhradně autorkou napsaný román Indiana, a aby se přitom vyhovělo požadavku nakladatele na stejný pseudonym, navrhl Latouche kompromis: spisovatelka si zvolí jiné křestní jméno, oba autoři budou považováni za bratry či bratrance. Spisovatelka si pak zvolila mužské křestní jméno George.
Ve svých více než 70 románech se George Sandová soustředila především na otázku společenského postavení žen a stala se tak bojovnicí za jejich právo mít vlastní citový život. Dalším tématem, kterému se věnovala, je život na vesnici, který popisuje idealizovaným způsobem. Její dílo mělo výrazný vliv na řadu dalších spisovatelů. U českých autorů je její vliv nejpatrnější v díle Boženy Němcové a Karoliny Světlé.
George Sandová žila na zámku Nohant ve střední Francii, v departementu Indre, asi 50 km jihozápadně od Bourges. V roce 1836 pobývala na tomto zámku také její přítelkyně Marie d'Agoult společně se svým novým partnerem, proslulým klavírním virtuózem a skladatelem Franzem Lisztem. O nikoliv bezkonfliktním vztahu obou přítelkyň podala George Sandová zprávu ve svém životopise.
Victor Hugo byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchetové. Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo (nar. 1798) a Eugéne Hugo (nar. 1800).
Doba dětství Viktora Huga byla poznamenána politickými zvraty. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky, a bourbounská monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovi rodiče, zobrazovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl ateistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka a podle některých domněnek byla milenkou generála Victora F. de Lahorieho, popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi.
V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník Le Conservateur littéraire (vycházel do roku 1821), ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Také druhý bratr Victora Huga, Eugène, se pokoušel o literární dráhu, byl však sužován duševní nemocí a zemřel ve věku 37 let.
Krize v osobním životě spisovatele nastala v roce 1833, kdy jeho manželka Adèle navázala milostný poměr s jeho dobrým přítelem, kritikem Sainte-Beuvem. Ve stejném roce se Victor Hugo seznámil s herečkou Juliettou Drouetovou (vlast. jménem Julienne Gauvainová), která se stala jeho milenkou, dobrovolnou sekretářkou a společnicí na cestách. Přestože v jeho životě byly ještě další ženy, tento vztah trval padesát let, až do její smrti.
Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován senátorem, v horní komoře se vyslovoval pro návrat Ludvíka Bonaparta, po rozpuštění senátu (1848) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III., brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu. V důsledku převratu provedeného Napoleonem III. v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let.
Alexandre Dumas byl kreolského původu a měl mírné černošské rysy. Jeho otec, divizní generál a hrdina Velké francouzské revoluce, Thomas Alexandre Davy de La Pailleterie, se narodil ve francouzské kolonii Saint-Domingue (ostrov Hispaniola) na území dnešního státu Haiti, ze smíšeného vztahu markýze Alexandra Davy de La Pailleterie a černé otrokyně jménem Marie-Cessette Dumasová.
V roce 1823 odešel do Paříže, kde si našel místo u notáře a později v sekretariátě vévody Orleánského. Navštěvoval pařížská divadla a v Comédie-Française se seznámil se slavným hercem Talmou.
Dumas se vzdal úřednické kariéry s cílem stát se slavným dramatikem. V roce 1825 napsal s Adolphem Leuvenem a za asistence Pierra-Josepha Rousseaua jednoaktový vaudeville Lov a Láska (La Chasse et l'Amour), který měl velký úspěch. Jeho další hry vnesly do divadla nového ducha, Dumas významně ovlivnil vývoj francouzského dramatu. Poutavé romanticko-historické příběhy, živé postavy, dialogy v próze, jevištní výprava si získaly přízeň diváků. Jeho historická hra z roku 1829 Jindřich III. a jeho dvůr (Henri III et sa cour) bylo první romantické drama, úspěšně uvedené na jeviště.
Zásadním přelomem v Dumasově literární tvorbě bylo setkání s profesorem historie Augustem Maquetem roku 1839, kdy společně napsali drama Bathilde a historický román Rytíř Harmental (Chevalier d'Harmental). Byl zveřejněn pod Dumasovým jménem v časopise La Presse a zaznamenal dobrý ohlas. V průběhu sedmi let (1844–1850) vytvořil ve spolupráci s Augustem Maquetem všechna velká díla, která zajistila jeho slávu.
Dalším obrovským úspěchem dvojice Dumas a Maquet byl dobrodružný román Hrabě Monte Christo (1844–1845, Le comte de Monte-Christo). K jejich velmi známým dílům patří také trilogie Hugenoti z období náboženských válek ve Francii v 16. století, Královna Margot (1845, La reine Margot), Paní z Monsoreau (1846, La dame de Monsoreau) a Králův šašek (1847, Les Quarante-Cinq) a dále cyklus z dějin Velké francouzské revoluce Paměti lékařovy (Mémoires d'un médecin), jehož jednotlivými díly jsou Josef Balsamo (1846–1849, Joseph Balsamo), Královnin náhrdelník (1849–1850, Le Collier de la reine), Dobytí Bastily (1850–1851, Ange Pitou) a Hraběnka de Charny (1852–1855, La Comtesse de Charny).
Jeho otec Sergej Lvovič Puškin pocházel ze starého ruského šlechtického rodu; dědeček jeho otce Lev Alexandrovič Puškin byl plukovník ruské armády; dědečkem jeho matky, tedy Puškinovým pradědečkem, byl Abram Petrovič Hannibal, ruský vojenský a politický činitel afrického původu, pravděpodobně z oblasti dnešní Eritreje nebo Kamerunu.
Narodil se v bohaté šlechtické rodině. Jeho vychovatelé byli hlavně Francouzi, takže až do deseti let mluvil převážně francouzsky. S ruským jazykem se seznámil zejména díky komunikaci se svou chůvou Arinou Rodionovnou, kterou měl velmi rád a byl k ní více připoutaný než k vlastní matce. Pak studoval v Carském Selu na prestižním lyceu pro šlechtice, kde k jeho učitelům patřil mj. bratr revolucionáře Jeana Paula Marata a také liberál a kantovec Alexandr Petrovič Kunitsyn, který ho ovlivnil nejvíce a Puškin mu později věnoval i báseň 19. říjen.
Jeho báseň Óda na svobodu (a několik dalších podobných, politicky provokativních básní) přiměla ruského cara Alexandra I. poslat v roce 1820 Puškina do vyhnanství, nejprve na Kavkaz, později na Krym a poté do Moldávie. V Kišiněvě se stal zednářem a napsal zde také svou nejslavnější hru, drama Boris Godunov. Připojil se rovněž k tajné organizaci Filiki Eteria, jejímž cílem bylo svrhnout osmanskou vládu v Řecku a vytvořit nezávislý řecký stát.
Dne 8. února 1837 se Puškin utkal v souboji na pistole s milencem a švagrem své ženy a pozdějším francouzským diplomatem Georgesem d'Anthèsem. Ten byl přesnějším střelcem a střelil Puškina do břicha. Puškin byl v hrozných bolestech odvezen domů, kde prohlásil carův osobní lékař jeho stav za beznadějný. Zemřel o dva dny později.
Puškinův obdivovatel Michail Lermontov zobrazil jeho smrt v díle Smrt básníka. Zde útočil na šlechtu, za to, že šířila verzi, podle níž Puškin duel vyprovokoval a smrt si zasloužil. Car Mikuláš I. kvůli tomu nechal Lermontova uvěznit.
