William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564, Stratford nad Avonou – 3. května 1616 podle gregoriánského kalendáře, Stratford nad Avonou) byl anglický básník, dramatik a herec, který bývá považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a celosvětově nejvýznamnějšího dramatika. Je často nazýván anglickým národním básníkem a „bardem z Avonu“.[9] Připisuje se mu přibližně 38 dochovaných her (včetně těch, na kterých asi s někým spolupracoval), 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších básní, z nichž některé jsou nejistého autorství. Jeho hry byly přeloženy do všech hlavních živých jazyků a jsou uváděny častěji než hry jakéhokoli jiného dramatika.
Shakespeare vyrůstal ve Stratfordu nad Avonou v anglickém hrabství Warwickshire. Ve věku 18 let se oženil s Anne Hathawayovou, se kterou měl tři děti: Susannu a dvojčata Hamneta a Judith. Někdy mezi lety 1585 a 1592 začal v Londýně úspěšnou kariéru herce, dramatika a spoluvlastníka hereckého souboru Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), později známého jako Královská společnost (King's Men). Zdá se, že kolem roku 1613 ve věku 49 let odešel na odpočinek do Stratfordu, kde zemřel o tři roky později. Z jeho soukromého života se dochovalo jen málo informací, což podnítilo mnoho spekulací o takových věcech, jako byl jeho fyzický vzhled, sexuální orientace a náboženské přesvědčení, a také zda práce, které jsou mu přisuzovány, nebyly ve skutečnosti napsány někým jiným.
Většinu svých známých děl Shakespeare vytvořil mezi lety 1589 a 1613. Některé jeho rané hry byly komedie. V dalším období vytvořil Shakespeare mnoho her na historické náměty hlavně z anglických dějin, ale také např. velké drama Julius Caesar. Později, asi do roku 1608, pak psal své slavné tragédie, jako jsou Hamlet, Othello, Král Lear a Macbeth, které jsou považovány za vrcholná díla anglické literatury. V poslední tvůrčí fázi vytvářel tragikomedie, známé též jako romance, pravděpodobně ve spolupráci s jinými autory.
Mnoho ze Shakespearových her bylo publikováno již během jeho života ve vydáních různé kvality a s různou přesností. Až v roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé a herečtí kolegové, publikovali takzvané První folio, první souborné vydání Shakespearových her. Vyšlo posmrtně a zahrnuje až na dvě všechny hry, běžně připisované Shakespearovi. Jako předmluvu obsahuje poemu od Bena Jonsona, jež Shakespeara jasnozřivě oslavuje jako člověka „nejen pro tento čas, ale navěky“. V pozdějších dobách až po současnost byly Shakespearovy práce opakovaně znovuobjevovány a upravovány na podkladě nových směrů bádání a inscenování. Zůstávají velmi populární a jsou neustále uváděny a interpretovány v různých kulturních a politických kontextech po celém světě.
Zpět na úvod
Francesco Petrarca ([frančesko petrarka]; 20. července 1304 – 18./19. července 1374) byl italský spisovatel a básník. Společně se svým vrstevníkem a přítelem Boccacciem je považován za jednoho z prvních autorů renesanční literatury. Bývá označován za největšího humanistu a nejvlivnějšího italského lyrického básníka. Tvořil v latině i v italštině a jeho nejproslulejším dílem je italsky psaný Zpěvník, popisující v 366 básních zejména platonickou lásku k idealizované Lauře. Petrarcova latinská tvorba zahrnuje smyšlený dialog básníka se svatým Augustinem známý jako Mé tajemství, filosofický traktát O lécích proti štěstí a neštěstí nebo polemické spisy proti lékařům či aristotelikům. Svým dílem navazoval jak na Vergilia, Ovidia, Cicerona, Senecu, svatého Augustina a další antické autory, tak na pozdně středověkého Danta Alighieriho.
Také Petrarcův život je předmětem zájmu, zejména jeho kontakty s jinými učenci a spisovateli té doby, obsáhlá korespondence, politická a diplomatická činnost a také vztah k přírodě. Sám Petrarca se ke svému životu vracel ve svých básních, vzpomínkových textech a úvahách, a tím vnímání své osoby značně ovlivnil. Vzhledem ke své zálibě v cestování bývá někdy Petrarca označován za prvního turistu. Obzvláštní pozornost je věnována jeho popisu výstupu na Mont Ventoux. Petrarca tuto horu pravděpodobně skutečně zlezl v dubnu 1336. Podle dobových pramenů však byly výlety na vrchol hory v Petrarcově době běžnou záležitostí, a jeho důležitost tedy spočívá spíše ve skutečnosti, že o své cestě a prožitku podal literární zprávu. Čeština připouští skloňování jména jak se zachováním písmena -c- (bez Francesca Petrarcy), tak v podobě vytvořené v souladu s výslovnosti, tedy -k- (bez Franceska Petrarky). V titulech knih i v odborné literatuře se lze setkat s oběma variantami.
Mládí a studia Petrarcův rodný dům v Arezzu Francesco Petrarca se narodil roku 1304 v toskánském městě Arezzo. Jeho otec, florentský právník Ser Pietro (Petracco) di Parenzo (1267–1326) byl z rodného města vypovězen z politických příčin, jelikož patřil k bílým guelfům, odpůrcům papežské moci, zatímco Florencii ovládli černí guelfové.[9] Tato situace značně ovlivnila pozdější básníkovo smýšlení, ve sbírce Dopisy přátelům (Epistolae Familiares, 1366) například v jednom dopise zdůrazňuje, že byl počat v exilu a zrozen v exilu. Petrarcovo dětství bylo pak poznamenáno častým stěhováním a také během života básník později pobýval v mnoha různých italských městech, nikdy však ve Florencii, kterou nazýval patria (vlast). Svým životem „vyhnance“ Petrarca poněkud připomíná Danta, ale vzhledem k tomu, že byl na rozdíl od něj dobře materiálně zajištěn a ve Florencii nikdy delší dobu nepobýval, jednalo se možná spíše o pózu.[10]
Petrarcova rodina žila nejprve v Pise, poté od roku 1312 v Avignonu a posléze v provensálském městě Carpentras. V Carpentrasu mladý Petrarca studoval společně se svým bratrem Gherardem rétoriku a gramatiku u Convenevoleho da Prato.[6] Od roku 1316 studoval práva v Montpellieru a pak od roku 1322 na univerzitě v Bologni. Po otcově smrti v roce 1326 Petrarca práv zanechal a vrátil se zpátky do Avignonu.[9] Po otci, který pracoval jako notář na papežském dvoře a měl značnou zálibu v latinských klasicích, zdědil Petrarca vzácný vergiliovský kodex, do nějž později zapisoval některé výrazné události svého života (setkání s Laurou v roce 1327, krádež a znovuzískání řečeného rukopisu v roce 1338, Lauřinu smrt v roce 1348, smrt syna Giovanniho a také úmrtí patrona Giovanniho Colonny a různých přátel). Předpokládá se, že ve 20. letech 14. století začal Petrarca psát básně. První dochovaný text, panegyrik na zesnulou matku Elettu rozenou Caniganiovou, umístil badatel Ernest Hatch Wilkins do roku 1318 nebo 1319, většina moderních vědců se však domnívá, že báseň je o několik let mladší.[11] Návrat do Avignonu byl pro Petrarcův pozdější život klíčový, neboť právě v avignonském kostele svaté Kláry na Velký pátek 6. dubna 1327 poprvé spatřil svou osudovou lásku Lauru de Sade, rozenou de Noves.[12] Své pocity při setkání vyjádřil ve třetím sonetu svého Zpěvníku
Zpět na úvod
Dante Alighieri (patrně 2. polovina května 1265 Florencie – 13./14. září 1321 Ravenna) byl jeden z nejvýznamnějších italských básníků, významně však přispěl také k vývoji jazykovědy a italského jazyka a k vývoji politické filozofie. Jeho největším dílem je Božská komedie (původním názvem jen Comedia – přívlastek „božská“ přidal později Boccaccio), pro dějiny politické filozofie má velký význam latinský spis De monarchia. Dante je rovněž považován za otce spisovné italštiny („il padre della lingua italiana“), kterou svými díly prosadil. Svůj přístup teoreticky zdůvodnil v díle De vulgari eloquentia (O řeči lidové).
Je považován za předchůdce renesance a jednoho z nejvýznamnějších představitelů světové literatury.
Život a politika vyhnance Mládí a vzdělání Mladý Dante navštěvoval nejdříve pravděpodobně jednu z řádových škol ve Florencii (dominikánskou u Santa Maria Novella nebo františkánskou u Santa Croce). V letech 1285–1287 pobýval na tehdy nejslavnější a nejstarobylejší evropské univerzitě v Bologni. Neskládal zde však žádné zkoušky, nezískal žádný univerzitní gradus a zdá se, že ani příliš nenavštěvoval univerzitní přednášky. Na tehdejší dobu důkladné filozofické vzdělání získal později až jako čtyřicetiletý, kdy již jako vyhnanec pobýval na univerzitě v Paříži (jeho studium v Paříži je však nejisté) a možná i v Padově.
Dosáhl značného vzdělání, zabýval se studiem antického i soudobého italského a provensálského básnictví, především antická poezie byla jeho vzorem.
Osobní život Později se oženil s Gemmou z významného ghibellinského rodu Donati, se kterou byl zasnouben již ve věku jedenácti let. Gemma mu porodila minimálně čtyři děti.
Dante v politice Dante se nejpozději roku 1295 aktivně zapojil do politického života ve Florencii, formálně byl členem cechu lékařů a lékárníků (politiky se ve Florencii mohli účastnit pouze členové cechů). Podle některých narážek v jeho dílech[pozn 1] se soudí, že se v roce 1289 zúčastnil bitvy u Campaldina, ve které byli poraženi ghibellinové (příslušníci šlechtické strany). Stál na straně cerchiovců, později označovaných jako „bílí“ nebo „bílí guelfové“. Bílí byli protivníky strany Donatiů – „černých guelfů“.
Rozhodující konflikt Roku 1300 se stal priorem (nejvyšším představitelem) městského státu Florencie. Přestože se tato funkce vykonávala pouze dva měsíce, zastával ji Dante v době, kdy se rozhodovalo o dalším osudu města. V probíhajícím sporu s papežem Bonifácem VIII., který chtěl získat Toskánsko pro své příbuzné, zaujal protipapežské stanovisko, podle pozdějších zpráv měl být postaven před těžké rozhodnutí, zda odjet z Florencie a zúčastnit se vyjednávání s papežem Bonifácem VIII. nebo raději zůstat ve městě. Při té příležitosti údajně řekl legendární výrok „Půjdu-li, kdo zůstane, zůstanu-li, kdo půjde?“.
Zpět na úvod
Johann Wolfgang Goethe, od roku 1782 von Goethe (28. srpna 1749 Frankfurt nad Mohanem – 22. března 1832 Výmar, Sasko-výmarské vévodství), byl německý básník, prozaik, dramatik a politik.
Narodil se ve svobodném říšském městě Frankfurtu nad Mohanem jako syn velmi zámožné rodiny. Vystudoval práva v Lipsku a ve Štrasburku. Krátce působil jako koncipient na Říšském komorním soudu ve Wetzlaru.
V roce 1775 se usadil ve Výmaru, hlavním městě malého, ale kulturně důležitého Sasko-výmarského vévodství. Zde působil jako právník, byl dvorním radou a ministrem státní správy. V mládí se seznámil s Johannem Gottfriedem Herderem, jejich přátelství a Herderova filosofie ovlivnily jeho tvorbu. V raném období své literární činnosti byl čelným představitelem hnutí Sturm und Drang. Hodně cestoval, při návštěvě Itálie, zvláště Říma a tehdy samostatné Sicílie (Palermo), se seznámil s antikou, kterou pokládal za vrchol kultury. Také antické Řecko považoval za nedostižný vzor. Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, resp. západočeská lázeňská místa, především Teplice a Karlovy Vary. Později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se v roce 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Sbíral nerosty a minerály.
V roce 1799 přišel do Výmaru také jeho přítel, básník a dramatik Friedrich Schiller, aby mu byl nablízku. Oba literáti se navzájem ovlivňovali a vytvářeli významná díla. Např. již rok 1797 je považován za jejich „rok balad“. Jak Goethe, tak Schiller se stali již během svého života slavnými básníky a dramatiky.
Goethe zemřel ve Výmaru v roce 1832 ve věku 82 let a byl tam také pohřben. Jako význačná dějinná osobnost je uznáván jak v Německu, tak po celém světě.
Zpět na úvod
Johann Christoph Friedrich von Schiller (10. listopadu 1759, Marbach am Neckar – 9. května 1805, Výmar) byl německý spisovatel, básník, dramatik, estetik a historik. Byl vedoucím představitelem německé klasiky a stal se čestným občanem První Francouzské republiky. Jeho dramatické dílo patetickým způsobem hájí svobodu a práva člověka a lidské bratrství. Jeho názory se utvářely pod vlivem Rousseaua, Lessinga a hnutí Sturm und Drang. V estetice vychází z Immanuela Kanta. Umění považoval za prostředek formování harmonické osobnosti, která svobodně tvoří dobro. Podle něj pouze umění pomáhá člověku získat skutečnou svobodu.
Friedrich Schiller se narodil 10. listopadu 1759 v Marbachu ve Württembersku. Jeho otec se jmenoval Johann Kaspar Schiller a byl lékařem a důstojníkem ve službě vévody Karla Evžena Württemberského, který patřil k nejhorším tyranům své doby. Roku 1772 složil Friedrich Schiller zemské zkoušky a otevřel si tak cestu ke studiu. Ačkoliv chtěl studovat teologii, musel na rozkaz vévody nastoupit do vojenské akademie Karlsschule, aby se stal lékařem (felčarem). Tam prožil celé mládí – žil zde od svých třinácti do jednadvaceti let. Za celou tu dobu neměl jedinou dovolenou, své sourozence neviděl ani jednou a své rodiče jen krátce při jejich návštěvách na akademii, u kterých ale byli přítomni i dozorci. Vojenský pořádek akademie zastupoval rodinu.
Schillerův vývoj byl poměry na vojenské škole velmi ovlivněn, vzpíral se vojenskému drilu a jeho školní výsledky byly čím dál horší. Teprve poté, co se soustředil na medicínu (1776/7), nabyl Schiller sebevědomí a začal na sobě usilovně pracovat. Nadšeně poslouchal přednášky profesora Jacoba Friedricha von Abela, který vyučoval filozofii. Abel pobízel své žáky, aby sami mysleli, a pokoušel se z nich vychovat osvícenské a „dobré“ lidi. Popisoval jim ideu génia, který poslouchá jen své city a veškerá pravidla se mu protiví. Šestnáctiletý Schiller, který už léta psal básně a cítil, že býti básníkem je jeho životní povolání, pochopil, že to Abelova slova jen potvrzují. Zapálený básník na škole také založil tajný spolek poezie. Po uvedení jeho prvního dramatu Loupežníci roku 1782, díky kterému se stal slavným jej stihl zákaz publikování a pro nepovolenou návštěvu reprízy představení hry byl na čtrnáct dní uvězněn, což vedlo ke Schillerovu útěku do Mannheimu, kde pracoval jako novinář.
V letech 1784/1785 měl Schiller finanční nouzi a také onemocněl. S velkými nadějemi roku 1788 navštívil Rudolstadt v Durynsku, kde sice poznal Johanna Wolfganga von Goethe, ale zprvu se nesblížili. O několik let později se Schiller stal profesorem dějin na Univerzitě v Jeně (v současnosti Friedrich-Schiller-Universität Jena). V této době onemocněl tuberkulózou. Koncem roku 1789 umožnilo Schillerovi postavení univerzitního profesora (s platem 200 tolarů ročně) zásnuby se šlechtičnou Charlottou von Lengenfeld. Schiller a Charlotte uzavřeli sňatek 22. února 1790.[3] Roku 1794 se Goethe a Schiller znovu setkali v Jeně. Hovořili spolu po Schillerově přednášce a poznali svoji myšlenkovou spřízněnost, což vedlo k jejich přátelství, které trvalo až do předčasné Schillerovy smrti v roce 1805. Společně s Johannem Gottfriedem Herderem a Christophem Martinem Wielandem tvořili Goethe a Schiller čtveřici představitelů tzv. výmarské klasiky. Spolu s Goethem se Schiller také podílel se na vydávání literárního měsíčníku Die Horen a později také na Almanachu Múz (Musen-Almanach).[1] Výsledkem jejich spolupráce a přátelského soutěžení byla roku 1797 řada Schillerových i Goethových balad prvně vydaných v Almanachu Múz pro rok 1798 (Musen-Almanach für das Jahr 1798).[4] Rok 1797 bývá proto v dějinách německé literatury označován jako Balladenjahr (Rok balad).[5] Roku 1799 Schiller přesídlil do Výmaru, roku 1802 byl povýšen do šlechtického stavu. Zemřel 9. května 1805 na akutní zápal plic.
Zpět na úvod