Spisovatelé

• Otokar Březina
• Rimbaud
• Verlaine
• Jiří Karásek ze Lvovic
• Gustave Flaubert

Otokar Březina

Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý (13. září 1868 Počátky – 25. března 1929 Jaroměřice nad Rokytnou), byl český básník a spisovatel, představitel symbolismu. Ovlivnil vývoj české poezie ve 20. století.

Ahoj

Narodil se 13. září 1868 v Počátkách č. p. 224 manželům Ignáci Jebavému (obuvníku a měšťanu v Počátkách) a jeho manželce Kateřině, rozené Fákové. Pokřtěn byl jako Václav Ignác Jebavý. Otec byl již potřetí ženat a syn Václav vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů (v době svatby, v roce 1866, bylo Ignáci Jebavému 50 a manželce Kateřině 34 let). Po základní školní docházce v Počátkách přestoupil v roce 1883 na reálku v Telči. Zúčastnil se zde kulturního života a maturoval v roce 1887. Byl spolužákem a spolubydlícím Františka Bauera-Martinkovského.

Po maturitě se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s Annou Pammrovou, se kterou si celý život dopisoval. V roce 1888 získal doplňkovou maturitu na učitelském ústavu v Praze a působil v letech 1888–1901 v Nové Říši. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne, v únoru 1890 a v Nové Říši žil osaměle; věnoval se studiu jazyků, filozofii a vlastní tvorbě.

V roce 1894 složil v Soběslavi učitelskou zkoušku pro měšťanské školy, na kterých učil od roku 1901 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od roku 1914 učil se sníženým úvazkem, od roku 1919 až do penzionování měl tvůrčí dovolenou.

Rimbaud

Narodil se v Charleville-Mézières v departmentu Ardennes na severu Francie. Jeho otec byl kapitán pěchoty, dobrodruh, který rodinu opustil, když bylo Arthurovi pouhých 6 let. Rimbaud byl velmi nepřizpůsobivý, na striktní výchovu své konzervativní a nábožensky bigotní matky (zákaz vyhledávání přátel, nedostatek hraček, pravidelná účast na mších v místním kostele, odpírání jídla za špatné školní výsledky) reagoval výbuchy hněvu a častými útěky z domova. Její zacházení na něm však alespoň v raném věku zanechalo znatelné následky — v 8 letech byl tak hluboce věřícím člověkem, že když jednou zahlédl velké chlapce se při odchodu z kaple šplouchat svěcenou vodou, vrhl se na ně a začal je bít. Tímto soubojem si vysloužil přezdívku „ten hajzl pobožný“.

V roce 1870 přišel na charlevillské kolegium mladý profesor Georges Izambard, jenž Rimbauda popisuje jako zasněného, drobného a bázlivého žáčka s výbornou úpravou, čistými nehty, s úkoly obdivuhodně dobrými... Mladý Arthur si se svým profesorem velmi rozuměl, viděl v něm takřka staršího bratra a častokrát s ním konzultoval své verše a básníky, kteří mu byli inspirací. Na střední škole se mu dostalo takové cti, že jeho latinské verše vyšly v bulletinu Akademie v Douai. V 15 letech napsal svou první tištěnou báseň Novoroční dary sirotků, v níž lze spatřit včasné typické vlastnosti Rimbaudovy poetiky.

Rimbaud v poezii změnil strukturu a metodu. Jeho poezie stojí na subjektivních prožitcích, především pocitu rozporu mezi umělcem a společností. Pro jeho básně je typická bohatá fantazie, odpor k měšťákům a náboženství a obdiv k revoluci.

Jeho poezie se stala základem nové poetiky. Odhaloval iluzornost pravd uznávaných společností, jež vystavil pohrdavému posměchu. Útoky proti povrchnosti, zbabělosti a všednosti společnosti postupně přerostly v nenávistnou a totální revoltu proti všem hodnotám a tabu společnosti. Rimbaudovo dílo, vycházející ze zloby, z revolty a vnitřní síly a útočilo na všechny formy tradice, ovlivnilo moderní světovou poezii, zejména symbolisty a surrealisty, beat generation a poetiku rockové hudby. Všechna jeho díla publikoval Paul Verlaine. Odhaduje se, že se asi osm jeho děl ztratilo.

Verlaine

Koncem léta roku 1871 dostal Verlaine dopis od neznámého mladíka Arthura Rimbauda. Básněmi, které k němu byly přiloženy, byl tak uchvácen, že ho pozval k sobě do Paříže. Vznikl mezi nimi vášnivý milostný vztah, který měl neblahý vliv nejen na Verlainovo manželství, ale celou jeho osobnost. Projevil se jeho sklon k alkoholismu, výbuchy vzteku v opilosti vedly k násilnému chování. Po dvou letech konfliktů, hádek i usmiřování nakonec Mathilde podala žádost o soudní rozluku.

V červenci 1872 Verlaine s Rimbaudem odjeli do Belgie a potom do Londýna. Žili z peněz od Verlainovy matky a lekcí francouzštiny. Jejich vznětlivé povahy a bohémský způsob života vedly k řadě sporů a bouřlivých scén. V červenci 1873 se Verlaine rozhodl vztah ukončit a odjel do Bruselu. Ve stavu psychického vypětí přemýšlel o sebevraždě, koupil si revolver.[6] Rimbaud přijel za ním do hotelu, aby se pokusil o usmíření. Dne 10. července 1873 ve vypjaté hádce ho Verlaine postřelil do levého zápěstí.[7] Za to si odpykal dva roky ve vězení v Monsu, kde prodělal léčbu a přiklonil se k víře v Boha.[5] Tam mu byl v roce 1874 doručen rozsudek o definitivním rozloučení manželství a svěření syna do péče matky.[7]

Ve vězení pracoval Verlaine na rozsáhlé sbírce Vězeňsky (Cellulairement), kterou později rozdělil na samostatné části Moudrost (Sagesse 1880), Kdysi a nedávno (Jadis at Naguère 1885) a Souběžně-Paralelně (Paralllèlement 1889). V březnu 1874 byla vydána ve Francii sbírka básní Romance beze slov, kterou psal v přechozích dvou letech.

Na základě dobrého chování byl z vězení předčasně propuštěn a znovu odcestoval do Anglie, kde působil jako učitel francouzštiny, latiny, řečtiny a kreslení na různých místech. S Rimbaudem se naposledy krátce setkal ve Stuttgartu. Verlaine tam převzal jeho básně, které v roce 1886 vydal pod názvem Iluminace (Illumintations).

Jiří Karásek ze Lvovic

Narodil se v rodině drážního průvodčího Andrease Karáska (1830–1890) a jeho manželky Anny, rozené Feitové (1839–1900). Měl 6 sourozenců, z nichž dva zemřeli v dětském věku.[6] Pokřtěn byl jako Josef Karásek.[2] Některé druhotné zdroje uvádějí „vlastním jménem“ Jiří Antonín Karásek[7] nebo „občanským jménem“ Josef Jiří Antonín Karásek[8] Na policejní přihlášce z roku 1900 je uveden jako Josef Georg.

Po ukončení studia na Městské střední škole na Malé Straně v Praze[10] roku 1890 pokračoval na bohoslovecké fakultě, kde strávil necelé dva roky.[11] Poté žil rok v Bavorsku. V roce 1892 nastoupil jako úředník k poště, kde mj. jezdil ve vlakové poště do Vídně.[12] V roce 1921 byl jmenován ředitelem knihovny ministerstva pošt a ředitelem Poštovního muzea a archivu.

V roce 1894 založil společně s Arnoštem Procházkou časopis Moderní revue, ve kterém uveřejňovali zejména moderní české a francouzské literární a výtvarné umění. V následujícím roce, když byl soudně stíhán Oscar Wilde, se v červnovém čísle časopisu Karásek poprvé v českých dějinách pokusil o veřejnou obhajobu homoerotického cítění. Ve 30. letech byl postupně členem redakcí dvou „listů pro sexuální reformu“ – Hlas a Nový hlas.

Byl především spisovatelem, autorem řady básnických sbírek i próz (románů, novel a biblických apokryfů). Jeho poezie nese společné rysy novoklasicismu, symbolismu a dekadence. Sbírka Sodoma byla v roce 1895 pro svou údajnou „nemravnost“ konfiskována. Některé z jeho románů jsou historiky po r. 1989 sekundárně řazeny do širšího okruhu literatury science fiction.[15] Své literární juvenilie, které publikoval převážně časopisecky do r. 1894, ze svých spisů vyřadil a zakazoval jejich další otisk (mj. romány Bezcestí, Mimo život a drama Hořící duše).

Gustave Flaubert

Narodil se v Rouenu do lékařské rodiny, otec Achille Cléophas Flaubert byl primářem chirurgie místní nemocnice, matka dcerou lékaře. Měli pět dětí, ale pouze Gustave a jeho starší bratr Achille se dožili dospělosti. Gustave už v mládí měl literární ambice, v roce 1834 na lyceu v Rouenu založil s přítelem Ernestem Chevalierem ručně psaný časopis, v němž publikoval svůj první veřejný text. Během dospívání psal dramata i prózu. V létě 1836 se při pobytu v Trouville-sur-Mer seznámil s Elisou Schlesingerovou, manželkou německého vydavatele not, a vášnivě se do ní zamiloval. Elise jeho lásku nesdílela, ale zůstali v kontaktu dalších čtyřicet let. Flaubert svůj cit k této ženě, který ovlivnil celý jeho milostný život, později popsal v románu Citová výchova (L'Éducation sentimentale, 1869). V roce 1839 byl z lycea vyloučen pro hulvátství a neposlušnost, maturitou složil externě v následujícím roce.

Od roku 1841 studoval práva v Paříži, kde navázal literární známost s Victorem Hugem. Našel zde i své další celoživotní přátele, ke kterým patřil především spisovatel Maxime Du Camp. Pro nervové záchvaty, epilepsie, se na otcovo přání v roce 1844 vzdal dalších studií a odjel do nového domu svých rodičů v Croissetu s rozhodnutím věnovat se výhradně psaní. Protože byl finančně zabezpečen, mohl si dovolit pracovat na venkově a každé dílo několikrát přepracovávat. V roce 1846 zemřel jeho otec a brzy po něm sestra Karolína ve věku jednadvaceti let. Flaubert se stal poručníkem malé neteře. V roce 1848 ho zasáhla smrt přítele z dětství Alfreda le Poittevin.

Žil samotářsky, přestože měl milostné vztahy s mnoha ženami. Odmítal manželství jako projev měšťáctví, stejně jako každodenní problémy. O jeho zdraví pečovala matka společně s chůvou Julií, která nastoupila do služby k Flaubertovým v roce 1825 a zůstala až do spisovatelovy smrti. Měl celoživotní platonickou lásku (jeho rádkyně Elise Schlesingerová), byla starší o 11 let. V roce 1846 se seznámil s básnířkou Louisou Coletovou. Intimní poměr těchto povahově rozdílných osobností trval téměř deset let s přerušením v období 1848–1851. Až do jejich rozchodu (jeho poslední dopis Louise Coletové byl datován 6. března 1855) s ní Flaubert udržoval bohatou korespondenci, v níž rozvinul svůj pohled na spisovatelovu práci, jemnosti francouzského jazyka a své názory na vztahy mezi muži a ženami.

S přítelem Du Campem v letech 1849–1852 navštívil Itálii, Řecko,Tunis a projel Blízký východ – Cařihrad, Sýrie, Palestina, horní Egypt, kde se nakazil syfilidou.

Jablko Pomeranč rybíz