Viktor Dyk (*31. prosince 1877, Pšovka u Mělníka, Rakousko-Uhersko – †14. května 1931, Lopud, Jugoslávie), významný český básník, prozaik, dramatik, publicista a nacionalistický politik (poslanec Národního shromáždění ČSR), jeden z představitelů tzv. generace anarchistických buřičů.
Navštěvoval gymnázium v Žitné ulici v Praze, kde byl jedním z jeho učitelů Alois Jirásek. Poté vystudoval Právnickou fakultu Karlovy Univerzity. Po celý život však působil jako novinář a spisovatel. K rozhodnutí nevěnovat se právu došel v roce své justiční zkoušky (1905).
Dyk se od roku 1907 až do své smrti podílel na redigování časopisu Lumír. V letech 1910–1914 redigoval také časopis Samostatnost. Za první světové války se Viktor Dyk podílel na protirakouském odboji a byl vězněn kvůli své literární činnosti (1916–1917) ve Vídni. Od roku 1918 byl redaktorem Národních listů.
Dykova politická činnost započala roku 1911, kdy se stal členem Státoprávně pokrokové strany a neúspěšně za tuto stranu kandidoval ve vinohradském volebním okrese do Říšské rady. Roku 1918 se podílel na založení Československé národní demokracie, za niž potom působil jako poslanec v Národního shromáždění a od roku 1925 jako senátor.
Viktor Dyk byl orientován pravicově a nacionalisticky. Patřil mezi nejvýraznější prvorepublikové odpůrce tzv. hradní politiky, a především jejích tvůrců T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Příležitostně psal do časopisu Vlajka. V roce 1928 se po sedmadvacetileté známosti oženil se spisovatelkou a novinářkou Zdenkou Háskovou.
Databáze knih Wikipedie Osobnosti.cz
Básník a satirik, který v lyrice popěvkovitého charakteru dospěl od mravní deziluze ke skeptické vyrovnanosti. Prozaik, fejetonista, dramatik, karikaturista, grafik a malíř.
Gellnerův otec, nezámožný židovský obchodník, byl přesvědčením socialista se zájmem o soudobou literaturu, matka měla spisovatelské sklony. V Mladé Boleslavi, kde se narodil, vychodil Gellner základní školu i gymnázium. Za studií se podílel na vydávání mladoboleslavských studentských časopisů Lípa, Lucerna, Pele-Mele a Mládí a uveřejňoval v nich verše, překlady i kresby. Po gymnáziu odešel na techniku do Vídně, tam však během dvou let složil zkoušku pouze z kreslení. Žil bohémským životem, navštěvoval anarchistické schůze a začal psát do Nového kultu. V roce 1901 odešel na báňskou akademii do Příbrami, pokračoval v dřívějším způsobu života a začal jezdit do Prahy mezi anarchistickou společnost v Neumannově olšanské vile (Karel Toman, Fráňa Šrámek Fráňa Šrámek [19.1.1877-1.7.1952] - , Marie Majerová aj.). Na podzim 1904 nastoupil v Litoměřicích dvouletou vojenskou službu, ale po roce byl propuštěn. Roku 1905 odjel na malířská studia do Mnichova a ještě téhož roku do Paříže, kde se živil karikaturami pro satirický časopis Rire, Cri de Paris a Le temps nouveau. V roce 1908 se kvůli otcově nemoci vrátil do Čech a o rok později vstoupil na malířskou akademii v Drážďanech. Později se však opět vrátil do Paříže.
Od roku 1911 žil Gellner v Brně, a přispíval do Lidových novin, nejprve externě jako karikaturista, později se stal členem redakce a literárně se staral o poslední stránku nedělní přílohy listu, Večery. Účastnil se také politického života, a to hlavně jako jednatel Občanského klubu Lidové strany pokrokové. V srpnu 1914, přestože nebyl zdravý, narukoval do Mladé Boleslavi a odtud zakrátko odjel na haličskou frontu. Od 13. září 1914 byl u svého pluku veden jako nezvěstný.
Počátky Gellnerovy poezie jsou poznamenány heinovskou ironií a sebeironií. Pod cynicky lehkovážným titulem Po nás ať příjde potopa! (1901) se skrývá konflikt mladické vášnivosti s dobou, pokryteckými ideály a maloměšťáctvým. Básníkova vystřízlivělá dychtivost po životě se omezuje na oblast milostných vztahů, neúprosně střízlivý pohled přitom odhaluje jejich sexuální základ. Zdůrazňovanou banalitou motivů a jednoznačným přímým pojmenováním se Gellner ostře stavěl proti soudobé, symbolistně dekadentní tendenci v poezii, které se však sám mnohdy nevyhnul.
Skepse vůči hodnotám společnosti je ještě citelnější ve sbírce Radosti života (1903), kde se autorovy bolestné zpovědi mění ve věcný nadhled, který mu dovoluje odpoutat se od vlastních smutků a více se vcítit do problémů druhých. Zvýšená předmětovost pohledu vedla k epizaci básní, k dějovému navození výjevů z noční ulice, hospod a kaváren, převažujících dějišť vší Gellnerovy tvorby. Intonaci popěvku dále Gellner výrazněji spojuje se slovními obraty, refrény a pointami kupletů a šansonů.
Databáze knih Wikipedie Osobnosti.cz
Karel Toman, vlastním jménem Antonín Bernášek (25. února 1877 Kokovice – 12. června 1946 Praha), byl český úředník, básník, novinář a překladatel z francouzštiny, představitel tzv. generace anarchistických buřičů.
Narodil se v rodině rolníka a starosty Františka Bernáška (1845) a Rosalie rozené Horové (1857–1906). Měl jednoho nevlastního bratra Josefa (1873), z prvního manželství otce s Marií rozenou Platilovou (1849–1873), a čtyři vlastní sourozence: Františka (1879–1952), Marii Černou (1889–1965), Aloise (1893) a Jaromíra (1897–1966). Roku 1915 se oženil a Annou Wagenknechtovou (1891–1957), se kterou měl dva syny: Jaromíra a Prokopa.
Studoval na gymnáziu ve Slaném, od tercie navštěvoval arcibiskupský konvikt v Příbrami, kde roku 1896 odmaturoval. Ve stejném roce odešel do Prahy a začal studovat práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Studium nedokončil, postupně zastával několik úřednických míst.
V Praze se seznámil s anarchistickými buřiči sdruženými kolem časopisu Nový kult. Postupně uskutečnil několik cest po Evropě, během kterých navštívil Německo, Nizozemsko, Anglii a Francii. Ze svých cest psal reportáže do českých anarchistických časopisů, v časopisech Niva, Lumír a Lípa publikoval své překlady a literární kritiky. V roce 1911 získal místo kopisty v Zemském archivu, které zastával až do roku 1917. Během první světové války pracoval jako redaktor Národních listů, po válce zastával místo v knihovně Národního shromáždění a spolupracoval s Lidovými novinami.
Roku 1925 odešel kvůli srdečnímu onemocnění do penze. Zemřel 12. června 1946 v Praze.
Stanislav Kostka Neumann, křtěný Stanislav Jan Konstantin Václav Bohudar (5.6.1875 – 28.6.1947) byl český novinář a básník, publicista, literární i výtvarný kritik a překladatel z francouzštiny a ruštiny, jedna z vedoucích tvůrčích osobností na sklonku 19. století a v 1. polovině 20. století. Byl synem Stanislava Neumanna, žižkovského advokáta a staročeského poslance Říšské rady a Českého zemského sněmu, jenž pocházel z patricijské rodiny německo-polské, ale hlásil se k české národnosti. Básníkova matka Karolina Neumannová, rozená Eichlerová (1847–1925), byla dcera prostého obuvníka. Otec ztratil všechny své úspory v jakémsi nezdařeném podnikání, v roce 1880 zemřel a zanechal rodinu zchudlou. Matky a malého Stanislava se ujaly dvě zámožnější otcovy sestry - byl vychováván matkou a tetami v „olšanské vile“ na Žižkově. Zde se později scházela jeho anarchistická skupina – Fráňa Šrámek, Karel Toman aj.
Studium na gymnáziu a obchodní akademii nedokončil. Pro účast v hnutí tzv. Omladiny 1893 byl zatčen a v Plzni na Borech strávil 14 měsíců.
Na sklonku 90. let 19. století se Neumann přiklonil k ideologii komunistického anarchismu a k anarchistickému hnutí, které prosazoval v časopise Nový kult.
Po kratším pobytu ve Vídni se v letech 1905–14 usadil na Moravě. Zúčastnil se vystoupení předválečné moderny v Almanachu prosazujícím expresionismus, kubismus a futurismus. V roce 1915 narukoval do armády a prodělal válečné tažení v Makedonii a Albánii. Po vyhlášení samostatnosti se usadil v Praze. Zde založil časopis Červen (1918–22), kolem něhož soustředil jak předválečnou modernu (Karel Čapek, Josef Čapek aj.), tak nastupující mladou generaci hlásící se k tzv. proletářskému umění (Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Jiří Wolker).
V roce 1929 byl jedním ze sedmi spisovatelů, kteří se postavili proti novému Gottwaldovu vedení v KSČ a byl ze strany vyloučen. Zůstal však i nadále věrný levicovému zaměření. Vedl časopis Levá fronta, podílel se na vytvoření protifašistické kulturní fronty. Za okupace se ukrýval ve Vápenném Podole v Železných horách. Poslední dva roky života žil v Praze a redigoval časopis Tvorba. Jeho synem je známý herec Stanislav Neumann.
Databáze knih Wikipedie Osobnosti.cz
Fráňa Šrámek (19. ledna 1877, Sobotka – 1. července 1952, Praha) byl český básník, spisovatel, dramatik a buřič.
Narodil se v Sobotce, roku 1885 se s rodiči přestěhoval do Písku, toto město si velmi oblíbil, odehrává se v něm velká část jeho divadelních her a románů. Za svých studentských let bydlel v domě U koulí čp. 31 nedaleko Putimské brány. V roce 1894 se odstěhoval do Roudnice nad Labem, kde dosáhl maturity.
V roce 1899 nastoupil na jednoroční vojenskou službu, která mu byla za trest o rok prodloužena. Zde se již projevily jeho antimilitaristické postoje. V září 1914 vážně onemocněl.
Po skončení vojenské služby začal studovat práva. Studia ukončil v roce 1905 a začal se věnovat literatuře.
Dostal se do Prahy, kde se připojil k časopisu Nový kult, jejíž vůdčí osobností byl S. K. Neumann. Redigoval časopis Práce. V roce 1905 byl dvakrát vězněn, za účast na demonstracích a pro antimilitaristickou báseň Píšou mi psaní.
Databáze knih Wikipedie Osobnosti.cz
Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, byl básník a prozaik. Využíval nejčastěji jednu z nejúčinnějších básnických forem - baladu. Volba pseudonymu nebyla jen básníkovým rozmarem, ale byl součástí jeho záměru upoutat pozornost k těšínskému lidu.
Petr Bezruč se narodil v rodině spisovatele Antonína Vaška, slezského gymnazijního profesora, známého jako stoupence politického realismu.
Po maturitě na brněnském gymnáziu odešel Petr Bezruč studovat klasickou filologii do Prahy, ale po třech letech školu opustil. Po návratu do Brna pracoval jako úředník na poště. Dva roky byl poštovním úředníkem v Místku, ale potom se vrátil do Brna.
Místecký pobyt měl pro Bezručův osobní i umělecký vývoj velký význam: ve Slezsku poznal sociální i národnostní útlak a zažil tu i citové zklamání. Obojí poznamenalo jeho básnickou tvorbu.
V roce 1939 se Petr Bezruč usadil v Kostelci na Hané a tam již zůstal do konce života.
Rozbor díla Wikipedie Osobnosti.cz
Copyright © Anna Roszkowská ™
Bez předchozího písemného souhlasu je kopírování těchto materiálů zakázáno
Kontaktujte webmastera