Anglický dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Narodil se 16. října 1854 v Dublinu jako syn Williama (přední irský oční a ušní chirurg) a Jane (úspěšná spisovatelka a irská nacionalistka, píšící pod jménem „Speranza“). Oscar Wilde studoval s výborným prospěchem klasickou filologii v Dublinu a na Oxfordu, kde začal psát verše a seznámil se s dekadentními názory, které na něho měly velký vliv. Stal se ústřední postavou hnutí dekadentů, proklamujících oslavu krásy a odmítajících spojení umění a morálky. Žil svobodně bez ohledu na konvence a pokryteckou morálku vyšších vrstev viktoriánské Anglie, vědomě šokoval prudérní společnost.
Dne 29. května 1884 se oženil s Constance Lloydovou, jejíž finanční zabezpečení mu umožnilo žít v relativním luxusu. Oscar Wilde byl citlivým a milujícím otcem dvou synů – Cyrila a Vyvyana. Od roku 1891 se datovalo Wildovo intimní přátelství s lordem Alfredem „Bosie“ Douglasem. Čtyři roky poté byl obžalován z homosexuality, která byla v Anglii od r. 1885 ilegální, a byl odsouzen na 2 roky těžkých nucených prací v Readingu.
Jeho žena Constance se od něj odvrátila a změnila sobě a synům příjmení na Hollandovi. Constance zemřela v roce 1898 v italském Janově, syn Cyril byl zabit během 1. světové války ve Francii. Vyvyan se stal spisovatelem a překladatelem a roku 1954 publikoval své paměti.
K nejslavnějším dílům tohoto autora patří jeho román Obraz Doriana Graye, drama Salome a dvě konverzační komedie Jak je důležité míti Filipa a Ideální manžel. Salome se stala tak úspěšnou, že se stala předlohou pro stejnojmennou operu R. Strausse.
Joanne Rowlingová se narodila roku 1965 v anglickém Gloucestershiru, jejími rodiči jsou laborantka Anne a manažer firmy Rolls Royce Peter. Rowlingová na sebe upozornila už v šesti letech, kdy napsala povídku o králíčkovi Rabbitovi (tedy králíčkovi jménem Králíček), který měl spalničky. V roce 1971 se její rodina přestěhovala z Yatu do Winterbournu, kde si Joanne a její sestra Di hrály s dětmi ze sousedství na kouzelníky. Jejich nejlepšími přáteli byli v té době Ian Potter a jeho sestřička Vikky. S těmi si užily hodně legrace – Ian měl totiž nevyčerpatelnou zásobu bláznivých nápadů, a tak ani talíře zdobené hlemýždi nebo běhání po čerstvém betonu nebylo pro malou Joanne nic neobvyklého.
V roce 1974 se Rowlingovi opět přestěhovali, tentokrát do Tutshillu, poblíž městečka Chepstow (Wales). Joanne se v nové škole nelíbilo, možná proto se začala hodně věnovat čtení (E. Nesbitová, Noel Streatfield, Paul Gallic, C. S. Lewis – Letopisy Narnie). Jejím nejlepším kamarádem se zde stal Sean Harris, který byl proslulý tím, že spolužačkám o poledních přestávkách vyprávěl příběhy, a který v určitých věcech nápadně připomíná Rona Weasleyho.
Postava Hermiony je do jisté míry jejím autoportrétem (prozradila na sebe, že byla „zarputilá malá šprtka“). V posledním roce školy se Rowlingová stala „vzornou žákyní“, stala se velkou čtenářkou Jane Austenové a sběratelkou prastarých jmen. Od osmnácti studovala na univerzitě v Exeteru francouzštinu a filologii a během studia strávila rok v Paříži jako asistentka učitele.
Koncem devadesátých let krátce pracovala jako úřednice pro Amnesty Internacional, později také jako sekretářka v Manchesteru, práce ji ale příliš nebavila. O poledních pauzách psala v kavárnách a počítač používala k přepisování svých příběhů. Při jedné večerní cestě vlakem z Manchestru do Londýna (v té době bydlela v Claphamu, v jižním Londýně) jí v mysli náhle vytanula podoba Harryho Pottera…
Erich Maria Remarque, vlastním jménem Erich Paul Remark (22.6.1898 – 25.9.1970) byl německý spisovatel a dramatik. Německá propaganda o něm tvrdila, že je Žid jménem Paul Kramer (pozpátku Remark), který se války nikdy neúčastnil, a proto ji nemohl popisovat.
Narodil v Osnabrűcku, v rodině knihvazače. V 18 letech (ihned po ukončení školy v roce 1916) narukoval jako dobrovolník do armády, kde byl v roce 1918 (několikrát) zraněn. Nejen díky tomu je celé jeho dílo poznamenáno odporem k válce a antimilitarismem. Přestože se narodil v „kolébce fašismu“, popisuje ho jako „rakovinu tohoto století“.
Po demobilizaci vystřídal řadu různých povolání, například působil jako redaktor v berlínském plátku „Sport im Bild“, pracoval jako učitel, agent firmy s náhrobními kameny, účetní, obchodní příručí, automobilový závodník, reklamní agent a v neposlední řadě se stal světoznámým spisovatelem.
V roce 1925 se oženil s Jeanne Zambonovou (Jutta Zambona). Jejich manželství však trvalo pouze do roku 1932, kdy emigroval do Švýcarska. Po nástupu nacismu v r. 1933 byly jeho knihy vyhlášeny za „zvrhlé umění“ a veřejně páleny, on sám byl vroce 1938 zbaven německého občanství. V roce 1939 emigroval do USA a v následujících letech žil střídavě v Americe a ve Švýcarsku. Po 2. světové válce se vrátil do Švýcarska a usadil se v Porto Roncu na jezeře Maggiore. V roce 1958 se znovu oženil, tentokrát s americkou filmovou hvězdou Paulette Goddard, bývalou manželkou Charlieho Chaplina.
Honoré de Balzac (vlastním jménem Bernard-François Balssa), francouzský představitel realismu a romantismu, jeden z největších spisovatelů 19. století, se narodil 20. května 1799 v Tours a zemřel 18. srpna 1850 v Paříži.
Balzac je průkopníkem kritického realismu a tvůrcem nesmírně rozsáhlého díla. Po celý svůj život tvořil s nesmírnou pílí a měl obrovskou vůli, ale tak jak byl geniálním spisovatelem, byl i katastrofálním podnikatelem. Všechny podniky, do nichž se pustil, zkrachovaly a jeho dům neustále obléhali věřitelé. A přitom svá nejlepší díla napsal právě v době největší finanční krize.
Pocházel z měšťanské rodiny, ve škole však příliš nevynikal - stěží dokončil gymnázium. Přesto se pokusil o studium práv. Ale již tehdy toužil po spisovatelské dráze, a tak si na rodičích vymohl, že ho budou 2 roky podporovat s podmínkou, že prokáže svůj talent. Neuspěl, a dostal se tak před zásadní životní volbu. Nakonec odmítl praktické zaměstnání a začal se živit psaním podřadných děl.
Krátce před svou třicítkou se však rozhodl skoncovat s tímto typem literatury a poprvé se podepsal pod historický román Šuani (1829). Na něj navazovaly další kratší práce, jako je Gobseck (1830), kde poprvé použil postavu chamtivce, a Šagrénová kůže (1831), jejímž ústředním motivem je kůže, která sice splní všechna přání, ale stále se zmenšuje, a až zmizí, způsobí svému majiteli smrt. Tyto romány se staly základními kameny k Balzacovu životnímu dílu - Lidské komedii. Ta měla být tvořena 137 prózami, rozdělenými do Studií mravů, Studií filozofických a Studií analytických, dále do podskupin podle oblasti a povolání. Kostru tohoto ambiciózního cyklu však tvoří zejména 3 romány: Otec Goriot (1835), Ztracené iluze (1837, 1839, 1843) a Lesk a bída kurtizán (do 1847).
Jean-Nicolas Arthur Rimbaud (20.10.1854 – 10.11.1891) byl francouzský básník a intimní přítel Paula Verlaina, nejvýznamnější představitel tzv. „prokletých básníků“. Narodil se v Charleville. Vytvářel básně a útvary stojící na pomezí poezie a prózy, postihující niterná hnutí prostřednictvím asociací představ, slovních experimentů a trsů jinotajů a symbolů. Rozbil tradiční poetiku, vycházel z intenzívně vnímané zkušenosti. Odhaloval iluzornost pravd uznávaných společností, jež vystavil pohrdavému posměchu. Jeho dílo vycházelo ze zloby, z revolty a vnitřní síly a brutálně útočilo na všechny formy tradice. Útoky proti povrchnosti, zbabělosti a všednosti společnosti postupně přerostly v nenávist proti všem hodnotám a posvátným tabu konvenčního světa. Ovlivnil moderní francouzskou poezii, zejména symbolisty a surrealisty.
Narodil se v Charleville-Mézières v departmentu Ardennes na severu Francie. Jeho otec byl kapitán pěchoty, dobrodruh, který rodinu opustil, když bylo Arthurovi pouhých 6 let. Rimbaud byl velmi nepřizpůsobivý, na striktní výchovu své konzervativní a nábožensky bigotní matky (zákaz vyhledávání přátel, nedostatek hraček, pravidelná účast na mších v místním kostele, odpírání jídla za špatné školní výsledky) reagoval výbuchy hněvu a častými útěky z domova. Její zacházení na něm však alespoň v raném věku zanechalo znatelné následky — v 8 letech byl tak hluboce věřícím člověkem, že když jednou zahlédl velké chlapce se při odchodu z kaple šplouchat svěcenou vodou, vrhl se na ně a začal je bít. Tímto soubojem si vysloužil přezdívku „ten hajzl pobožný“.
V roce 1870 přišel na charlevillské kolegium mladý profesor Georges Izambard, jenž Rimbauda popisuje jako zasněného, drobného a bázlivého žáčka s výbornou úpravou, čistými nehty, s úkoly obdivuhodně dobrými... Mladý Arthur si se svým profesorem velmi rozuměl, viděl v něm takřka staršího bratra a častokrát s ním konzultoval své verše a básníky, kteří mu byli inspirací. Na střední škole se mu dostalo takové cti, že jeho latinské verše vyšly v bulletinu Akademie v Douai. V 15 letech napsal svou první tištěnou báseň Novoroční dary sirotků, v níž lze spatřit včasné typické vlastnosti Rimbaudovy poetiky.
Šestnáctiletý Rimbaud obepisoval mnoho slavných básníků své doby, avšak nedostal buď žádnou odpověď, nebo jej zklamalo pouhé uznání (jako od Théodora de Banville); až jeho přítel, kancelářský zaměstnanec Charles Auguste Bretagne mu poradil, aby napsal Paulu Verlainovi (budoucímu vůdci symbolistického hnutí), který tou dobou vydal již dvě dobře hodnocené sbírky a vydobyl si tím pozici uznávaného literáta. Rimbaud poslal Verlainovi dva dopisy s několika svými básněmi, včetně notoricky známého „Spáče v úvalu“, ve kterém je příroda vyzvána, aby uklidnila zjevně spícího vojáka. Verlaine byl Rimbaudem zaujat natolik, že poslal jednosměrnou jízdenku do Paříže s odpovědí: „Pojď, drahá velká duše. Čekáme na tebe, toužíme po tobě.“ Rimbaud přijel koncem září 1871 a krátce pobýval ve Verlainově domě. Verlainově ženě Mathilde Mauté bylo v té době 17 let a byla těhotná. Verlaine v později publikovaných vzpomínkách na seznámení s Rimbaudem vypověděl, že měl „skutečnou hlavu dítěte, baculatou a svěží, na velkém, kostnatém, poněkud nemotorném těle stále rostoucího adolescenta,“ s „velmi silným ardenským přízvukem, který byl téměř dialektem“. Jeho hlas „se výšil a klesal, jako by se lámal“.
