Vlevo od kostela sv. Ignáce v Praze bydlel K. H. Mácha s rodiči v letech 1826 až 1836 Narodil se jako Ignác Mácha (jméno Karel si přidal z důvodu obrozeneckého trendu a Hynek je počeštěný Ignác) v pátek 16. listopadu 1810 v Praze, na Újezdě čp. 400/3 v domě U Bílého orla; koncem 19. století byl dům zbourán, dnes na jeho místě stojí dům nový (Újezd čp. 401) a je na něm umístěna pamětní deska, upozorňující na Máchův rodný dům. Pokřtěn byl v blízkém kostele Panny Marie Vítězné. Jméno Ignác (jež si počeštil na Hynek) získal po jednom ze svých kmotrů (Ignáci Mayerovi). Máchovým otcem byl Antonín Mácha (1769–1843), mlynářský tovaryš, voják a později majitel krupařského krámku. Máchova matka Marie Anna Kirchnerová (1781–1840) pocházela z rodu českých hudebníků. Dva roky po Hynkovi se manželům Máchovým narodil syn Michal (1812–1871). Kvůli finanční krizi nežila rodina na Újezdě dlouho. Několikrát se stěhovala, aby se nakonec, když bylo Máchovi šestnáct let, usadila na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) v domě U Hrbků (proti kostelu sv. Ignáce). Zde Mácha bydlel se svými rodiči do konce svých studií a odchodu do Litoměřic v září 1836; zde vznikla převážná část jeho literárního díla.
Navštěvoval farní školu při kostelu svatého Petra na Poříčí, obsazovanou křížovnickým řádem, poté studoval hlavní školu u piaristů. V letech 1824 až 1830 studoval piaristické gymnázium na dnešních Příkopech. Od podzimu 1830 navštěvoval na pražské univerzitě filozofickou fakultu a mezi roky 1832 a 1836 studoval na téže univerzitě práva. Uměl německy a česky, ve škole se učil latinu; pod vlivem polských událostí (revoluce v roce 1830) a četby polských autorů (Adam Mickiewicz) se Mácha začal učit polsky. V letech 1831 až 1832 navštěvoval přednášky Josefa Jungmanna, jenž povzbuzoval své žáky k literární činnosti a hodnotil jejich práce; Máchovi pochválil báseň Svatý Ivan.
Své první básnické pokusy psal v němčině (Versuche des Ignac Macha, Hoffnung). V roce 1830 se definitivně uchýlil k češtině. V prosinci 1831 vychází v časopise Večerní vyražení první Máchův text, báseň Svatý Ivan. V lednu 1832 následuje v témže periodiku báseň Abaelard Heloíze, pod níž je poprvé podepsán Karel Hynek Mácha. V jeho básnické tvorbě nacházíme sonety i lyrickoepické skladby. Básně se vyskytují i v jeho prózách (Marinka, Cikáni). V próze se věnoval hlavně historickým tématům. Rozhodl se napsat čtyřdílný román Kat, ale jeho části Vyšehrad, Valdek a Karlův tejn zůstaly pouze v náčrtcích. Jediná dokončená a časově nejpozdější část zamýšlené tetralogie z doby Václava IV. je Křivoklad (1834). Cyklus Obrazy ze života mého (Večer na Bezdězu, Marinka) se odehrává v jeho současnosti a kromě lyrizujících tendencí v něm nacházíme i autobiografické prvky, ostatně jako v celé Máchově tvorbě. Obě jeho práce byly uveřejněny v roce 1834 v Květech. Jeho nejrozsáhlejší prací je román Cikáni. Pracoval na něm od října do prosince 1835. Román neprošel cenzurou a poprvé vyšel kompletně až v roce 1857. Z jeho dalších próz lze zmínit Pouť krkonošskou, Návrat, Klášter sázavský, Valdice, Rozbroj světů či Sen. Mácha si rovněž vedl literární zápisník, deníky a psal dopisy; právě tyto prameny jsou důležitými zdroji o jeho životě. Kontroverzním je i jeho intimní deník z roku 1835, částečně psaný šifrovaně. Obsahuje detaily z jeho každodennosti a otevřeně přibližuje jeho vztah s Lori. Poprvé deník neúplně rozluštil Jakub Arbes roku 1884, zcela pak Karel Janský (1890–1959) ve 20. letech 20. století, který se zasazoval o jeho nezveřejnění.
Máchova díla byla opakovaně mnohokrát vydávána. Níže jsou uvedena pouze vydání do roku 1900. Máj (v prvním vydání dobovým pravopisem Mág; Praha, Jan Spurný, 1836) Básně (Díl první; Praha, Knížecí arcibiskupská knihtiskárna, 1845) Cikáni (Praha, Kateřina Jeřábková, 1857; Králiky, Nákladem spolku těsnopisného, 1869; I. L. Kober 1891; J. Otto, 1898) Spisy Karla Hynka Máchy (Praha, I. L. Kober, 1862, 1889) Máj (ilustrace Bohuslav Kroupa; Praha, I. L. Kober, 1865 nebo 1866, s ilustracemi Josefa Scheiwla 1872, 1881, 1883, 1893, s vyobrazením Františka Slabého 1897; František Borový 1886; František Šimáček 1888, 1894; Třebíč, Jindřich Lorenz, 1896) Spisy K.H. Máchy (Králiky, Nákladem spolku těsnopisného, 1869) Nové básně Karla Hynka Máchy (Chotěboř, K. Veselý, 1892) Básně Karla Hynka Máchy (Praha, J. Otto, 1896, 1897) Máj a jiné básně (Praha, J. Otto, 1897)
Máchův hrob zůstal deset let zanedbán. V dubnu 1846 (i péčí Karla Havlíčka Borovského) byl postaven náhrobek z dílny Františka Linna z Řetězové ulice. V roce 1861 k němu přibyl pseudogotický kenotaf. V roce 1912 byla odhalena Máchova socha Josefa Václava Myslbeka na pražském Petříně.[11] Její kopie byla dne 21. listopadu 2010 také instalována v Litoměřicích na úpatí Mostné hory. Když po Mnichovu hrozilo zabrání českého pohraničí, byly 1. října 1938 z iniciativy tehdejšího guvernéra Národní banky Československé Karla Engliše Máchovy tělesné ostatky exhumovány a převezeny do Prahy.[12] Zde je antropologicky zkoumal a pietně konzervoval profesor Jiří Malý. Druhý Máchův pohřeb 7. května 1939 na vyšehradském hřbitově se stal národní manifestací proti nacismu.[13]
zpět na úvodKarel Jaromír Erben se narodil v Miletíně 7. listopadu 1811. Příjmení jeho předků bylo však psáno Erban (tak je zapsán i on sám v matrice narozených).[7] Jeho rodičům – ševci a sadaři Janu Erbanovi a jeho ženě Anně – se narodila dvojčata Karel a Jan. Jan však již 29. 12. 1811 zemřel.[8] Ani jeho bratr Karel na tom nebyl zdravotně dobře, často churavěl a trpěl poruchou řeči. Základního vzdělání se mu dostalo v miletínské škole, kde vyučovali také jeho strýc a dědeček. Zde postupně rozvíjeli všechna jeho nadání včetně hudebního a připravovali ho na pozdější studia.[9] Rodiče z něj chtěli mít také učitele, on se však kvůli vadě řeči nakonec rozhodl pro studium práv. (Později přispěl k ustavení české právnické terminologie.) Aby mohl studovat na hradeckém gymnáziu, musel si sám obstarat výdělek – a to vyučováním hry na klavír.[10] Na gymnázium nastoupil roku 1825. Když měl prázdniny, často rád podnikal výlety se svými přáteli, zejména do okolí rodného Miletína. Roku 1831 nastoupil Erben na filozofickou fakultu v Praze. V témže městě také započal studium práv (1833–1837), při tomto studiu se plně projevily jeho historické a přírodovědecké zájmy. V této době také Erben začal svými básněmi přispívat do českých časopisů.[9]
Těžiště svého odborného zájmu Erben spatřoval v edicích folklórních materiálů, především českých lidových písní. Sbíral lidové písničky, říkadla, pohádky atd. pouze z Čech, nikoliv na Moravě. Tam působili například František Sušil, František Bartoš nebo Františka Stránecká. Erben se nespokojil s tím, že by lidovou tvorbu pouze sbíral, snažil se ji kriticky zkoumat, a tím ji i ovlivňovat. Srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru. Na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával. Erben neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád. V jeho básních se opakují témata viny a trestu.
Rukopis musejní letopisů Kosmových Ondřej Puklice ze Vstruh Příspěvky k dějepisu českému, sebrané ze starých letopisů ruských Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae – Výtahy listin Čech a Moravy. Dílo se zabývá nejstaršími českými a moravskými listinami do roku 1253, tj. smrti Václava I. Pravděpodobně jeho nejvýznamnější práce z oblasti historie. Dalšími díly navázal Josef Emler. Sebrané spisy Jana Husa Napsal vědecká pojednání k legendě o svaté Kateřině, Tomáši Štítném, J. A. Komenském. Dále vydal několik starších českých děl. Společně s Josefem Fričem a Antonínem Strobachem přeložil do češtiny Soudní a konkursní řád a Občanský zákoník.
Genealogové a další badatelé používají Erbenův Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních král. hl. města Prahy dle nového, starého i nejstaršího číslování, vydaný roku 1870. Jedná se o převodník pražských čísel popisných z r. 1805 na tehdy nová čísla orientační včetně názvů ulic. Autentický ukazatel obsahuje též srovnání popisných čísel z r. 1770 a z r. 1805; dále uvádí jména majitelů domů a domovní znamení. Obsahuje čísla domů tehdejších pražských čtvrtí (Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov) a předměstí Karlín a Smíchov.[24]
Jméno Karla Jaromíra Erbena je umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.
zpět na úvod
Přesné datum a místo narození Boženy Němcové není známo. Existuje o nich několik teorií.[17][18] Někteří historici a badatelé vycházejí z údajů v matrice města Vídně, podle kterých se 4. února 1820 na předměstí Alservorstadt narodila Barbara Nowotny. Zprvu byla zanesena jako nemanželské dítě Terezie Novotné (Theresia Nowotny), žijící v letech 1797–1863. V osobní korespondenci Boženy Němcové je 4. únor několikrát zmíněn jako den jejích narozenin.[17] Příjmení Panklová (nebo německy Pankl) získala Barbora po svatbě jejího oficiálního otce, kočího Johanna Pankla (1794–1850), s Terezií Novotnou. Tato svatba se konala 7. srpna 1820 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Malé Skalici, v současnosti části města Česká Skalice. Johann Pankl byl původem Rakušan z obce Gainfarn v Dolních Rakousích. Po svatbě legitimizoval Barboru jako manželské dítě. Pozoruhodné je, že existuje druhopis vídeňského matričního listu, ve kterém je Johann Pankl již uveden jako otec Barbory. To, že Barbora Panklová byla vlastním dítětem Johanna Pankla a Terezie Novotné, se domnívá badatel Jan Škoda – s tím, že se sňatkem musel Pankl čekat, až mu bude 26 let.[19]
V Praze začala Božena Němcová pod vlivem básníků Václava Bolemíra Nebeského a Karla Jaromíra Erbena psát česky. Její první báseň, Ženám českým, byla na přímluvu Nebeského otištěna 5. dubna 1843 v Květech. Se vzdělaným Václavem Bolemírem Nebeským se Němcová citově sblížila,[25] ale Nebeský jejich milenecký vztah záhy ukončil (jak o tom svědčí jeho korespondence) a odešel do Vídně dokončit svá studia. Němcová se po jeho odchodu těžce roznemohla a trápily ji vysoké horečky. Roku 1843 se s manželem odstěhovali do Domažlic, kde Němcová působila jako prakticky první národní buditel. Na fasádě domu na náměstí Míru č. 120 je pamětní deska s textem Zde žila Božena Němcová, první spisovatelka česká, o Domažlicko nad jiné zasloužilá. Sestry sestře. 1895. Roku 1847 se Němcovi z Domažlic odstěhovali. Roku 1848 byl Josef Němec obviněn ze spiknutí proti státu, došlo k nucenému stěhování z místa na místo a počátkem roku 1850 byl na vlastní žádost přeložen do Uher. Němcová se společně se čtyřmi dětmi přestěhovala do Prahy, kde okamžitě navázala styky s literárně činnými vlastenci. V padesátých letech oslovil Boženu Němcovou, s návrhem založení vlastního výchovného a vzdělávacího ústavu pro české dívky, Josef Wenzig. Když ta pro jiné umělecké plány odmítla, ujala se myšlenky Honorata Zapová.[pozn. 4][26][27][28]
Ještě před odchodem Josefa Němce do Uher, po pobytu v Domažlicích a Všerubech, se rodina na čas (od července 1848 do února 1850) ocitla v Nymburku, kde se Boženě Němcové dostal do rukou časopis Týdenník s článkem Co jest komunismus? Jeho autorem byl katolický kněz a utopický socialista František Matouš Klácel. Boženu Němcovou článek natolik zaujal, že spolu se svým manželem projevila zájem vstoupit do Klácelova Českomoravského bratrstva, což bylo rakouským úřadům krajně podezřelé – utopické společenství bratrské a sesterské lásky.[25] Klácel si potom s Němcovou dopisoval a adresoval jí sedmatřicet dopisů, které v roce 1849 publikoval v Moravských novinách, a později je vydal tiskem pod názvem Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu.[25] Prostřednictvím Českomoravského bratrstva se Božena Němcová seznámila se svým dalším milencem, MUDr. Janem Helceletem, jemuž říkala „bratr Ivan“.[25]
Božena Němcová prožila mnoho let svého života, zvláště na jeho sklonku, v ponižující chudobě, často i v hladu. Mnohokrát musela žádat známé o výpomoc nebo žila na dluh. Manželovy příjmy byly nedostatečné, v době jeho pobytu v Uhrách zasílány nepravidelně. Němcová se též marně snažila získat zaměstnání, vhodné pro její společenské postavení manželky státního úředníka (společnice apod.). Příležitostné příjmy měla z literární činnosti.[32] Smutný je její povzdech: „Těžko povznésti ducha, když starost o chléb vezdejší jej tíží.“ Korespondence ukazuje, že byla nucena opakovaně žádat o pomoc v českých vlasteneckých kruzích. Neúčinnost této pomoci, jelikož Němcová nedovedla s penězi hospodařit, kontrastuje s velkolepým pohřbem, který jí vlastenci uspořádali, a s posmrtnou slávou, které se jí dostalo. Pohřbena je na Vyšehradě. Její hrob byl původně vedle hrobu Václava Hanky, ale po smrti jeho ženy Barbory byly ostatky Boženy Němcové údajně přeneseny na současné místo (hrob 2B-12, reliéfní plaketa od Tomáše Seidana). Její muž byl pohřben v roce 1879 na dnes již zrušeném hřbitově u kostela sv. Filipa a Jakuba v Táboře. Zemřel tam ve svých 74 letech na srdeční záchvat u syna Karla a jeho rodiny, kteří bydleli na Křižíkově náměstí. Karel Němec byl profesorem na místní hospodářské škole[33] a pracoval i v tamější botanické zahradě.
Jedním z často vracejících se problémů je otázka, zda Boženu Němcovou řadit k autorům literárního realismu. Již v 70. a 80. letech 19. století se v české literatuře vytvořil kánon dobového „moderního realismu“, který starší díla příliš nebral v úvahu. Spisovatel a kritik Ferdinand Schulz však tento přístup kritizoval jako postoj „módních realistů“, kteří nic netuší o starším uměleckém realismu. V článku „Literatura“ (1891) pak za vzor realismu označil Povídky z kraje (1851) kněze Františka Pravdy a Babičku (1855) Boženy Němcové.[49] Také Eliška Krásnohorská ve stati „Dvě básnířky lidu“ z roku 1880 tvrdila, že Němcová vyniká nad ostatní „svou reálnou pravdivostí“ a ve svých popisných povídkách zachycuje nejvěrnější obraz prostonárodního života. Podle Krásnohorské opouštěla Němcová názornou pravdivost a pravděpodobnost pouze při líčení idealizovaných panských rodin.[50]
zpět na úvod
Karolina Světlá pocházela z jedné z větví zámožné rodiny Rottovy (firma V. J. Rott v Praze).[p 1] Jejím otcem byl obchodník Eustach Jakub Rott[3] (1795–1869), matka Anna, rozená Vogelová (1811–1882). O babičce Kateřině Vogelové napsala Karolina Světlá povídku Purkmistrovic Katynka. Jejím dědou byl Eustach Antonín Rott[4] (1768–1815). Měla sestru Sofii (provdaná Sofie Podlipská, spisovatelka a překladatelka, 1833–1897) a bratra Jindřicha[5] (1837–1906).[6][p 2] V mládí se jí dostalo vzdělání; kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s Janem Nerudou (jejich platonický vztah vyzradila přítelkyně Karoliny Světlé Marie Němečková) a s Boženou Němcovou, ze zahraničních literátů její tvorbu ovlivnila francouzská spisovatelka George Sandová. Mimo to však její dílo ovlivnila i smrt její jediné dcery (podobně jako u Boženy Němcové, které zemřel syn Hynek roku 1853).
Byla ovlivněna Boženou Němcovou. Pokud ve svých dílech narážela na sociální tematiku (činila tak poměrně často), uvažovala o služkách jako o členech rodiny. Zpočátku psala o pražském měšťanském prostředí, z něhož pocházela. K. Světlá vytvořila několik tzv. pražských próz, ale nebyly zdaleka tak úspěšné jako její prózy venkovské.
Kromě těchto knih napsala celou řadu povídek (Společnice, Skalák, Cikánka, Černá divizna, Lesní panna, Z vypravování staré žebračky[22] o svých rodičích Na úsvitě, aj.) uveřejněných v mnoha časopisech (Světozor, Lumír, Máj'', Kresby, Květy, Zlatá Praha, …). Většina z nich vyšla ve výboru sebraných spisů v nakladatelství Leopolda Kobra v 80. až 90. letech 19. století.[23][24][25]
Zachovala se její rozsáhlá korespondence, již udržovala se svou sestrou Sofií Podlipskou, se svou mladou přítelkyní Eliškou Krásnohorskou, ale i s Janem Nerudou.
Biografická zpracování života Karoliny Světlé se z větší části opírají o dopisy (většinou opisy) zasílané mezi Nerudou a Světlou: Příběh lásky a cti (1977, scénář Jiří Šotola a Otakar Vávra, na téma vztahu Jana Nerudy a Karoliny Světlé, režie Otakar Vávra, hlavní role Božidara Turzonovová a Jiří Bartoška) Démantová spona (životopisný román o vztahu s Janem Nerudou, autorka Jaromíra Kolárová, vydal Československý spisovatel 1978) Blonďatá Kerolajn (dívčí román ze současnosti s informacemi o životě K. S., autorka Ivona Březinová, vydal Albatros 2006) Lásky Jana Nerudy (román, autor Ivo Pelant, vydalo Ottovo nakladatelství 2006)
zpět na úvod
Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině venkovského lékaře MUDr. Antonína Čapka. Matka sbírala slovesný folklor.[4] S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice, kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn. V Úpici také absolvoval základní školu Na Blahovce, která byla později, po Karlově smrti, přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku přestoupit na gymnázium v Brně. Roku 1915 ukončil studium estetiky a filozofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a získal doktorát z filozofie.[5] V letech 1910–1911 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Berlíně a v Paříži.[6]
Karel Čapek a jeho bratr Josef byli zhruba od roku 1925 aktéry pravidelného pátečního setkávání osobností politického a kulturního života. Tyto schůzky se staly zavedenou „institucí“. Roku 1927 se pro jejich účastníky všeobecně vžil název pátečníci.[10] Mezi pátečníky patřili kromě bratří Čapků mj. prezident T. G. Masaryk, ministr zahraničí Edvard Beneš, historik Josef Šusta a novinář Ferdinand Peroutka.[zdroj?] Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem (sepsány 1928–1935, ve 3 svazcích - v roce 1938 shrnuty do jednoho svazku) jsou jedinečným svědectvím o T. G. Masarykovi, o jeho názorech nejen politických, filozofických, ale i lidských, a jeho vzpomínek.[zdroj?] 26. srpna 1935 se Karel Čapek na vinohradské radnici oženil se svou dlouholetou přítelkyní, herečkou Olgou Scheinpflugovou.[11]
Když se vzpamatoval z prvotního šoku, snažil se o ospravedlnění vládních a prezidentových kroků v situaci, která dle Čapka nenabízela jiná ospravedlnitelná řešení. Jako nemístné viděl v tehdejší situaci hledání viníků. Snažil se zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu. Po abdikaci prezidenta Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky a často plnil roli „obětního beránka“. Součástí této kampaně se tak stávaly nejen četné urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale i vytloukání oken Čapkova domu apod. V reakci na útoky na svou osobu zveřejnil úvahu Jak to bylo otištěnou 26. listopadu 1938 v Lidových novinách, kde se pokusil vysvětlit své aktivity v roce 1938.[14][15]
Koncem srpna 1938 zasáhla dům a zahradu ve Staré Huti povodeň. Čapek se ihned pustil do náročných oprav. V prosinci 1938 si Karel Čapek přivodil lehkou chřipku. Jeho stav se přechodně zlepšil, ale brzy musel znovu ulehnout. Ke chřipce se přidal zánět ledvin a zápal plic.[7] Zemřel na plicní edém dne 25. prosince 1938, tedy několik měsíců před okupací Čech a Moravy nacistickým Německem. Je známo, že gestapo plánovalo jeho zatčení. Byl pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.[16]
Do roku 1925 žil Karel Čapek spolu se svým bratrem Josefem Čapkem v bytě na Malé Straně v Říční 11.[17] Pak se přestěhovali na východní hranu vinohradské kolonie Spolku žurnalistů, kde pro ně postavil architekt Ladislav Machoň v letech 1923–1924 rozsáhlou dvojvilu v tzv. národním slohu.[18][19] Nejprve žil Karel Čapek ve své polovině dvojdomu v dnešní Praze 10 sám, později se svou ženou Olgou Scheinpflugovou. Druhou polovinu domu obýval bratr Josef Čapek se svou rodinou.[zdroj?] Ke svatbě v roce 1935 obdrželi novomanželé Karel Čapek a Olga Scheinpflugová doživotní právo bydlet na letním sídle nad rybníkem Strž u Staré Huti (nedaleko Dobříše). Stalo se tak zásluhou generálního ředitele hutí v Dobříši Václava Palivce. V současnosti je v tomto domě památník Karla Čapka. Zde Čapek ve svých posledních třech rocích života převážně pobýval.
zpět na úvod