Grónsko je autonomní součást Dánského království, jehož hlavou státu je dánský monarcha, ovšem země je řízena vlastní vládou a parlamentem. Hlavním městem je Nuuk. Z velké části se rozprostírá na stejnojmenném ostrově ležícím na rozhraní Atlantiku a Severního ledového oceánu. Nachází se severovýchodně od Kanady a geograficky je součástí Severní Ameriky, ovšem historicky, politicky a ekonomicky se jedná o zemi velmi propojenou s Evropou.
Grónsko je největší ostrov na světě, ale jen 15 % jeho území (asi o velikosti Britských ostrovů) není trvale zaledněno. Zbytek pokrývá led dosahující místy mocnosti až 3 000 m. Tento ledovec (pokrývající přibližně 1,8 milionu km²) je po Antarktickém ledovci druhý největší na světě.
Oficiální název země v grónštině zní Kalaallit Nunaat, přičemž první slovo, kalaallit, je plurál od kalaaleq, což znamená obyvatel Grónska či Gróňan, a druhé slovo, Nunaat, má význam země (v množném čísle). Kalaallit Nunaat se proto dá přeložit jako Země Kalaallitů, čili země Gróňanů. Český výraz Grónsko je převzat z dánského Grønland, Zelená země. Podle příběhu z tzv. Ságy o Gróňanech (Groenlendiga Saga) ze začátku 12. století (nejstarší zachovaný exemplář ovšem datuje rok 1380) se jedná o pojmenování, které dal tomuto ostrovu Erik Rudý ve snaze přilákat sem další osadníky poté, co tuto zemi kolem roku 985 objevil.
Z geologického hlediska Grónsko sousedí s Kanadským štítem a stejně jako tento se skládá zejména z ruly a žuly, které prošly vrásněním a dalšími proměnami. Na severu země, kde se nachází kambricko-silurský vápenec a břidlice, se dají určit části kaledonského zvrásněného pohoří, podobné, jaké se nalézají v jižní části Ellesmerova ostrova, na Špicberkách, v Norsku a Skotsku. V severní části východního pobřeží je další velké sedimentační území s usazeninami z karbonu, triasu, jury, křídy a třetihor.
V celém Grónsku se nachází bohaté zásoby minerálů. Bylo zde objeveno kolem 500 různých minerálů, z čehož 50 druhů bylo poprvé nalezeno a popsáno právě v Grónsku. Na minerály nejbohatší území je Ilimmaasaq nacházející se 11 km východně od jihogrónského města Narsaq, kde bylo zjištěno na 200 různých minerálů, z čehož jsou více než polovina křemičitany. Několik zdejších minerálů (např. naujakasit) nebylo doposud objeveno jinde než zde. Z různých minerálů stojí za pozornost sorensenit, tundrit, semenovit, villiaumit a zejména tuttupit, který se používá jako zdobný kámen.
Grónské nerostné bohatství, které je v současnosti hospodářsky využíváno, zahrnuje hlavně kryolit, galenit neboli leštěnec olověný, sfalerit neboli blejno zinkové, uran a uhlí. Mimo to se v moři obklopující grónské pobřeží předpokládají zásoby ropy a zemního plynu, o něž probíhaly dlouhé spory mezi grónskou samosprávou a dánskou vládou. Po ustanovení autonomie bylo vydáno zvláštní Ustanovení o nerostném bohatství, které obsahuje bližší podmínky částečně v Zákoně o autonomii (Lov om Grønlands hjemmestyre), dále v revidovaném Zákoně o zásobách minerálů v Grónsku. Základní ustanovení těchto zákonů vychází z toho, že grónský lid má právo nakládat se svými přírodními zdroji. Dále je ustanoveno, že o budoucím využívání těchto zdrojů má rozhodovat společný grónsko-dánský výbor. Mimo to jsou vydávány koncese na pokusné vrty v mořích v okolí Grónska.
Grónský ledovec má dvě hlavní elevace, kupole, jejichž styk je kolizní a tvoří se zde vnitřní ledovcové proudy, které se pohybují neobvyklou rychlostí až 10 km/rok. Rozloha grónského zalednění je 1,79 milionů kilometrů čtverečních, objem ledu je 2,6 milionů kilometrů krychlových. Nejvyšší ledový vrchol severní (větší) elevace je 3270 m n. m., nejvyšší skalní bod Gunnbjörnskjöld dosahuje výšky 3734 m. Největší známá mocnost ledovce v centrální části je 3410 m. Stáří grónského zalednění sahá daleko do třetihor (miocén, zhruba před 7 milióny lety), ovšem samotný led díky koloběhu tak starý není, nejstarší části jsou staré něco přes 100 000 let.
V minulých letech bylo pozorováno zrychlení pohybu a tání grónských ledovců spojené se ztenčováním jejich spodní vrstvy, jakmile dosáhnou moře. V prvním desetiletí 21. století se povrchové tání grónských ledovců urychlilo tak, že ledová masa se v letech 1996 až 2007 zmenšila asi o třetinu. Studie amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír publikovaná v roce 2010 v časopise Nature Geoscience ukázala, že ledovce v západním Grónsku tají stokrát rychleji ve své spodní části pod hladinou oceánu než na povrchu. Oceánská voda o teplotě 3 °C může rozpouštět ledovec rychlostí několik metrů za den.[10]
Další z důvodů tání je tmavnutí Grónského ledovce, který ztrácí svou odrazovou schopnost a více vstřebává sluneční paprsky. Zešednutí povrchu ledovce způsobily saze z průmyslové výroby, prach, písek a popel z požárů a sopečných výbuchů.[11] Písek, vznikající při tání, může být pro Grónsko ekonomickým přínosem.[12]
Pižmoň severní
Nejznámější zástupce grónské fauny je lední medvěd (grónsky nanoq). Žije převážně na nejzazším severu a v Severogrónském národním parku, který je největším národním parkem na světě. Na krách unášených Východogrónským proudem, se může dostat na lovu tuleňů až na jih (Nanortalik) a s jiným prouděním ledových ker až do Upernaviku v severozápadním Grónsku.
Druhý největší grónský savec je tur pižmový (pižmoň), který se původně vyskytoval jen na severu Grónska, často ve velkých skupinách. Několik jedinců bylo ale nasazeno i na západním pobřeží, např. v Kangerlussuaq, Ivittuut nebo u Upernavik a rozmnožili se tam. Sobi se vyskytují převážně ve velkých stádech na západním pobřeží.
Menší savci jako hranostaj či lumík žijí jen na severovýchodě Grónska, vlk polární zase jen na nejvzdálenějším severu. Velmi rozšíření jsou zajíc polární a liška polární.
Druhově bohaté je obzvláště moře, kde se vyskytuje několik druhů velryb (mimo jiné narval jednorohý, velryba grónská, běluhy a jiné), v moři a na pobřeží dále mroži a tuleni (tuleň grónský, tuleň vousatý, tuleň kroužkovaný). Inuité za mořské živočichy považují i lední medvědy, protože převážnou většinu svého života prožijí na moři nebo na ledu.
Grónský pes je plemeno vyšlechtěné v Grónsku
Mnoho mořských ptáků hnízdí na skalách podél jihozápadního pobřeží (Upernavik, Qaanaaq a Ittoqqortoormiit). Nejrozšířenější jsou havrani, alkoun obecný, racek tříprstý, sněhule severní, kajky; na ptačích skalách se vyskytují též kormoráni. Důležitým druhem je i alkoun tlustozobý, který má velke kolonie v okolí Upernaviku a dále v distriktech Qaanaaq, Ilulissat, Maniitsoq, Nuuk, Ivittuut, Ittoqqortoormiit a na souostroví Ydre Kitsitsut. Alkoun úzkozobý se vyskytuje relativně málo, jen na několika pračích skálách v jihozápadním Grónsku. Papuchalk ploskozobý má na severoarktické poměry spíše malé kolonie u Aasiaat, Upernavik, Nuuk, na Ydre Kitsitsut (Qaqortoq) jako u Nanortalik, Ittoqqortoormiit a Qaanaaq. V zátoce Grönne Ejland se mimo alkounů nachází i největší kolonie rybáka dlouhoocasého a také lyskonoha a kajky královské.
V Grónsku žije i více druhů kachen a hus (mimo jiné berneška bělolící, husa sněžní, husa běločelá, různé mořské kachny a další). Sněžné sovy žijí hlavně v severním a severovýchodním Grónsku, pouze na nejzazším severu hnízdí racek růžový. Zatímco sokol se vyskytuje v mnoha oblastech, je orel mořský zastoupen zejména na jihozápadě Grónska.