|
| |
Pohyby zemské kůry
Celá zemská kůra je v neustálém pohybu. Pomalým stoupáním a klesáním zemské kůry v rozsáhlých oblastech se mění čára mezi mořem a souší (pobřežní čára). Napětím v zemské kůře a ve svrchním plášti vznikají horotvorné pochody, často provázené zemětřesením a vulkanismem.
Pohyby epeirogenetické (pevninotvorné)
Pomalá stoupání a poklesy kůry zemské vytvářejí velké nerovnosti – vyvýšeniny i prolákliny (deprese) – a vedou ke změnám obrysů světadílů. Klesání zemské kůry se projevuje v Evropě např. na pobřeží severofrancouzském, holandském a severoněmeckém. Podobně klesá pobřeží Egypta nebo atlantské pobřeží Severní Ameriky. Naopak stoupá pobřeží Skandinávie a Finska, Skotska, západní Francie, Sardinie Sicílie.
Následkem stoupání pobřeží se plocha Finska zvětšuje za 100 let průměrně o 700 km2 a naopak Holandsko musí k ochraně země před zátopami budovat celou soustavu přehrad a hrází.
Často nalézáme ve vrstvách sedimentů zbytku mořských organismů, to je důkaz toho, že vrstvy se kdysi usadily na dně moří a zdvihem zemské kůry se z mořského dna stala souš ( např. křídový útvar v severní polovině Čech).Průběhem geologických dob se zemská kůra střídavě zdvihala a později zase klesala, mořské záplavy (transgrese) se střídaly s ústupem moře (regresí). Rozsáhlé transgrese a regrese mohou mít také souvislost s kolísáním výšky mořské hladiny, zejména v ledových dobách, neboť množství mořské vody se měnilo. Roztáním mohutných ledovců (zejména ve Skandinávii) byla pevnina odlehčena, takže začala stoupat.
Tyto dlouhodobé vertikální pohyby rozsáhlých částí pevninských bloků, vedoucí ke změnám obrysů světadílů, označujeme jak pohyby pevninotvorné (epigenetické). Při těchto pohybech pevninských bloků zachovávají jednotlivé části soudržnost, takže nevznikají zlomy ani jiné trvalé formace zemské kůry.
Pohyby pevninotvorné postihují rozsáhlé části zemské kůry, trvají dlouho a zvedání nebo klesání je velmi pomalé. Příčinou pomalých epigenetických pohybů je izostatické vyrovnávání bloků zemské kůry a pravděpodobně i velmi pomalé proudění ve svrchním plášti (tzv. konvekční proudy).
Pohyby orogenetické (horotvorné)
Některé rozsáhlé oblasti zemského povrchu trvale klesaly po dlouhou dobu za stálého usazování nových a nových sedimentů. Takovým trvale klesajícím rozsáhlým depresím o rozměrech několika set až několika tisíc kilometrů, které jsou zpravidla zaplaveny mořem, říkáme geosynklinály. Vyskytují se buď na okrajích pevnin, nebo mezi dvěma pevninovými bloky. Takovou geosynklinálou mezi dvěma pevninskými bloky bylo moře Thethys, z něhož se při alpínském vrásnění vyvrásnily Alpy, Karpaty a další horstva na jihu Evropy.
Na kontinentech pozorujeme dlouhá, úzká pásma vysokých pohoří, která v řadě případů souvisí s pásy rozložení sopek a zemětřesných oblastí. Vrstvy takových pohoří jsou silně zvrásněny, rozlámány a někde přes sebe přesunuty i několik desítek kilometrů. Taková vysoká pohoří nemohla vzniknout jen pohybem (stoupáním a klesáním) pevninotvorným ale mohutným tangenciálním (tečným k zeměkouli) stlačovaným souvrství.
Tímto tangenciálním tlakem v kontinentálních blocích byly vytlačovány do výše usazeninové výplně hlubokých geosynklinách, které vroubily nebo oddělovaly od sebe jednotlivé starší a předchozími vrásněními zpevněné prahorní soubory (staré štíty a tabule _ platformy).
Štíty jsou stabilní (kratogenní) části pevnin, které během svého geol. Vývoje pomalu stoupají a jsou proto oblastmi trvalého odnosu svrchních zvětralých komplexů hornin. Tím je postupně odkrýván nejstarší podklad štítů tvořený obvykle intenzívně metamorfovanými horninami, prostoupenými intruzemi hlubinných vyvřelin. Pouze okraj štítů byl výjimečně zaplavován mělkým mořem. Nejdůležitějšímy štíty jsou Baltický, Kanadský, Brazilský, Africký, Sibiřský, Australský a Antarktický.
Staré platformy jsou nejstaršími jádry pevnin, kolem nichž narůstala mladší, z geosynklinál vyvrásněná souvrství. Některé platformy se v geol. Dobách zvedaly, jiné klesaly pod úroveň moře a byly zaplavovány mělkým (tzv. epikontinentálním) mořem. V obdobích intenzivních horotvorných pochodů vznikaly v platformě zlomy a platformy se rozpadaly na jednotlivé kry. Příkladem mohou být tabule Ruská, Indická a Čínská.
Největší horstva světa byla vyvrásněna a vyzvednuta tangenciálním tlakem – Himaláje, Alpy, Karpaty jiné horské masívy. Proto nazýváme tento tlak tlakem horotvorným a mluvíme o horotvorných pohybech.
Na rozdíl od pohybů pevninotvorných probíhají horotvorné pohyby v kratších geol. Obdobích. Horotvorné (tektonické) etapy tvoří základní mezníky v historii Země.
|
|
|
Zpět
Vytisknout aktuální stránku
Aktualizovat
Jan Kučera