|
| |
Co je to vulkanizmus?
Vulkanizmem neboli vulkanickou činností se rozumí magmatické pochody, při nichž magma dosáhne zemského povrchu, na který se buď vylévá za vzniku výlevných hornin nebo je explozí rozmetáno na různě velké vulkanické částice. Z nich vznikají následně pyroklastické horniny (tefra, tufy a tufity).
Vulkanizmus je časově i prostorově vázán, na horotvorné neboli orogenetické pochody, které se v průběhu geologické historie Země několikrát opakovaly. Podle vztahu k hlavní horotvorné fázi se rozlišuje vulkanizmus iniciální, subsekventní a finální. Každá fáze těchto vulkanických projevů je typická řadou znaků, mezi než patří např. geotektonická pozice, chemizmus a petrografický charakter vulkanitů.
Oblasti vulkanické činnosti
Dnes můžeme pozorovat výraznou vulkanickou činnost na okrajích litosferických desek, které se od sebe buď vzdalují (rifty) nebo kde dochází k jejich kolizi (subdukční zóny). Tento vulkanizmus je často doprovázen zemětřesením.
Celý pásemný systém současného aktivního vulkanizmu lze rozdělit do čtyř hlavních pásem:
• Tichooceánský (cirkumpacifický kruh), označovaný také jako "Ohnivý pás Pacifiku".
Probíhá od Kamčatky přes Kurily, Japonsko, Tchaj-wan a Filipíny, dále přes Maršalské a Karolínské ostrovy, východní část Nové Guineje, Šalamounovy ostrovy, Nové Hebridy a Nový Zéland do východní části Antarktidy. Odtud severním směrem přes Shetlandy a Orkneje do Patagonie a dále podél západního pobřeží Jižní a Severní Ameriky na Aljašku a Aleutské ostrovy. Typické jsou alkalicko-vápenaté horniny, všeobecně označované jako horniny pacifického typu, mající převážně charakter andezitů.
• Středomořsko-indonéský pruh
Probíhá od Azor a Kanárských ostrovů tředozemním mořem do Itálie (ostrovy Lipari, Etna, Vesuv), Egejským mořem (ostrov Santorin) do Turecka a odtud přes Kavkaz do Indie a Indonézie.
• Centrální pás Atlantiku
Má přibližně severo-jižní průběh. Převážně probíhá pod mořem, jen místy na něm vznikly ostrovy (Jan Mayen, Island, Faerörské ostrovy, Azory, Ascension, Kapverdy a Tristan da Cunha).
• Východní Afrika a Blízký východ
Toto vulkanické území probíhá na souši přes Keňu a Etiopii v podobě tektonického příkopu (východoafrický příkop), dále přes Rudé moře na Blízký východ.
Vulkanická činost však nemusí být vázána jen na okraje litosferických desek. Například v prostoru střední Evropy se vyskytuje z hlediska geologického stáří velmi mladý třetihorní vulkanizmus. Centra tohoto vulkanizmu lze spojit do dvou oblouků (severní a jižní), jejichž protažení má přibližně směr V-Z, tj. shodný s průběhem Alp. Výskyt těchto vulkanitů je spojen s hlubinnou tektonickou predispozicí, jejíž aktivita zřejmě souvisela s alpínskými horotvornými pochody. Oblasti tohoto třetihorního vulkanizmu se označují jako oblasti neovulkanitů. Na našem území k nim patří České středohoří a Doupovské hory, vázané na tektonické linie podkrušnohorského prolomu. Kromě těchto největších, existují i izolované sopky v různých regionálně-geologických jednotkách Českého masívu. Nejmladší z nich byly činné ještě ve čtvrtohorách (Komorní Hůrka u Františkových Lázní, sopky v okolí Bruntálu).
Geologická tělesa vznikající vulkanickou činností
K nejvýraznějším geologickým tělesům vznikajícím vulkanickou činností patří sopky, lávové proudy a příkrovy, vytlačené kupy a vypreparované sopouchy.
Sopky
Sopka je místo na povrchu zemském, kde vystupuje ze zemského nitra žhavotekuté magma - láva. Tvar, rozměr a charakter sopek jsou různé.
Podle způsobu vzniku můžeme sopky rozdělit na sopky:
1. Výlevné (efuzívní)
2. Výbušné (explozívní)
3. Smíšené neboli stratovulkány.
Podle prostředí výskytu je možné vyčlenit sopky kontinentální a mořské.
Na základě hlavních typů vulkanické činnosti nazvaných podle známých sopek se dělí na sopky typu:
1. Havaje (lávový typ)
2. Stromboli (stratovulkán)
3. Vulcana (stratovulkán s centrálním pněm)
4. Vesuvu (stratovulkán s dlouhými údobími klidu a zvlášť silnými výbuchy)
5. Mont Pelée (s vytlačenou jehlou)
Kromě uvedených typů existuje i mnoho sopek, které představují přechodné typy mezi některými z uvedených.
Podle odhadu je dnes na Zemi 430 činných sopek, které jsou rozsety podél hlavních světových tektonických linií (okraje litosferických desek).
Produkty vulkanické činnosti
Mezi produkty vulkanické činnosti patří láva, sopečná skla, pyroklastický materiál a produkty vulkanických exhalací.
Vytékající láva je žhavotekuté magma, které se dostává na povrch vulkanickou činností. Její viskozita je ovlivňována především obsahem SiO2 a teplotou. Čím je magma bohatší na SiO2 (kyselé magma), tím je viskóznější. Bazická magmata (chudá na SiO2) jsou tekutější. Se vzrůstající teplotou viskozita magmatu klesá. Teplota magmatu kyselého se zpravidla pohybuje okolo 800 až 900 oC a teplota bazického magmatu dosahuje hodnot až okolo 1300 oC. Vlastní láva může mít různou podobu. K nejznámějším typům láv patří např. provazovitá láva, na povrchu provazovitě zkroucena, nebo láva balvanitá, označovaná také jako láva aa, která vzniká rozlámáním kůry lávového proudu připomínající nakupené ledové kry na řece. Chůze po takovém lávovém poli je velmi obtížná. Podle obsahu plynů mohou být lávy kompaktní nebo pórovité (např. pemza).
Pyroklastický materiál - nezpevněný se označuje jako tefra a klasifikuje se podobně jako klastické sedimenty podle velikosti částic.Zpevněním tefry vznikají pyroklastické horniny označované souhrnně jako tufy. Jejich klasifikace je stejná a navíc je možné je charakterizovat petrografickou příslušností k výlevným horninám (např. ryolitový tuf, andezitový tuf). Usazením vulkanického materiálu ve vodě a smísením s terigenním klastickým matriálem vznikají tufity.
Kromě lávy a pyroklastik náleží k vulkanickým produktům i výrony plynů a par. Podle teploty a chemického složení se výrony plynů rozlišují na fumaroly, solfatary a mofety.
Jestliže jsou výrony CO2 vázané na deprese a údolí, vznikají známá místa, kde nastává smrt zadušením, např. psí jeskyně u Neapole. U nás jsou tyto výrony CO2 známé ze zbrašovských aragonitových jeskyní.
K postvulkanickým jevům patří také gejzíry a termální a minerální prameny a jejich usazeniny. Typickou oblastí s mnoha gejzíry je Yellowstonský národní park, Island a některá území v Japonsku. Termální vody se v těchto místech jímají a využívají jak k výrobě elektrické energie, tak i přímo k vyhřívání obytných budov.
Nejznáměšjší sopky kontinentů světa
Evropa:
1. Itálie
2. Francie
3. Ostatní sopky v Evropě
Afrika:
1. Sopky v Africe
Amerika:
1. severní Amerika
2. jižní Amerika
Asie:
1. Sopky v Asii
|
|
|
Zpět
Vytisknout aktuální stránku
Aktualizovat
Jan Kučera