Země je třetí planeta sluneční soustavy se střední vzdáleností od Slunce asi 1 au, zároveň největší terestrická planeta v soustavě a jediné planetární těleso,
na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Země vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený
satelit – Měsíc. Země obíhá kolem Slunce po elipse s velmi malou excentricitou dráhy. Země jako domovský svět lidstva má mnoho názvů v závislosti na národu,
mezi nejznámější patří název latinského původu Terra, či řecký název Gaia. Země je dynamická planeta, která se skládá z jednotlivých zemských sfér.
Jedná se o nedokonalou kouli s rovníkovým poloměrem cca 6 378,14 km (a průměrným poloměrem cca 6371,0 km), uprostřed se nachází malé pevné jádro obklopené
polotekutým vnějším jádrem, dále pak pláštěm a zemskou kůrou, která se dělí na oceánskou a kontinentální. Zemská kůra je tvořena litosférickými deskami,
které jsou v neustálém pohybu vlivem procesu nazývaného desková tektonika. Na povrchu Země se vyskytuje hydrosféra v podobě souvislého oceánu kapalné vody,
který zabírá přibližně 71 % zemského povrchu. Na velmi úzkém pásu rozhraní mezi litosférou a atmosférou se nachází biosféra, živý obal Země, který je tvořen
živými organismy. Jeho činností došlo k přeměně části litosféry na půdní obal Země, tzv. pedosféru. Celou planetu obklopuje hustá atmosféra tvořená převážně
dusíkem a kyslíkem, což jsou plyny vytvářející směs obvykle nazývanou jako vzduch.
Astronomický symbol Země sestává z kříže v kruhu, reprezentujícího poledník a rovník: 🜨; v jiných variantách je to královské jablko s křížem vysunutým nad kruh: : ♁. Kromě slov odvozených od Terra, jako je terestrický, obsahují pojmy vztahující se k Zemi také prefix telur- nebo tellur- (např. telurický, tellurit podle bohyně Tellūs) a geo- (např. geocentrický model, geologie). Planeta Země je domovským světem lidstva, které je na Zemi rozděleno do přibližně 200 nezávislých států. Tyto státy a v nich žijící národy a etnické skupiny jsou ve vzájemném působení prostřednictvím Organizace spojených národů, jiných mezinárodních organizací a mezistátních a mezinárodních aktivit jako jsou diplomacie, obchod, doprava, cestování a vědecká a kulturní výměna. Země vznikla podobně jako ostatní planety slunečního systému přibližně před 4,6 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy, tj. Slunce. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. Formování proto-Země trvalo zhruba 5 miliónů let. Vzájemné srážky planetesimál společně s teplem uvolněným z radioaktivních rozpadů roztavily větší část materiálu, který tvoří Zemi. Předpokládá se, že roztavený povrch se na planetě vyskytoval přibližně miliardu let. Po zformování protoplanety pokračovalo masivní bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku sluneční soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření, přetavování a přínos nového materiálu.
Je dokonce možné, že celý
povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu. Během této doby docházelo nejspíše i k diferenciaci pláště a jádra, když těžší prvky, jako např.
železo, klesaly vlivem gravitační diferenciace do středu planety. Došlo ke vzniku těžkého jádra a pláště a lehké prvky se zasloužily o vznik kůry. Kůra
začala vznikat jako první sféra, o čemž svědčí nálezy nejstarších hornin starých až 4 miliardy let. Uvnitř Země zůstala akumulovaná energie z předchozích
období doplňována rozpady radioaktivních látek. Teplo se postupně uvolňovalo do svrchních oblastí, což způsobilo vznik aktivního vulkanismu, tektonických
procesů a nejspíše i deskové tektoniky. Z rozsáhlých lávových oblastí se uvolňovalo značné množství plynů (vodní páry, oxidu uhličitého apod.), které se
přidalo k původní atmosféře tvořené převážně z vodíku a hélia. Během první miliardy let z atmosféry unikla převážná část vodíku a hélia, které si Země svojí
gravitací nedokázala udržet. Neustálé dopady komet zvyšovaly obsah vodní páry v atmosféře. Současně docházelo k poklesu teploty atmosféry,
která při poklesu přibližně na 300 °C umožnila vznik prvních výrazných srážek. Déšť se při dopadu na povrch okamžitě vypařil a v atmosféře opět zkondenzoval.
Celý cyklus se nesčetněkrát opakoval, až vznikly postupně oceány.
Země je, nejspíše jako ostatní terestrické planety, vnitřně diferencována na vnější křemíkovou pevnou kůru a vysoce viskózní plášť. K této diferenciaci došlo během roztavení materiálu v rané fázi jejího vzniku, kdy vlivem gravitace těžší prvky směřovaly do středu planety. Tento proces měl za následek vznik malého kompaktního vnitřního jádra – tzv. jadérka, které je dle současných poznatků nejspíše pevné a tvořené převážně železem (86,2 %) a niklem (7,25 %). Nad tímto pevným jádrem o poloměru 1278 km se nachází vnější jádro tvořené roztavenou polotekutou směsí železa, niklu, kobaltu a síry a zasahující do vzdálenosti 2900 km, kde je od zemského pláště odděleno Gutenbergovou diskontinuitou. Tekuté vnější jádro umožňuje existenci slabého magnetického pole vlivem konvekce jeho elektricky vodivého materiálu.
Z jádra se neustále uvolňuje značné množství akumulovaného tepla, které má za následek pohyb roztaveného materiálu v zemském tělese. Teplejší materiál ohřátý na rozhraní pláště a jádra začíná v podobě plášťových chocholů stoupat a dostávat se k povrchu. Na některých místech pak dochází k proražení litosférických desek a úniku magmatu skrz sopky a trhliny v oceánských deskách. Mnoho hornin, z nichž je zemská kůra tvořena, se vytvořilo před méně než 100 milióny let; nejstarší známé žíly minerálů jsou 4,4 miliardy let staré, což znamená, že Země měla pevnou kůru přinejmenším po tuto dobu.