Nedaleko od naší školy, na druhé straně magistrály, se rozkládá komplex nových budov. Jejich zajímavost nespočívá v tom, že jsou moderní, prostorné a slunné, ale v tom, že jsou kompletně bezbariérové a také tím, čemu slouží. Co že je to tak speciálního? Pomoc. V jedné z nich totiž sídlí organizace jménem Asistence o.s., která podporuje absolventy Jedličkova ústavu v zařazování se do každodenního života.
Prostředky, kterými Asistence o.s. dosahuje již zmíněné integrace jsou velice pestré. Organizují se výlety do přírody a za kulturou, návštěvy galerií, divadel, čajoven a volnočasové aktivity, jako například plavání. Důležitá je i pomoc při doučování žáků Jedličkova ústavu či při doprovodech (z domova na kurs, do práce, na hokej, apod.). A tak zatímco člověk někomu pomáhá, zároveň se i baví a něčemu přiučuje.
Asistence o.s. každého zaškolí a vysvětlí vše potřebné. Není tedy třeba se bát, že by byl člověk „vhozen do vody“ bez předchozí náležité přípravy. O tom, že strach opravdu není třeba, svědčí i fakt, že s Asistencí o.s. spolupracují čtyři letošní maturantky. Každá pomoc, byť zdánlivě maličká, jako je například doprovod jednou za měsíc, je vítána a potřebná. Studenti, kteří směřují na vysoké školy se zaměřením psychologie, speciální pedagogika či sociologie, si spoluprácí s Asistencí o.s. zvyšují své šance na přijetí, protože tímto získávají praxi. Nicméně všichni ostatní si mohou prohloubit své sociální cítění, trpělivost, rozšířit obzory a okruh přátel a v neposlední řadě se přesvědčit, že život s handicapem není tabu.
Uvidíte sami, s jakou milou odezvou a velkou vděčností se Vaše angažovanost setká! Přestaňme být lhostejní k tomu, co se děje v našem blízkém okolí.
Kontaktní osoba: Erik Čipera (erik@asistence.org)
Více informací možno získat v 6.A u Barbory Černíkové.
Komentáře
Tak, musím přiznat, že mě vstřícnost všech lidí z Asistence překvapila. Všichni jsou moc milí. Člověk na těch akcích nepomáhá jen postiženým lidem, ale i sobě!!!
Řekla bych, že věkové omezení pro dobrovolníky není (horní hranice stoprocentně ne, dolní by mohla teoreticky být 15), nicméně bych doporučovala napsat email ohledně této otázky Eriku Čiperovi. Jsem si jistá, že byste se, i kdybys byla mladší 15 let, nějak dohodli, protože Asistence je organizace maximálně vstřícná...
Je tam nějaké věkové omezení?
Naprosto souhlasím s Adélou. Jak já jsem se bála, když jsem šla poprvé doučovat jednoho kluka z gymplu Jedličkova ústavu! Nevěděla jsem, co mu budu říkat, jakým způsobem ho učit, jestli se mám jinak chovat nebo být strašně ohleduplná. Ale po pár minutách jsem na všechny tyhle věci zapomněla a bylo to podobné jako doučovat mojí kamarádku. Ty lidi mají přehled, ví, co se kolem nich děje, chtějí si povídat o tom, o čem si povídáme my. Když jsem s nimi, tak si říkam- co je vlastně normální? Kdo je normální? Někdo říká, že lidé s handicapem jsou nenormální?? V tom případě by to měl s nimi alespon jednou v životě zkusit.
Vážne- doporučuji!
To Jana: Karolína (6.A) a Kristýna Z. (4.D)
Bylo by možné zde uvést zmíněné 4 maturantky? Je mi jasné, že se to týká autorky článku (Báry) a předchozího příspěvku (Adély), ale kdo jsou ty další dvě? Dík!
Takovej snad motivační příspěvek..
..patřim mezi ty čtyři maturantky a postupně zjišťuju, že tohle je druh pomoci, kdy člověk neví, jestli víc pomáhá druhejm nebo sobě (pokud do toho jde kvůli pomoci druhejm). Bála jsem se, že ke svym novym kamarádům budu cítit lítost a budu od nich odcházet s pocitem marnosti a tak. Zatim to bylo vždy naopak. Ty lidi na člověka dokážou přenýst možná jinak nepoznatelný podoby radosti. Třeba bezmezná radost jedné slečny, se kterou jsem se snažila předjet kolegu na elektrickym vozíku...přes velkou námahu se mi to podařilo a k těžko srozumitelnym projevům radosti handicapované závodnice jsem se přidala s "we are the champions"...cítila jsem se fakt vítězně, víc než po kterymkoli doteď vyhranym zápase. A za své vítězství bych chtěla poděkovat Asistenci...:-)
