Pan profesor Král o svém zážitku píše: „Když se mne také jedna ze studentek našeho gymnázia, Adéla Zítková, zeptala, jestli bych se nezapojil do projektu Jedeme v tom s vámi a nenechal se do práce dovést na invalidním vozíku, napadlo mne nejdřív: žádný problém.“
Jeho prvotní nadšení však záhy vystřídal střízlivější názor: „Ve skutečnost však složitější byla. Především: stanice metra Anděl - centrum nového městského centra, jak by řekli vychloubační místní politici - postrádá bezbariérový vstup. Výtah pro invalidní vozíky nebo kočárky při jinak rozsáhlém přebudování jejího okolí postaven nebyl. A na I. P. Pavlova je situace stejná.“
Ovšem ani Kristýnina cesta nebyla bezproblémová. A to pomíjím fakt, že znamenala přijít do školy o hodinu později. „Bezbariérový autobus přijel, ale při nástupu se vyskytl problém. Nájezd byl vysoký a my se do autobusu dostávaly s velkými obtížemi. A taky dlouho. Najednou začal autobus zvonit na znamení, že už bude odjíždět a zavřely se dveře. Zmáčkly nás, byly jsme s nástupem totiž sotva v polovině. Lidi v autobuse se začali bouřit a adresovali mnohé nadávky směrem k řidiči, jedna paní mu šla dokonce vynadat.“
Svou zkušenost z ranní jízdy na vozíčku uzavírá pan profesor takto: „Zkušeností, které mi přinesla, si – a to myslím upřímně – opravdu vážím. Už plánovat trasu znamenalo pohlížet na město, ve kterém žiji, perspektivou potřeb vozíčkářů. A vlastní jízda prožitek jen prohloubila. I dříve jsem věděl, že mnohé stanice metra, hlavně ty starší a hlubší, nemají vstup pro člověka na invalidním křesle, teď ale vím (a budu si pamatovat), že jsou to i ty, které nejčastěji používám já a u kterých bych to nečekal – jsou přece důležité a používané mnoha dalšími lidmi. Po chodníku na Plzeňské chodím každý den, dříve jsem ale nevnímal, zda na něm jsou nájezdy pro vozík. Teď vím, že tam jsou (a budu si to pamatovat). Snad si také všimnu, jestli před ně lidé nestavějí kontejnery na odpadky nebo jiné překážky – vyhnout se jim, i to již znám z vlastní zkušenosti, není jednoduché. Ostatně, nájezdy: na naší trase byly (snad s jedinou výjimkou) všude. A to je jistě pozitivní. Ještě pozitivněji na mne ale působilo, že jsem měl po cestě společnost. Chvála těm, kdo asistenty dělají, náleží i proto, že poskytují druhým svou blízkost, smím-li se vyjádřit poněkud pateticky. Konec konců možnost trávit smysluplně čas s druhými přispívá k tomu, že se lidé do různých dobrovolnických aktivit rádi zapojují.
Na závěr bych rád připojil krátkou poznámku. Pro mne samotného jeden z obzvláště důležitých zážitků spočívá v tom, že jsem si všimnul, čeho všeho si obvykle vůbec nevšímám. Snad mi to pomůže, abych své nevšímavosti lépe čelil.“
Celé texty se zkušeností pana profesora Krále a Kristýny Zámečníkové (a mnohých dalších) jsou k dispozici na www.asistence.org/jedeme.php
Účast na projektu přislíbil i pan ředitel Jaroslav Mervínský a pan profesor Aleš Imramovský. Do projektu se můžete stále ještě přihlásit (osobně u mě – Báry Černíkové v 6.A anebo emailem cerni.bar@centrum.cz).
Oběma účastníkům moc děkuji a těším se na další zájemce!