Gymnázium Praha 4, Na Vítězné pláni (Vítězná pláň)


Skrytý nadpis

Články z intranetu...

Vyhledávání

Pan ředitel v tom jede...

Náš pan ředitel se stejně jako různí politici (např. Kateřina Jacques, Táňa Fišerová) , herci (např. Jaroslav Dušek, Petr Čtvrtníček, Jiří Macháček), zpěváci (např. Daniel Hůlka, Michael Kocáb) a jiní významní, zajímaví, ale i úplně obyčejní lidé zúčastnil projektu občanského sdružení Asistence "Jedeme v tom s vámi", který se snaží upozornit na problematiku bariér v současné Praze...

Tuto a další zkušenosti z cestováním na vozíku naleznete na http://asistence.org/jedeme.php 
Rád bych touto cestou poděkoval panu řediteli za ochotu s jako se projektu účastnil.

Jeho zkušenost:

Cesta z Malešic až na Vyšehrad MHD a potom na vozíku Na Vítěznou pláň

Čtvrtek ráno
6:55 Zvoní telefon: „Kde to přesně je? Nemůžeme to najít.“
Popisuji cestu a zároveň jdu naproti.
Už je vidím.
Před sebou tlačí prázdné křeslo.
„Dobrý den,“ povídám a usedám do křesla.
„Zapomněl jsem vám říct, abyste si vzal deku. Na křesle je zima.“
„Snad to nebude tak zlé,“ kontruji a myslím si své.
Vyrážíme.

7:07 Autobus zastavuje na stanici. Naštěstí je nízkopodlažní a mým průvodcům tak nedělá potíže mne dostat dovnitř. Není plno a ostatní nás respektují. Povídáme si o všem možném, ale hlavně o vozíčkářích. O čem jiném bychom také v této situaci měli hovořit.

7:13 Zastavujeme u metra. Na obzoru je první drobný problém. Mají tu výtah? Nebo plošinu? A kde? Máme štěstí, plošina je umístěna u hlavního schodiště. Poprvé se vezu na plošině. Vlastně dnes dělám všechno tak nějak poprvé. Snažím se to „vnímat“ a udělat si obrázek, představu, získat zkušenost. Plošina jede ukrutně pomalu. Musím přehodnotit své priority. Je to zvláštní, ale svět se zpomaluje. Máme čas povídat, máme čas pozorovat spěch a „splašený, zblázněný život“ kolem sebe. 

7:22 Přijíždí metro. Ani tady nečiní mým průvodcům potíže mne dostat do vozu. Než najedeme, je prostor u dveří prázdný pro nás. Fotíme se. Povídáme. Metro jede stejně rychle jako vždy, ale mám pocit, že se stalo nějaké vánoční kouzlo, jako by Santa, či Děda M mi rozšířil pohled. Vidím toho mnohem víc a jakoby zpomaleně. Zvláštní situace.

7:33 jsme na stanici Muzeum. Míříme na konec nástupiště. Jinam, než jsem zvyklý. Přijíždíme k výtahu, o němž jsem neměl ani tušení. Za ty roky, co tu jezdím, jsem si ho nikdy nevšiml. Ale zřejmě jsem byl sám, protože výtah se otevřel a vyšlo několik mladých, dobře oblečených a ZDRAVÝCH lidí. Nechtělo se jim chodit tak daleko ke vchodu do stanice. Trochu mne z toho mrazí. Úplně ztuhnu, když vyjedeme na povrch. Otevřou se dveře. Ještě je stále tma, ale ve světlech pouličních lamp vidíme ještě větší skupinu mladých, spokojených, šťastných a ZDRAVÝCH lidí, kterak se dere do výtahu a nás zcela ignoruje. Že bych to špatně chápal? Možná byl postaven pro ně a jaksi navíc na něj byla přidána ta tabulka o vozíčkářích a matkách s kočárky…

Překvapením není konec. Rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že jsme na Vinohradská téměř za Muzeem. Do vestibulu trasy C je to pěkný kus. Výtah je až na Wilsonově ulici před budovou bývalého FS (Svobodné Evropy). Začíná mi být zima. Ještě že mí průvodci mají zkušenosti. Já bych se tu jako vozíčkář vůbec nevyznal. A to už žiju v hlavním městě 33 let.
Přejíždíme radiálu – páteř dopravy. Jsou tu sice snížené nájezdy na chodníky, ale pouze částečně (uf, to to drncá) a ne všude (to už začíná být i rizikové). Nabývám přesvědčení, že pokud bych byl sám, určitě bych to nezvládl.

Konečně jsme u výtahu. Už mě nepřekvapuje, že tu opět narážíme na mladé a zdravé. Nějak to k nám Čechům asi patří. Sjíždíme na nástupiště. Tady to vypadá normálně. Povídáme a já rozmrzám.

7:36 Jsme na Vyšehradě. Ouha, na protilehlé straně. Tam kde z metra vyjíždějí vozíčkáři do Jedličkova ústavu. Tady se na bezbariérový přístup myslelo už na začátku. Schody objíždíme parkem a já zjišťuji, že není všechno takové, jak se zdá. Ačkoliv je to pro vozíčkáře hlavní a jediná trasa, asfaltová cesta je hrbolatá a rozbitá. Tady se nikdo z „celebrit“ asi neprojel. Cvakám zuby a to nejen zimou.

Konečně jsme v ulici Na Pankráci. Dřív to sjet nešlo, všude jsou schody. Míříme k tradiční cestě vozíčkářů pod radiálu v ulici 5. května. Tady jsou do podchodu také sjezdy a nemusíme po schodech.
Už jsme skoro u školy. Jenom na kruháči zabočit, pak rovně ke škole, přejít, vlastně přejet ulici Na Vítězné pláni a … 

7:50 Okružní jízda Prahou končí. Sjedeme z chodníku (drnc), vyjedeme na chodník (drnc), otevřít dveře do foyeru a 10 schodů k vrátnici. Mí průvodci mne bravurně vytáhnou nahoru.

Zimou už jsem modrý. Budu rozmrzat celé dopoledne. Cesta, kterou zvládám denně za 20 minut a nestačím ani vychladnout, se protáhla na minut 55. A byla zajímavá. Viděl jsem sounáležitost, ale také lhostejnost, viděl jsem ochotu pomoci i zneužití pomůcek pro postižené. Viděl jsem snahu jednotlivců i malou ochotu „úřadů“ něco udělat. Něco, co by bylo opravdu radikální a co by OPRAVDU pomohlo. Možná by to stálo moc peněz. Desítky a stovky tisíc. Ale to by se skutečně v tom mnoha miliardovém pražském rozpočtu nedalo něco vyšetřit? Možná by ti „správní“ museli jezdit vozíčkem hromadnou dopravou častěji, než jen před volbami…
 

05.12.2008 - Autor: Michal Jokeš