Gymnázium Praha 4, Na Vítězné pláni (Vítězná pláň)


Skrytý nadpis

Články z intranetu...

Vyhledávání

POLSKO 2010

Mezipředmětová exkurze GVP: Náchod-Vratislav-Katovice-Krakov-Osvětim-Vělička“
Termín: 26.-31.10. 2010
Třídy: výběr maturitních ročníků
Doprava: BUS
Ubytování: rekreační ubytovna, studentský hostel
Předmětové pokrytí: literatura, filosofie, fyzika, dějepis (Lukáš Mathé, Matěj Král, Martin Vlach, Petr Svoboda)

Letos jelo téměř padesát studentů v doprovodu čtyř mladých profesorů (P. Svoboda, M. Vlach,temer vsichni vyletnici M.Král, L. Mathé), kteří byli odhodláni podělit se o všechny vědomosti v nich dřímající. Byli urputní a odhodlaní – někdy se stávalo, že třímali v ruce mikrofon déle než hodinu a přednášeli, aniž by je odradil ubohý počet posluchačů, tedy zpravidla těch, kteří za jízdy autobusem neusnuli. Informační tok byl intenzivní, proudil k nám ze čtyř oborů – historie, literatura, filosofie a fyzika. Každý z profesorů vytrhl z toho svého téma, které se týkalo konkrétního místa či události, a zasvětil nás do něj. Domnívám se, že se všichni své role zhostili důstojně a nořili se takříkajíc do hloubky. Excesy a peripetie, jichž nebylo mnoho, avšak některé se vyskytly, snášeli statečně a nestávali se zahořklými. Ostatně statečnost lze ocenit i na straně studentů – mohu letmo zmínit velmi dobrodružnou večerní cestu na Jiráskovu chatu z bunkru Kahan, to na kahánku měli všichni. Každopádně jsme díky vzájemnému respektu, pochopení a jisté míře přátelství prožili smysluplnou a obohacující exkurzi.

auschwitzZa hlavní cíl naší cesty lze považovat Osvětim, na niž byl kladen největší důraz. Kromě výkladu průvodkyň jsme mnoho vyslechli také z úst pánů profesorů. Prof. Svoboda si připravil zasvěcený výklad historických faktů a souvislostí, prof. Mathé vybral autory, jejichž život Osvětim zasáhla, a četl ukázky z jejich textů, prof. Král nastolil morální a etická hlediska snažící se nahlédnout na to, jak a proč mohlo dojít k tomu, k čemu došlo, a prof. Vlach nás mimo jiné zasvětil do složení a původu látky Cyklon B, jež posloužila jako vražedná zbraň nacistů. Nemá valný smysl snažit se něco konkrétního sdělit. V Auschwitzu jsme strávili asi šest hodin a já si netroufám pouštět se do pojednání o tom, co jsme spatřili. Každý nejspíš může vyprávět sám za sebe – já mohu říci, že nutkání pokleknout a pokořit se bylo stále přítomné a silné. V knize Konec civilizace Aldouse Huxleyho jedna z postav, divoch John, říká, že se jednou postavil ke skále s rukama roztaženýma jako Ježíš na kříži, protože chtěl vědět, „jaké to je, být ukřižován. Viset tam na slunci…Protože jsem cítil, že to musím udělat. Když to Ježíš mohl vydržet.“ Domnívám se, že každý v sobě pocítil něco podobně silného, ale pocit samozřejmě není to jediné, co si s sebou člověk odnáší. Je dobře, že jsme odtud „jen“ neodjeli a jednoduše ten den neuzavřeli, o což se přičinili profesoři, kteří se k tématu neustále vraceli. Prof. Mathé četl literární ukázky – z knihy Noc od Elieho Wiesela předčítal přímo v Auschwitzu, později představil německy píšícího básníka Paula Celana, jehož báseň Fuga smrti nám poskytl nejen v několika překladech, ale i v německém originále. V autobuse jsme zhlédli dokument, v němž jsme se setkali s výpověďmi lidí, jejichž osudy byly více či méně poznamenány holocaustem. Dobrovolníci se v Krakově zúčastnili semináře profesorů Krále a Mathé, na němž se pod dojmem tří textů rozvíjela diskuse. Všichni jsme také vyplnili sebezpytující dotazník vytvořený prof. Králem. Zkrátka byli jsme vedeni směrem, který nás nutil zamýšlet se.

vratislav

A objevovali jsme Polsko. Jeden den jsme pobyli ve městě Vratislav, jímž nás provedl mladý Polák mluvící česky, což bylo nesmírně půvabné. Skoro stejně půvabné jako snaha profesora Mathé mluvit s Poláky polsky – to mu slouží ke cti, tuplem když tyto pokusy byly povětšinou úspěšné. Od něj jsme také vyslechli krátký exkurz do polského jazyka - dozvěděli jsme se například to, že slovo sklep znamená obchod, zatímco „náš“ sklep se řekne pivnice. Ostatně my, studenti, jsme s místními mluvili spíše česky a téměř vždy jsme se dočkali odezvy. Nemohu jinak než se uchylovat k subjektivním soudům – jedním z nich je zdání, že Poláci jsou, jak se říká, dobří lidé. Byli otevření a přátelští. Pro nás snad mohlo být zarážející jejich všudypřítomné vlastenectví, kterým jako by byli neustále obtěžkáni, podobně jako vírou. Při prohlídce Wawelu z průvodkyně čišel uvědomělý vlastenecký cit. Můžeme říct: To je jedna z mnoha, ale co víš o ostatních? Je pravda, že to není nic jiného než můj dojem. Ale když člověk spatří jejich mši, je uhranut. Jedné takové jsme byli svědky v Čenstochové, což je poutní místo, duchovní centrum Polska, jehož ikonou je Černá Madona. Lidé klečeli s naprosto samozřejmou pokorou. Líčit tu dojmy by bylo bezpředmětné, asi se nedají předat. Dost možná, že ten pocit, který mě provázel i v Krakově, tj. pocit jakési „obtěžkanosti“ tohoto národa, se násobil s vědomím, jakou historií si Poláci prošli. Ve své podstatě bych o ní byla schopna říct velice málo, ale jsou fakta, která sama o sobě vypovídají o „nátuře“ národa – zevrubná obrana země v nevyrovnaném konfliktu s Ruskem v letech 1919-21, snaha bránit se v roce 1939, Varšavské povstání v roce 1944… Jako by to bylo cítit.

krakovKrakov je překrásný. Díky aktivitě, kterou nám přichystali profesoři, jsme poznali město úplně sami. Zatímco oni seděli u piva v jedné z krakovských krčem, my jsme v rámci soutěže typu „kdo najde dřív a víc“ po skupinkách obráželi městské pamětihodnosti s částečně slepou mapou v ruce. Byla tma, v ní krásný noční Krakov a pak posezení ve zmíněné krčmě, kde soutěž vrcholila kvízem. Vše se zdá být tak pěkně spořádané – abych nemátla a zároveň kohokoli nekompromitovala, uvedu pouze, že večery probíhaly v souladu s plnoletostí nás všech, tedy svobodně a odpovědně. V Krakově jsme strávili tři dny. Prohlédli jsme si Wawel, královský palác, v němž je toho mnoho – podstatné jsou hroby významných Poláků, kupříkladu Pilsudského, Kaczinského či Mickiewicze. Navštívili jsme Jagellonskou universitu, soupeřku naší Karlovy, pro což je příznačný jakýsi pseudo–orlojík, který (odpusťte, Poláci) působí ve srovnání s naším poněkud směšně. Prošli jsme židovskouvzdy pripraven čtvrtí Kaziměř, v níž jsme z úst průvodkyň vyslechli fakta týkající se polských Židů, a navštívili některé synagogy (všichni pánové musejí mít pokrývku hlavy – takže většina si vypůjčila jarmulky, až na profesora Svobodu, který uvítal rádiovku). Na cestě do továrny Oskara Schindlera jsme pak míjeli početnou skupinu Židů – cizinců, kteří přijeli do Krakova „na šabat“. Vešli jsme také do Mariánského kostela, jehož dominantou je rozkládací malovaný oltář ze dřeva – někteří šikovní studenti si o něm vyslechli povídání španělského průvodce. Zkrátka program byl bohatý a někdy jsme sotva poobědvali – třeba první den, který jsme strávili ještě v Čechách. Z Náchoda, v němž jsme se zastavili, abychom nadýchali jeho zbaběleckou atmosféru, jsme zajeli do Ratibořic, místa nerozlučně spjatého s životem naší paní Boženy Němcové a prošli jsme se Babiččiným údolím. Záhy jsme se posunuli v době a navštívili dva bunkry – Dobrošov a Kahan III. Byla zima, taková, že pan profesor Král (kterého bys nerozlišil od studenta nebýt těch vousů) neustále hopsal, aby se zahřál. Děvčata běžně navlíkala pod kalhoty punčochy. O to milejší pak bylo dorazit do hotelového pokoje. Vystřídali jsme tři a všechny byly příjemné – škoda jen, že ten krakovský, v němž jsme pobyli nejdéle, byl pohodlný nejméně.Výpravu jsme završili návštěvou solných dolů ve Věličce, které jsou se svým jezerem a kaplí samozřejmě majestátní, ale největším zážitkem bývá ten neobyčejně rychlý výtah pro horníky.

Cesta do Prahy proběhla v klidu a míru – pan řidič, vskutku svérázná persóna s oblibou hlasitě projevující svůj názor, se osvědčil jako spolehlivý a schopný. Jen jedna věc výrazně narušila jinak plynulou jízdu. V puštěném rádiu hlásili zprávu o tom, že generální zkoušku státních maturit neudělala třetina studentů. Všichni, kteří to zaslechli, se naklonili dopředu s ušima nastraženýma a s napjatými výrazy ve tvářích, když v tu chvíli BUCH!, obrovská rána, a zahlédli jsme jen buclatý hnědý flek, těžce dopadnuvší na čelní sklo a v mžiku se odkutálevší kamsi vlevo. Bažant. Na skle se vytvořil pavouk.

21.11.2010 - Autor: Kristýna Večeřová