Gymnázium Praha 4, Na Vítězné pláni (Vítězná pláň)


Skrytý nadpis

Články z intranetu...

Vyhledávání

Řecko 2011

Mezi třiadvacátým zářím a druhým říjnem scházelo ve zdech našeho gymnázia třicet osm studentů z různých ročníků a tříd. Ti se spolu s profesorkami Šponarovou, Drahotovou, Hnízdovou a Šoulovou a panem Drahotou vydali na jih do v poslední době tolik diskutovaného Řecka. Jelikož jsem mezi nimi byla i já, mohu vás, kteří jste si mezitím tady v útulném vnitrozemí vychutnávali babí léto, zpravit alespoň o některých krásách, které jsme spatřili. Nejeli jsme totiž stíhat slunce, abychom se ještě na chvíli zdánlivě vrátili zpět do objetí léta; naše cíle byly utopené mnohem hlouběji v minulosti, téměř výhradně (jak jinak) v době antické.

Téměř dvoudenní cesta přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Makedonii byla náročná nejen pro naše nohy, krky a kostrče, ale i nervy, neboť přejezdy některých hranic neprobíhaly tak hladce, jak bych třeba já (jako cestovatel začátečník) byla předpokládala; ať už jsme si to zavinili sami, nebo jsme narazili na celníka, jemuž patrně nepřipadalo jeho běžné platové ohodnocení dostačující. Naše ztráty byly ale nakonec minimální, byli jsme nuceni vzdát se jen jednoho studenta, který byl ale druhého dne večer nahrazen dorazivší slečnou. Počet jsme tedy udrželi konstantní…
Téhož dne, jehož ráno nás zastihlo ještě kdesi v Makedonii, jsme si stihli prohlédnout první pamětihodnosti – poměrně nedávno objevené hrobky ve Vergině, kde mimo jiné naposledy spočinul Filip II. Makedonský, pozůstatky města Dion zničeného zemětřesením (snad se bohům zprotivily obdivné pohledy obyvatel upřené k impozantnímu Olympu) a památník bitvy u Thermopyl. Takto jsme se tedy naladili na strunu celého následujícího týdne ještě předtím, než jsme spatřili naše ubytování v malé přímořské Arkitse, kde o nás po celou dobu pečovali manželé Čolasovi.


Dion

V neděli jsme si, jak se sluší, řádně odpočinuli – po prohlídce blízkého okolí letoviska (které samozřejmě nepostrádá vlastní malé muzeum) nám bylo povoleno vrhnout se do moře a kdo nechtěl, nemusel z něj vylézt téměř až do večeře. Kdo se však nechal ukolébat poklidným odpolednem, chybil, neboť nástupem do autobusu dalšího dne v pět hodin ráno započala slibovaná smršť poznávání. Rozespalí a při jízdě nezřídka klímající jsme byli vtaženi do víru historie, umění a neustále se hromadících dojmů, z něhož jsme se vyprostili (neradi, troufám si tvrdit) až v den návratu.
S fakty o navštěvovaných lokalitách nás vždy v autobuse seznámil jeden z našich spolužáků; paní profesorky se ovšem mikrofonu chápaly se zřetelně větším nadšením a nikdy nezapomněly doplnit, co bylo třeba. O kolik plošší a neuchopitelnější by však všechna ta sdělení byla, kdybychom nebyli tam… Jak málo živoucí by byla slova o někdejší slávě Mykén, kdyby nás nebyl šlehl přes tvář vítr ženoucí se přes jejich trosky; jak mrtvolně tiché by se zdálo divadlo v Epidauru, kdyby k nám na tribuny z jeho středu nebyli promluvili naši spolužáci; jak vzdálená by mohla být antická fascinace osudem, kdybychom nebyli stanuli v magických Delfách na úbočí Parnasu; jak těžko bychom pocítili sílu pohanské víry, kdybychom nebyli mohli vzhlédnout ke zbytkům kdysi tak skvostných, i dnes však stále impozantních chrámů… Snad každý byl alespoň některým z navštívených míst zasažen velmi hluboce – ať už to byly zbytky prostopášného Korintu s dominantním Apollonových chrámem, uspěchané bludiště Athén, které člověka láká, už když na něj hledí z bezpečné výše u Akropole, či třeba izolovaný, překrásný a vskutku božským klidem a pokorou dýchající klášter Ossios Loukas.


Ossios Loukas

Do paměti se nám ovšem nezapsali jen tiší svědci mnoho staletí vzdálených dob. Řecko není muzeum s pohledem stále obráceným zpět, je to země plná bezprostředních, zvědavých a čilých lidí (ovšem ne od tří do šesti, povinnou siestu se neopováží rušit ani všudypřítomní toulaví psi), země kontrastu mezi liduprázdnými údolíčky rozkrájenými na malá pole a zmateně se hemžícími, všemožnými národnostmi obývanými Athénami, země silnic lemovaných pomníčky těch, kterým chyběla soudnost nebo štěstí, země přímořských městeček s jednou restaurací vedle druhé, země, ve který si každý najde svůj milý koutek, vydá-li se správným směrem.
Týden kolem nás podle proklouzl, náhle jsme leželi v termálních pramenech na pobřeží Euboi a před námi byl den odjezdu. Bohatší nejen duševně, ale i o suvenýry a plody všeho druhu jsme se vydali zpět; jako poslední památka nás čekaly kláštery v Meteoře tyčící se nedobytně na vysokých, strmých skalách. Pak už jsme se vymotali z chundelatých řeckých kopců a začali se rychle rozpomínat na protestující kostrče a krky. Teď už nám ale alespoň mohlo být útěchou vědomí, že tento výlet za každý rozbolavělý sval bezesporu stál.


Meteora

 

20.11.2011 - Autor: Zuzana Prokopová