Gymnázium Praha 4, Na Vítězné pláni (Vítězná pláň)


Skrytý nadpis

Články z intranetu...

Vyhledávání

Auschwitz, Krakow, Wieliczka – smrt, strach a temnota

Březnová exkurze maturitních a předmaturitních ročníků se nenesla v duchu zábavy, jak to normálně bývá. Navštívili jsme převážně místa, na kterých totiž nic úsměvného nebylo.

Není všem dnům konec
Zorganizovat výlet do nechvalně známého komplexu táborů Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) měl tým pana profesora Svobody v plánu už na podzim loňského roku. Exkurze se tehdy nakonec nekonala, ale k naší radosti nebyla úplně zrušena, jen přesunuta na chladný březen. A tak jsme si museli kromě pevných nervů zabalit i teplé oblečení.

Pohraniční stráž
Ve čtvrtek 14. 3. v odpoledních hodinách pod velením profesorů v sestavě Svoboda, Vlach, Žíla a Mathé nastupujeme do autobusu a vyrážíme směr Hranice na Moravě. Po několikahodinové cestě zastavujeme u jakési armádní ubytovny, kde máme strávit noc. K našemu překvapení jsou tamní pokoje lepší než ve většině hostelů. Jediná černá tečka na prvním dni je, že jakási místní forma pohraniční moravské stráže zabavila jednomu ze studentů všechny peníze. Objímat se s Romy se zřejmě nevyplácí.

Když někdy je smrt řemeslem…
Další den ráno dorážíme do Osvětimi. Při příjezdu se mi to zdá jako normální město, jakých v každé zemi najdete stovky. Rodinné domy, obchody… Pak nás ale pan profesor Svoboda upozorňuje, že je to celé jeden velký hřbitov. Všude je popel. Ať šlápneme kamkoliv, šlápneme na duši některého z lidí, kterého jeho náboženská, etnická nebo sociální příslušnost stála život.
  Kolem nás chodí desítky skupin, pár z nich s izraelskými vlajkami, které se přišly podívat na hrůznou památku místa, kde práce osvobozovala. Osvobozovala od majetku, rodiny, naděje, života. I když vzduch již není zaplněn černým dýmem z krematorií, stále v něm cosi je. Stále je v něm atmosféra strachu a smrti, je zaplněn pocity návštěvníků a nevěřícnými slovy nad zvěrstvy, která se tu děla.
  Dostáváme sluchátka a paní, která nás skrz mikrofon bude provádět celým táborem. Procházíme branou s nápisem „Arbeit macht frei“ a vstupujeme mezi desítky budov, kde každá měla jiný účel. V jedné byla nemocnice, v druhé spali SS-mani, v další probíhaly soudy a venku se pak odsouzení stříleli.
  Dnes ale všechny budovy slouží naštěstí jen jako památka. Ve většině z nich jsou relikty po vězních – kufry, šperky, brýle, umělé ruce, nohy, v další i dětské boty… a vlasy. Jedna vitrína je plná lidských vlasů, které nacisté prodávali na výrobu všeho možného.
  Vystavené jsou zde taky desítky prázdných plechovek od Cyklonu B – plynu, který byl pouštěn ve sprchách a měl zapříčinit „humánní smrt“, i když tento pojem je v místním prostředí dost nesmyslný.
  Paní průvodkyně nás bere i do posledního stojícího osvětimského krematoria, všechny ostatní byly zbořeny buď Němci, nebo Rusy. Zdrcujícím zjištěním pro nás je, že i krematoria byla obsluhována převážně Židy, aby jejich utrpení bylo ještě větší.

…a někdy je smrt jistotou
Poté přejíždíme do Auschwitz II. – Birkenau, druhé části komplexu, který byl postaven, když se do Auschwitz I. už vězni nevešli. Přímo do centra tábora byly později zavedeny koleje, aby Němci neztráceli čas s převážením lidí z jedné části tábora do druhé.
Ale ani přežití transportu smrti neznamenalo život. Při následné selekci bylo sedmdesát pět procent lidí ihned posláno do plynu. Ostatní museli přežívat v podmínkách ve většině případů neslučitelných se životem.
Je asi mínus deset stupňů a na pláni, která Březinku tvoří, fouká velmi studený vítr. Mám na sobě několik vrstev oblečení a přesto je mi zima. Radši si ani nechci představovat, jak muselo být těm, kteří prošli selekcí.
  Průvodkyně nám ukazuje dřevěné budovy, ve kterých vězni spali, často za zvuků pískotu myší, se kterými se museli prát o těch pár kousků chleba, které dostali. Ani na tento boj často nezbývala síla, takže při pracích lidé umírali na únavu a podvýživu. Ale aby počty vězňů seděli, ti, co přežili, museli své mrtvé spoluvězně odnést zpět do tábora. Když počty neseděly, stálo se venku třeba i celý den, dokud vše nevycházelo, jak mělo.
  Posledního pohledu na Březinku se nám dostává z věže nad vstupní branou, ze které je vidět na poslední zbytky místa Smrti. Člověk se nedokáže ubránit temným myšlenkám a klade si otázku „Jak mohl někdo něco takového dopustit?“, ale odpověď je i po těch letech stále v nedohlednu.
Pak už nasedáme do autobusu a odjíždíme do Krakowa, kde se za temnoty večera rozcházíme každý svou cestou, dokud není čas nasednout do autobusu a složit hlavu v naší ubytovně.

Polský Pražský hrad
Další ráno jedeme opět do centra Krakowa, kde máme zařízenou prohlídku Wawelu, což je místní obdoba našeho Pražského hradu. Součástí je i velká katedrála, kde mezi velkými osobami polské historie leží i bývalý prezident Lech Kaczyński se svojí ženou, k jejichž hrobce se lidé k mému překvapení chodí i modlit. Z velké části je Wawel (a i jiná místa a památky v Polsku) zasvěcen polskému rodákovi jménem Karol Jósef Wojtyla, později známý jako papež Jan Pavel II.
  Paní průvodkyně, která naštěstí mluví česky, nás zasvěcuje do důležitosti polského národa při formování tváře Evropy, dozvídáme se o kontinuitě polských dějin, jejich geopolitických problémech, ale sem tam nám naši profesoři sdělí, že ne všechno, co paní říká, můžeme brát tak vážně.
  Nechybí ani další z předmětů „dotkni se a budeš mít štěstí“, kterých je po světě na stovky, tentokrát je to Wawelský zvon.
Po Wawelu nás kromě Krakovské univerzity, která se může pyšnit jménem Mikuláše Koperníka, čeká Schindlerova fabryka, budova v centru bývalého krakovského ghetta, kde Oskar Schindler zaměstnával židy, aby nemuseli do transportu smrti. Nyní jsou prostory továrny zasvěceny vzpomínce na zločiny proti lidskosti, protože v budově vzniklo velké muzeum nejenom Schindlerových obdivuhodných činů, ale i ghetta a německé okupace jako takové. Fabrika je bohužel nad rámec našich časových možností, a tak musíme poslední část jen rychle proběhnout, což mě mrzí, ale co se dá dělat.
  Večer je opět rozchod v centru Krakowa, takže se do postelí dostáváme až v pozdních hodinách, za zvuků silného březnového větru.

Doly jako z Pána prstenů
V neděli ráno se loučíme s Krakowem a opět vyrážíme na cestu. Naší první zastávkou je kostel sv. Michala ve Skalce, který je taktéž pro Poláky velmi důležitý, neboť zde byl roku 1079 zabit polský patron Stanislav I. a to nikým jiným než tehdejším králem Boleslavem II. Smělým.
  Co mě ale na celém kostele nejvíc překvapilo, byl způsob, jakým byl modernizován. Při zpěvu během mše nikdo nedrží v ruce Bibli, ale text modlitby je zobrazován na televizi přidělané na jednom ze sloupů, na kterých jsou také reproduktory, aby byl zpěv faráře dobře slyšet. No budiž…
  Poslední den je ale hlavně ve znamení solných dolů Wieliczka, kde máme domluvenou prohlídku v polštině. Naštěstí pan profesor Žíla je zkušený překladatel, takže co nepochytíme sami, tak nám objasní on.
  Wieliczka je komplex 300 kilometrů dlouhých chodeb, kde se od 13. století těžila sůl, dokud nebyly všechny použitelné Žíly využity. Poláci ale nenechali vytvořenou díru v zemi jen tak, ale předělali ji na obří podzemní muzeum, které ukazuje, jak úmorná byla a je práce v dolech.
  Kromě ukázek tehdejších prací pomocí techniky také předvádějí simulaci řízených výbuchů nebezpečného metanu, vytahování vozíků se solí nebo i nádhernou akustiku místa, když nám za doprovodu světelných a zvukových efektů pustili jednu z Chopinových skladeb.
  Nejzajímavější část prohlídky ale bylo zjištění, že komplex chodeb a jeskyní tvoří vlastně jedno veliké „město“, kterému nechybí ani velká síň, kde se konají bály, nebo modlitebna s Ježíšem na kříži, ale ani známé obrazy jako Poslední večeře (samozřejmě všechno ze soli).
  Nebyl jsem jediný, komu celý komplex připomněl trpasličí města z Tolkienových děl a později i filmů o Jednom prstenu, takže pro mě vlastně nebylo žádným překvapivým zjištěním, že zde Hobita autor opravdu psal.
  Po několikahodinové exkurzi a bloudění v dolech konečně vyjíždíme o více než sto metrů, tedy konečně na povrch a pod paprsky slunečního svitu. Tím pro nás, bohužel, třídenní výlet končí, nasedáme do autobusu a s hlavami plnými vzpomínek vyrážíme na cestu ku Praze, kam dorážíme v pozdních nočních hodinách.


Jako podklady pro tento článek byly kromě vlastních zážitků autora také použity deníkové záznamy cestovatele, historika, básníka a hlavně studenta naší školy Otmara Beneše.
Foto ke článku poskytla Kristýna Loušová.

01.04.2013 - Autor: Tomáš Nováček