Gymnázium Praha 4, Na Vítězné pláni (Vítězná pláň)


Skrytý nadpis

Články z intranetu...

Vyhledávání

Merci Paříži!

 Na, dalo by se říci, začátku letošního školního roku jsme se vydali v doprovodu profesorek Heleny Vondráčkové a jejího Vládíka, Ireny Bártové a Evy Mišíkové poznávat krásy, klady i zápory Paříže… Jak jsme se ve dnech 27.9. – 4.10. 2014 prodírali ve dne i v noci pařížskými ulicemi, metrem a jeho nástrahami, muzei a dalšími krásnými místy se dozvíte když budete číst dál… :)

 „Bude to pecka!“ řekli jsme si, když jsme se dozvěděli o tom, že Paříž vyjde. A pecka to byla!
První nás, druhou letovou skupinu, trefila skoro hned po přistání. Na letišti Václava Havla v Ruzyni jsme se dozvěděli, že náš let bude mít asi tři čtvrtě hodiny zpoždění. No jasně, to nic není, řeknete si, ale tato myšlenka vás opustí ve chvíli, kdy zjistíte, že vám kvůli pozdnímu příletu ujelo poslední eRÉRko... Naštěstí měl náš doprovod v cukuletu vymyšlenou alternativní cestu. Sice náročnou, ale dobrodružnou, a bez dobrodružství by to nebylo ono, ne?

Takže když jsme se ve velice pozdních nočních, spíše ranních, hodinách dotrmáceli k Formuli 1, ti zdatnější z nás vytahali kufry po schodech pěšky, zbytek výpravy netrpělivě vyčkával na výtah a potom jsme vyčerpaně padli do postelí a přáli si tam zůstat alespoň celé dva dny (pravda, ti nejzdatnější stihli ještě sprchu a vyjíst své železné zásoby, neboť hlad ovládal nás všechny a zabraňoval nám myslet na to, že když si všechno sníme, nezbude nám nic na další dny a všechno si budeme muset koupit). Jenomže za čtyři hodiny nám zvonily budíky a nutily nás vylézt z teploučkých postelí, jít na snídani a do pařížských ulic.

U snídaně jsme horlivě debatovali o tom, jak druhá letová skupina nepřišla ani o pařížské katakomby neboť ta první tam nakonec nešla, protože se jim nechtělo vystát Grand Canyony ve frontě na vstup… a my jsme jim zase vyprávěli o našem nočním postávání na zastávkách autobusů a pozorování pařížského obyvatelstva. Na debatním seznamu byl samozřejmě i výhled na hřbitov, který bych nazvala spíše hřbitovní vesnicí. No opravdu, tak obrovské hřbitovy u nás nenajdete. Ale protože nás hnal ten zlý a nekompromisní Čas, tak jsme museli všech dialogů zanechat a shromáždit se v přízemí, u recepce hotelu Formule 1 a vyrazili jsme na metro. Několik teprve teď se probouzejících hlav si uvědomilo, že si svojí tramvajenku nechali v hotelovém pokoji, a tak absolvovali ještě jednu ranní rozcvičku (kromě šesti pater schodů) v podobě rychlého běhu k hotelu a zase zpět.

Abych vás neunudila vyprávěním dnu po dni, nenapíši o každém zážitku zvlášť. Ne pro každého jsou největšími a nejkrásnějšími zážitky ty, které dosahují těchto hodnot dle mého měřítka, takže se předem omlouvám, jestli některé uvíznuté v srdcích ostatních vynechám…

Navštívili jsme Pantheon, ve kterém alespoň některé z nás asi nejvíce zaujala velice netradiční podlaha,

  



Sorbonne, Lucemburské zahrady, kde na nás zapomnělo svítit sluníčko, Muzeum středověku, potom jsme si užili tradiční francouzská jídla v „meníčkách“ (jak tomu říkala paní profesorka Bártová) – to se najíte k prasknutí a pochutnáte si na třech chodech třeba jen za 10 euro a odpoledne jsme se vydali do Sainte Chapelle,

 



k ostrovu Cité a do katedrály Notre Dame (která je vlastně hezčí ze strany než z průčelí), večer nás čekal Montmartre a bazilika Sacré-coeur,

 

profesorky nás zavedly do skvělé palačinkárny, ve které kromě palačinek nenajdete nic, než vzpomínkové listy, dopisy, fotografie a bankovky na zdech

a do hotelu jsme se vraceli kolem proslulé Moulin Rouge



Další den nám začal muzeem Musée d'Orsay v bývalé nádražní hale, kde nás profesorky opustily ve frontě do muzea a řekly nám nějaký nesmyslný název zastávky metra a místa, kde se máme za několik hodin sejít (ano, nesmyslný, většina z nás totiž uměla francouzsky sotva Merci), takže jsme se cítili opravdu vítězoslavně, když jsme (ač za pomoci dalších francouzských turistů s GPS navigacemi) zvládli být v jednu hodinu u Centre Georges Pompidou. Pokračovali jsme ke kašně neviňátek a potom jsme sebou při výkladu paní profesorky Bártové vyčerpaně plácli do trávy ve čtvrti Marais v parku Place des Vosges. Dále už jsme sami, dle vlastních zbytků energie pokračovali přes náměstí Bastily do Formule 1. 

 

Další den jsme se, tentokrát s paní profesorkou Vondráčkovou a jejím vtipným manželem Vládíkem, vydali do Palais de la Découvert, kde jsme kromě zajímavé a zábavné přednášky o elektrostatice a vyslechnutí skvělého výkladu Vládíka absolvovali také dynamický rozhovor naší profesorky se zaměstnanci muzea, kteří, protože Francouzi jsou strašný byrokrati, nás nechtěli pustit dovnitř s našimi malými kabelkami a nedokázali pochopit, že nic krást nebudeme a že chceme odcházet jednotlivě a ne v té velké čtyřicetičlenné skupině. 



Dalším bodem programu byla Invalidovna a tudíž i Napoleonova hrobka

 

a k večeru Eiffelova věž, od které jsme do Formule putovali zase samostatně po menších skupinkách. 

 

2.10. jsme se ráno vydali rovnou do muzea Louvre a jeho podzemí, kde, alespoň některé z nás, pobavilo, že fotit se tam sice nesmí, ale slavný obraz si klidně můžeme do detailů překreslit. Slavná Mona Lisa některé z nás ani nezajímala, protože, jak jsme byli poučeni od našich profesorek, v tomhle muzeu je spousta mnohem krásnějších obrazů než ta maličká žena za kusem skla, ke které se nemůžete přiblížit blíž, než na tři metry. 

 

 

Potom jsme se šli podívat k tomu prvnímu vítěznému oblouku 



a od něj jsme pokračovali k muzeu Marie Curie, ze kterého byla nejvíce nadšená asi paní profesorka Vondráčková. 

Někteří pokračovali na hřbitov Père-Lachaise a ti, co se nechtěli procházet mezi zesnulými slavnými osobnostmi ani fyzikálním muzeem, se šli pokochat moderní čtvrtí La Défance a podívat se na třetí, ten nejnovější, Vítězný oblouk.

 

Cestou jsme ještě viděli originální veganskou kampaň.. 



Další den jsme se vypravili do baziliky St. Denís, pohřebiště francouzských králů, 

procházeli jsme se po Bulvárech a večer jsme se sešli u Seiny na noční projížďku

Zájezd jsme završili ráno dne 4.10. autosalonem, kam tedy také nešli všichni (ani já ne, sotva poznám škodovku od Volva).

 

tohle nás možná také čeká...? 



Na letišti jsme se rozloučili s příjemnými česky mluvícími Francouzi a s některými spolužáky, protože jak jsme po dvou skupinách přiletěli, tak jsme také odletěli…

Na závěr chci moc poděkovat organizátorce celé akce paní Profesorce Vondráčkové a jejímu manželovi Vládíkovi, který vždy dokáže přidat vtipnou poznámku na úkor své Helenky, také paní profesorce Bártové za poučné a zajímavé výklady a samozřejmě paní profesorce Mišíkové za veškerou pomoc, ochotu, domluvu a vůbec, děkujeme všem!

02.12.2014 - Autor: Klára Vaňkátová, 3.B