Gymnázium Praha 4, Na Vítězné pláni (Vítězná pláň)


Skrytý nadpis

Články z intranetu...

Vyhledávání

Здравствуйте!

Někteří studenti našeho gymnázia si letos notně prodloužili prázdniny výletem do Ruska, především do Moskvy. Včetně mě. Za doprovodu paní profesorky Heleny Vondráčkové, jejího námi oblíbeného manžela Vládíka, a troufnu si říct, že i Darja Kovaleva, studentka 6.A, byla součástí "organizátorského tria", už jen proto, že bychom se asi do Suzdalu a Vladimiru takhle levně nepodívali (a cena je leckdy rozhodující). Překládali všichni. A hodně. A pořád.

S překládáním to měli vážně těžké, protože komentované prohlídky jsme absolvovali denně a my studenti jsme přijeli s opravdu velkou zásobou ruštiny, jako je přikyvování s tiše zamumlaným „da“, někteří si troufli i na „něpaněmáju“ nebo „Zdrástvuj tě“ a naučili jsme se tak akorát to „spasíba“ a ti zdatnější třeba ještě „charašó“, „štó“ nebo „do svidáňja“. A navíc, jak vidíte, vše za doprovodu pekelně špatné výslovnosti. S azbukou to bylo lepší, protože člověka nutila se ji alespoň trošku naučit – přece jen byste si rádi koupil bílý jogurt, když na něj máte chuť, a ne smetanu nebo tureckou zálivku s koprem nebo co to bylo (ono to tam vypadalo dost podobně, vážně!).

Po příletu na letiště Šeremeťjevo, podepsání jakýchsi potvrzení o proclení a vyzvednutí našich zavazadel, byla na řadě nekonečná cesta autobusem a poznávání síly stisku jejich dveří, moskevského zápachu a místního opilého pána, který nám celou cestu nabízel semínka a cosi vykládal. Potom přišlo na řadu metro. To pověstné moskevské metro. No, my jsme samozřejmě neměli to štěstí, abychom nastupovali nebo vystupovali na nějaké zvlášť zajímavé stanici, takže jsme se mohli těšit na další dny.

Po příchodu k hostelu byli možná někteří trochu vyděšení tím, jak dům uvnitř vypadal, ale za našimi dveřmi (dům měl víc pater a v každém byly jedny, jako do bytů, ale co se za těmi ostatními skrývalo, nám zůstane asi navždy tajemstvím) jsme byli příjemně překvapeni. V pokojích jsme byli po jedenácti, deseti a po čtyřech, takže tam moc místa nazbyt nebylo, ale k dispozici nám byla ještě společenská místnost a prostorná kuchyň s jídelnou. Bydleli jsme kousek od Rudého náměstí, a protože jsme přijeli již kolem čtvrté odpoledne, tak na programu byla ještě procházka okolními ulicemi směrem k hrobu neznámého vojína, který jsme spatřili až za tmy, a myslím, že díky svíčkám a výměně stráží na nás dýchla taková zvláštní ruská atmosféra. Po příchodu do hostelu nás ještě paní profesorka stihla překvapit hodinou, která určovala, kdy si dáme další den sraz v „jídelně“, aby nám povyprávěla něco o Rusku. Jsme totiž zvyklí na brzké ranní vstávání, nikoliv na sraz až v deset hodin dopoledne.

 

Dne 2.9. nás v 11 hodin čekala paní průvodkyně, která nám ukázala Moskevský Kreml. Program byl vyčerpávající, zvládli jsme toho opravdu hodně; Alexandrijský park, Manéžní náměstí, Spasskou věž, také Chrámové náměstí, ze kterého jsme si měli v hlavně odnést názvy třech chrámů (které se ale dle mého skromného názoru do paměti nevryly téměř nikomu) – Uspenskij soubor (chrám Nanebevzetí Panny Marie, místo carských korunovací), Blagověščenskij sobor (chrám Zvěstování Panny Marie) a Archangelskij sobor (chrám Archanděla Michaela) s hrobkami ruských panovníků, a mnoho dalšího. Obrovské valouny ryzího zlata, kusy stříbra, korunovační klenoty plné diamantů jsme viděli v Almazném fondu. V Oružejné palatě, která je také součástí Kremlu, jsme již ani nevnímali obrovské sbírky kostýmů, kočárů a darů, které patřily ruským carům.

Uspenskij sobor:                                     Kostel Vasila Blaženého:

    

Výzdoba v Moskvě, oslavy nového školního roku:             My a Bolšoj Těatr: 

      

 

 

Další den, 3.9. jsme započali v Českém domě na obědě a pokračovali jsme do muzea kosmonautiky. Potom jsme si měli udělat vlastní program a rozhodnout se, kam z doporučených míst se půjdeme podívat.

Cestou do Českého domu nám paní profesorka ukázala
impozantní Eliseevskij magazin, obchod fungující od r.1901

Muzeum kosmonautiky:

  

 

Doporučené VDNCh a "ty co držej to seno":

 

4.9. nás čekalo brzké vstávání a výlet do městečka Suzdal a tamního skanzenu a města Vladimir, které v sobě ukrývá několik významných památek ruského středověku a po pádu Kyjeva se dokonce na čas stalo centrem Ruska. Cestou zpátky nás však potkala pětihodinová kolona, a tak jsme nestihli ukončení moskevského festivalu a ohňostroj na Rudém náměstí… :(

Suzdal:                                                                        Zde byla výstava na téma ruské školy:

Chrám Narození Panny Marie:

 

   Skanzen v Suzdalu:

    

Vladimir:

 

V pondělí 5.9. nám počasí nepřálo, a tak jsme všichni pořádně zmokli. Nejdříve jsme se byli podívat na Novoděvičím hřbitově, potom následovala proslulá ulice Arbat a dále jsme šli každý po své ose (samozřejmě ve skupinkách nejméně po dvou, paní profesorko!)

Památka na Borise Jelcina:

           

               

 

 

Další den, 6.9., jsme si dopoledne vystáli frontu u Kremelské zdi, abychom mohli spatřit nabalzamovaného Lenina v jeho Mauzoleu. Pravdou je, že celý objekt je opravdu přísně střežen vojáky na každém kroku. Potom jsme si prohlédli Treťjakovskou galerii a zavítali jsme také do nezapomenutelného Muzea Velké vlastenecké války (1941-1945). Tohle muzeum nás opravdu okouzlilo svým provedením a schopností demonstrovat atmosféru doby. Samozřejmě víme, že nemůžeme věřit všemu, co kde čteme a vidíme, vždy se musíme na situaci dívat ze všech možných úhlů a toužit po interpretacích všech zúčastněných stran. Část naší moskevské výpravy však tento den strávila s manželem naší paní profesorky v městě Dubna, kde se nachází Spojený ústav jaderných výzkumů. Myslím, že všichni jsme si svůj program užili.

          

  No vážně, poznáte co je obraz na stěně a která část už je instalace v místnosti?

 

Středa 7.9. nám přinesla poznání rodiště Lva Nikolajeviče Tolstého, totiž vesnice Jasná Poljana. Byli jsme v jeho domě, procházeli se jeho sady, viděli jeho hrob. Pro všechny to byl, myslím si, silný zážitek. Následoval oběd, který měl několik chodů; ochutnávali jsme ruské speciality. Potom jsme jeli na nádraží do Astapova, kde Tolstoj zemřel. Tam jsme viděli výstavu nejrůznějších věcí, které patřily slavnému literátovi, a pokračovali jsme do Tuly do muzea zbraní. To samozřejmě neoslovilo všechny účastníky zájezdu, ale někteří byli ve svém živlu. V Tule jsme si prohlédli tamní Kreml; je trošku menší než ten v Moskvě. Celou dobu jsem přemýšlela, jak se tam mohlo vejít tolik lidí a budov. Středeční program jsme zakončili výkladem o výrobě klasických tulských perníků, jejich výrobou, zdobením a ochutnávkou tulských sladkostí.

Zahrady u domu Lva Nikolajeviče Tolstého:

Dům slavného Lva Nikolajeviče Tolstého:

Tula a zdobení perníčků:

 

U tulského Kremlu:

 

Čtvrtek 8.9. patřil Lomonosovově univerzitě. Měli jsme totiž jedinečnou příležitost a čest podívat se dovnitř. Viděli jsme obsáhlou sbírku kamenů, studovny biologie, zeměpisu, dokonce i univerzitní kantýnu. Program byl poněkud zdlouhavý, byli jsme rozděleni na dvě skupiny a každá uslyšela něco jiného, ale každý si jistě našel něco, co si zapamatoval.

              


Večer nás čekal závěrečný program, na který jsme se těšili od první chvíle, kdy jsme věděli, že je možné cirkus navštívit.



Někteří z nás stihli před cirkusem ještě jiný program – např. tržiště s tradičními ruskými barevnými domky.


9.9. Před odjezdem šli někteří z nás ještě rychle dokoupit suvenýry (ať už v podobě jídla nebo matrjošku) pro svoje sourozence, maminky, tatínky, dědečky, babičky, tetičky, strýčky, sestřenice, bratrance….
Letadlo jsme naštěstí nakonec stihli, i když to bylo těsné!


Závěrem bych chtěla za všechny studenty, kteří se zájezdu zúčastnili, poděkovat paní profesorce, jejímu manželovi Vládíkovi, Darie, a nesmíme zapomenout ani na pana Zbytka a jejich rodinnou přítelkyni! Víme, že zařizovat takové zájezdy je velká zodpovědnost a nelehký úděl. Vážíme si toho, že jste si s tím vším dali takovou práci a sami zařídili skvělý program, který obohatil naše životy o nové poznatky i zážitky. Jme vám všem vděční!

PS: Mnohokrát děkuji všem, kteří mi propůjčili své fotografie!
 

04.10.2016 - Autor: Klára Vaňkátová