Gymnázium Praha 4, Na Vítězné pláni (Vítězná pláň)


Skrytý nadpis

Články z intranetu...

Vyhledávání

Jak je důležité míti Philipa

„Tak co… co ten Tvůj… trefuje se do záchodu?“ vítá mě nejistě Bára, studentka Gymnázia Jana Patočky. Stejně jako já a několik dalších studentů z jejich a našeho gymnázia se dobrovolně nabídla ubytovat jednoho z „Keňánků“ při jejich pobytu v Praze.

Je pátek a je za námi první noc s naším hostem. Můj se jmenuje Philip Munyoki, je to milý a tichý 17tiletý kluk. Jeho snem je stát se profesionálním fotbalistou v Evropě.

Už první večer je zajímavý, cestou k nám domů se mu snažím všemi končetinami vysvětlit, proč nemám ráda množství aut, které zaplavuje Prahu. Nechápavě přikyvuje, ptá se jaké máme auto a jestli už umím řídit. Po odmlce se zajímá, jestli máme krále nebo prezidenta (to hravě zvládnu) a jestli ho mám ráda (kostrbatě nadávám na popírání globálního oteplování). Po porovnání volebních systémů ČR a Keni pálí Philip vítězný gól. Kolik má vláda ČR ministrů. Na chvíli se orosím a pak hbitě navrhuji zeptat se doma internetu.

Doma čeká máma i brácha. Jelikož dostali informace jen o tom, že přijede Keňan, ptají se ho odkud je, proč tu je, jestli je to tam opravdu tak špatný s vodou a jestli mají hlad. Je po cestě už hodně unavený, neumí vyškrábat z talíře polívku, dá si s chutí řízek s kaší, ale bez salátu. Zeleninu totiž nemá rád. O jídle nic neřekne, přičítáme to jeho únavě. Ještě na chvíli si s ním jdu povídat do jeho pokoje.

Je překvapený z množství lidí, kteří se po ulici vodí za ruce. V Keni rodiče své děti drží zkrátka. Vypráví, jak se musí plížit za tmy z domu a závidí nám naší volnost. Samozřejmě se zajímá, co tu mladé holky dělají, když otěhotní. Běžím pro slovník a dávám mu učenou přednášku o druzích antikoncepce. Philip je všechny zná, ale u hormonální antikoncepce jsou keňské dívky varovány před silnými vedlejšími účinky (pravděpodobně jsou k dostání jen starší pilulky s větším množstvím hormonů) a kondom mnoho mužů zkrátka používat nechce. Navíc se většinou tajně, ve tmě a ve spěchu o takových věcech nepřemýšlí. Je tak úplně normální, že 16tileté holky končí ve slumu těhotné. Mladý tatínek se k ní pak nehlásí, protože nemá, jak ji i s dítětem uživit. Philip to ale odsuzuje, říká, že the Lord by z nich nebyl moc happy. Potrat je samozřejmě v zemi, kde je hlavním náboženstvím křesťanství, nelegální. Philip je smutný, že ještě neměl žádné děvče a ptá se na nějaké triky. Hraju to do autu, holkám přeci nejvíc záleží na tom, jakou má kluk školu, zda je pracovitý, hodný a má nějaké sny. Dostávám od něj náhrdelník a tiše doufám, že to není způsob, jak se v Keni zasnubují. Oddychnu si až v pátek, když vidím podobné ozdoby i na ostatních studentech.

Ráno se probouzím do zvuku reggea. Nevzpomínám si, že bych Philipovi ukazovala, jak se zachází s našim CD přehrávačem, ale rytmus, který to dodává našemu ránu se mi líbí. Problémy vůbec neexistují. Když ale potřebuju, aby Philip začal trochu spěchat, musím reggea nemilosrdně utnout. Ani pak ale – stejně jako ostatní Keňané – spěchat moc neumí. Jako by v tom celoročním horku v Keni bylo nebezpečné příliš se hnát. Menší problémy nastávají, když si tohle „don´t worry be happy“ tempo ponechávají při občasných průtržích mračen i při „dobíhání“ MHD.

Ve škole se podle zákonu vrána k vráně utvoří jeden svahilsky a jeden česky ševelící tábor. Pocity jsou smíšené, až na výjimky málo jedí, málo mluví, málo se ptají, ale jsou milí. Přichází za mnou jedna holka, mírně na rozpacích. „ No u nás všechno v pohodě, akorát jsem teď trochu vyvedená z míry, někdo mi totiž řekl, že co si od někoho půjčí, tak to berou, jakou že je to už jejich a já mu ráno půjčila bráchovu drahou kšiltovku – tak jsem teda zvědavá…“ Na sucho polknu, ráno se mě totiž Philip zeptal, jestli mam iPoda a já jsem musela se zahanbením říct, že mám „jen“ MP3ku. Tu si ode mě vzápětí půjčil. Teda aspoň si myslím, že říkal borrow.

Keňánci se každý den objevují s novými kousky vypůjčeného či „vypůjčeného“ oblečení – do Prahy totiž většina z nich přijela jen s pár tričky, jedněmi trenýrkami a fotbalovou kombinézou. V pátek večer vyrážíme s menší skupinkou na diskotéku. Philip se tam těší, ale nakonec se nikdo z nich nenechá k tancování přemluvit. Říkají, že jsou unavení a taky, že na tohle neumí tancovat. Pryč ale nechtějí, užívají si své jedno pivo (víc nemají povoleno) a zdá se, že se baví. Panuje dobrá nálada a jako v každém dobrém filmu musí přijít malá zápletka.

V sobotu ráno mi Philip oznamuje, že si dneska vezme moje tenisky. Už je to třetí den, co nepoužil slovo please či thank you a jak jsem si všimla, místo otázky většinou používá oznamovací způsob. Uvrhá mě do přemítání o přemrštěném významu, který přikládáme těmto zdvořilostem. Snažím se uchovat si kulturní nadhled, ale když svoje adidasky vidím o pár hodin později na nohou jiného černouška, nemůžu se ubránit rozčarování.

Snažím se poskládat dohromady to, co o soužití Keňanů ve slumech už vím. V pátek nám vysvětlovali, že jsou ve slumu všichni jako bratři a sestry. Když někdo něco potřebuje, ale zrovna to nemá, jde do vedlejší chýše a tam si to „půjčí“. Druhý den může zase pomoci on tomu druhému. Jde tam o život. Z toho snad vychází i všechna specifika jeho mluveného projevu. Není čas za všechno děkovat a o všechno prosit. Kolikrát přeci prosíme o něco bezvýznamného, o čem předem víme, že to dostaneme (kapesník, svolení k něčemu, půjčení propisky) a z tohohle hlediska jen ztrácíme čas. Zdá se, že Philip hodnotil, jestli danou věc v daný moment potřebuji – pokud ne, nebyl důvod, proč bych mu to nepůjčila. Jsme přeci friends.

Ze stejného důvodu pro něj bylo nejspíš bezvýznamné hodnotit sám od sebe již prožité okamžiky (např. turnaj, seminář, diskotéka, chuť jídla) Hnána dychtivostí po zpětné vazbě jsem neúnavně kladla jednu otázku za druhou, až jsem se musela sama sobě smát. Po složitě vykonstruované otázce vždy totiž přišla jen několikaslovná odpověď či typicky nepřítomné „hm“ a přikývnutí.

Několikrát jsem se zkoušela rozmluvit i o takovýchto kulturních rozdílech. Svůj pětiminutový monolog jsem s upřímnou fascinací ukončila otevřenou otázkou typu „A co si o tom myslíš Ty, nepřijde Ti to taky zvláštní?“ a vrhla na Philipa pohled plný očekávání – nemohla jsem ale čekat nic jiného než stvrzující a mírně zdrcující „Hm.“:o) Podobně probíhaly i naše „dialogy“ o chudobě, o konzumu, o Češích a jejich hodnotách, o Praze a o mně. Musela jsem se smát a na chvíli jsem zvažovala možnost, že Philip ve skutečnosti neexistuje a já definitivně propadla samomluvě.

Mnohem víc Philipa trápilo, jaký dárek ode mě dostane. Mezi keňskými kluky se to totiž, jak řekl, stalo nejdůležitějším tématem. Někteří studenti totiž podlehli nátlaku a darovali svým černouškům něco dražšího (Mp3ku, značkové oblečení, boty,…) a tak jsem to trochu dostávala na talíři. Nakonec jsem svou Mp3ku a boty ubránila (jak těžce se mi to vysvětlovalo, když mě současně hryzalo svědomí), nechala jsem mu své džíny, mikinu a sandále a jako dárek koupila prázdná cédéčka, co si přál, a upletla mu náramek přátelství. Jestli se z nás ale stali přátelé to doteď upřímně nevím. Nedivila bych se, kdyby nemohl pochopit, proč jsem mu nemohla dát více drahých dárků. Rozdíl mezi tím, jak žije on a jak si žijeme my je totiž tak velký, že se zdá, že naše bohatství je nekonečné. Stejně tak mě se jen s vypětím všech tolerantně naladěných neuronů chápe, proč nemohl o něčem, co jsme spolu dělali říct, že to bylo fajn a že mi za to děkuje. Největší odlišnost tak nespočívala v barvě kůže ale v podmínkách, z kterých oba pocházíme. V tomhle směru to pro mě byla neopakovatelná zkušenost a rozhodně jí nelituju. Do budoucna bych si přála, aby se tyhle propasti ve způsobu našeho a jejich života zasypávaly. Ve skutečnosti totiž nemůžu podat jediný rozumný argument pro to, proč si zasloužím žít o tolik lehčeji než Philip. A je důležité, že tu byl, abych si to uvědomila.

26.06.2007 - Autor: Olga Vindušková